Kapitola devátá: Konečně zase pohromadě

„Jste zpátky!“

Znělo to nevěřícně. Soňa jim s otevřenými ústy běžela vstříc, když se muž, chlapec a jeho pes plahočili přes opuštěnou vesnici k tvrzi.

Padali únavou. Ovčák byl na několika místech poškrábaný a rytíř měl obvázanou levou paži. Naštěstí nic horšího.

Trvalo jim několik hodin, než se dostali na dohled kýženému cíli. Neodpočinuli si ani chvilku, než se znovu vydali na cestu. Měli štěstí; rytíř Samuel – Černý Sam – věděl, kde sídlí pan Kornel.

Dívka je odvedla dovnitř, kde se na ně nadšeně vrhnul kocour a zakousl se chlapci do nohy. U stolu pak seděl Sonin strýc. Martin to samozřejmě nevěděl, ale vypadal o moc líp, než když k němu dorazila Soňa. Umyl se, našel trochu čistého oblečení a v dřevěném poháru měl vodu, nikoli pivo. Jen na obličeji se mu pomalu hojily dlouhé škrábance. Chlapec vrhnul tázavý pohled na Rózu, který spokojeně zapředl.

„Takže ses rozhodl, že mým příbuzným přeci jen můžeš věřit?“ zeptala se Soňa.

„Rozhodně ne všem,“ odtušil Martin, ale usmíval se. „Kromě toho mám ochránce, se kterým se nemusím bát.“

Všechny pohledy se stočily na zachmuřeného rytíře, který postával u dveří.

„Myslel jsem Leona,“ dodal rychle hoch. „Bojoval jako pravý lev. Kdybyste ho viděli! Jezdci nás obklíčili v hostinci a chtěli ho zapálit. Ale pak tam zničehonic vtrhl on a žádný kůň před ním nebyl v bezpečí. Všichni utekli, jako kdyby je nehonil jeden lev, ale celý houf.“

Ovčák by zčervenal, kdyby mohl. Packami si aspoň zakryl oči.

Říkal jsem vám, že mám lvího předka, připomněl. Mohli byste mi někdy věřit.

„Už ti věřím,“ řekl Martin a objal ho pevně kolem krku.

Pohledy se obrátily zpět k neznámému hostu. Nikdo ho nepředstavil a on sám nepromluvil jediné slovo. Mlčky sledoval krb, kde už znovu plápolal oheň a místností šířil příjemné teplo.

„Kdo jsi?“ položil strýc Kornel otázku, která visela ve vzduchu. Bylo vidět, že z dalšího dospělého se cítí nesvůj. Položil by ruku na jílec meče, kdyby mu nějaký zůstal.

„Samuel z Červených Hradů,“ představil se neochotně. „Hoch se mi pokusil ukrást koně.“

Martin protestoval. „Nepokusil! Byl tam úplně sám, neuvázaný.“

„Mluví pravdu,“ řekla Soňa. „Pásl se bez dozoru. Nemohl vědět, že někomu patří.“

„Pásla,“ zdůraznil rytíř. „Izolda je zvyklá najít si tu nejlepší louku bez mojí pomoci. Stačí zahvízdat a vrátí se. Je to výjimečné zvíře.“

‚Výjimečně nepřátelské,‘ pomyslel si Martin. Ani po opakovaných pokusech mu klisna neprozradila ani svoje jméno. Jediné, co od ní slyšel, bylo pohrdlivé Odprejskni.

„Ale to už není důležité,“ pokračoval muž. „Vysvětlili jsme si to. A když se ukázalo, že chlapcův život je v nebezpečí, nedokázal jsem zůstat stranou. Znám muže, kteří ho pronásledují.“

Rozhostilo se ticho. Martin se díval do země, Soňa naopak vyzývavě na rytíře. Strýc Kornel si nebyl jistý, co má dělat; jistě se od něj v případě nutnosti očekávala ochrana jeho příbuzné a jejího přítele. Jenže čím, džbánem? Jedině kocour byl připravený zaútočit. Zamrskal ocasem, aby všichni věděli, koho se mají ve skutečnosti obávat.

Rytíř nečekal na další otázky. „Jsou to banditi a nájemní vrazi. Velice schopní nájemní vrazi. Byl jsem jeden z nich.“

Kocour hlasitě zasyčel. Strýc Kornel sevřel třesoucí se ruce v pěst. Soně se rozšířily zorničky. Ale Martin a Leon vypadali oba klidně. Pes se položil na podlahu, která příjemně chladila.

„Nechte ho domluvit,“ řekl chlapec.

Samuel se nadechl a pokračoval. „Bylo nás dvanáct. Je jich vždycky dvanáct. Když jsem je opustil, našli si náhradníka. Pracovali jsme pro zákazníky v Čechách i v okolí. Naposledy pro dva bratry, nebo si tak alespoň říkali. Přišli odkudsi z Levanty a královsky platili. Víc o nich nevím; nezajímalo nás, co jsou zač. Zajímavější byla odměna. Pak odešli. A jakmile byli dost daleko, odešel jsem i já. Nemohl jsem pokračovat. Příliš mnoho krve…“

Martin ho přerušil. „Teď se vrátili.“

Rytíř přikývl. „Ale já jsem už jiný člověk. Viděl jsem světlo. Doputoval jsem až do Compostely, abych se kál za své hříchy. Musím ještě do Jeruzaléma.“

„Do Jeruzaléma? Přes Konstantinopol?“ nadhodila Soňa.

Tentokrát přikývli oba, muž i chlapec. „Nechme to po troše jídla a odpočinku,“ řekl Martin. „Mám hlad jako vlk.“

Já jako lev, řekl Leon.

*

 Nějaké jídlo a pití na tvrzi zůstalo. Nebyla to zrovna hostina, jakou si Martin představoval, když se rozhodl využít pohostinství dívčina strýce.

Proto si neodpustil otázku. „Co se tu vlastně stalo? Vypadá to tu jako po nájezdu.“

Holé stěny tomu nasvědčovaly. Všechny kůže byly pryč a spolu s nimi tapisérie a cokoli, co bylo ze stříbra, bronzu, mědi nebo cínu. I železa. Strýc Kornel byl rád, že mu zůstaly dřevěné lžíce.

„Moje žena před dvěma týdny zemřela,“ vysvětlil a nabral si řídkou polévku, kterou uvařila Soňa. Hlavně z řepy. Řepu nikdy nikdo nechtěl. „A já se postupně dostával do… poněkud horšího stavu. Část služebnictva odešla hned, nenápadně se vytráceli další a s nimi i vybavení. Nebáli se, že bych je pronásledoval; moji zbrojnoši odešli jako první a vzali si výplatu na několik měsíců dopředu. Ani se neobtěžovali něco nechat v truhlici. A pak přijeli oni.“

Očima probodl Samuela z Červených Hradů.

„Byla to spousta mužů a já nebyl ve stavu, abych je počítal. Ale ty dva, ty si pamatuji dobře. Ani nevím, jak je popsat. Řekli mi, že moje jediná neteř je mrtvá. A že moji sestru zabil žal.“

„Vy jste jim věřil?“ podivil se Martin. „Proč?“

„Jim se nedalo nevěřit. Přinesli zkrvavené šaty. A já se rozhodl, že se upiju k smrti. Kořalky jsem na to měl dost.“

„S těmi darebáky odešli i zbývající sloužící,“ řekla Soňa. „Vsadím se, že na cestu dostali popisem tebe a tvého psa a několik stříbrných denárů.“

„To je horší, než jsem si myslel,“ zamumlal Martin.

Rytíř přisvědčil. „Není tu bezpečno. Sice myslím, že se nám podařilo je svést na špatnou stopu, ale dřív nebo později se vrátí. A tentokrát už budou všichni.“

Jen ať se vrátí! ozval se kocour. Nikdo ho však neposlouchal. Dokonce i Martin a Leon, kteří mu rozuměli, pozorovali Samuela z Červených hradů.

„Co navrhujete?“ řekla Soňa. „Zase utíkat dál?“

„Konstantinopol mám na cestě. Dovedu vás tam, jestli nebudete dost rozumní, abyste se jí vyhnuli obloukem.“

„Ničemu se vyhýbat nebudu. Žádná jiná varianta než Konstantinopol pro mě není.“ Martin to řekl tónem natolik přesvědčeným, že bylo rozhodnuto. Takže Konstantinopol, pod ochranou muže, který měl být jedním z jeho pronásledovatelů. ‚A místo toho je můj zachránce,‘ pomyslel si Martin s údivem.

„Takže Konstantinopol.“ Samuel pomalu vstal. Byl o půlku vyšší než obě děti a o dobrou hlavu než druhý dospělý. Teď, když seděli, působil ještě mohutnějším dojmem. Chlapce napadlo, že by ho nechtěl mít za nepřítele. „Plány necháte na mně,“ dodal rytíř. „Sbalte se a posilněte se. Ještě bude chvíli trvat, než se pořádně vyspíte. Brzy vyrážíme.“

*

Martin ve stájích nakládal na koně v tornách to málo zásob, které bylo možné získat na dokonale vyplundrované tvrzi; solené maso, několik kusů dobře uschovaného špeku a slaniny a samozřejmě vodu, pivo a víno.

Přijdeš si a hned mě trápíš, stěžoval si Lancelot, který se pod skromným nákladem třásl jako při zemětřesení. Co jsem komu udělal?

„Buď zticha, nebo o tom řeknu Izoldě,“ varoval ho Martin. „Ta už je venku dávno připravená. Nebo chceš vypadat jako slaboch?“

Kůň okamžitě zmlknul.

Dovnitř vstoupila Soňa. Chlapec na okamžik přestal s prací. Pozdravil ji kývnutím hlavy a předpokládal, že si ho nebude všímat jako obvykle. Mýlil se. Směřovala přímo k němu.

„Takže ses rozhodl věřit tomu muži,“ začala.

Martin v duchu obrátil oči v sloup. „Zachránil mě. A je to zkušený válečník. Otec Gaston byl jediný dospělý, kterého jsem měl. A ten je pryč.“

Dívka ignorovala skrytou výčitku. „Třeba je to jenom trik,“ nedala se odradit. „Možná tě chce dovést k nim. Nezapomínej, byl to vrah.“

„Byl,“ připustil Martin. „Ale lidé se mění. Proč by zabíjel svoje vlastní společníky? Kromě toho, pořád mám svého psa.“

„A mě,“ dodala Soňa. „Někdo na tebe musí dávat pozor.“

„Jak to myslíš? Myslel jsem, že zůstaneš se svým strýcem.“

Zavrtěla hlavou. „Ani jeden z nás tu není v bezpečí. Strýc odejde do kláštera, tam se mu nic nestane. Ale já do žádného kláštera nechci. Chci jít s tebou. A navíc, moje Róza by mi nedala pokoj.“

„Tvoje Róza je kocour,“ řekl Martin. „A nevím, jestli holka zvládne takhle náročnou cestu. Může trvat měsíce a žádné šaty si na nich rozhodně nekoupíš.“

Dívka zrudla. „Holka se o sebe postará. Uvidíme, jestli to zvládneš ty!“

Otočila se a opustila stáje s výrazem, kterého by se báli i mnohem odvážnější a starší muži, než byl Martin.

On? postěžoval si Lancelot. On to zvládne dobře, ale co já? Všechny nás čeká dlouhá, pomalá smrt.

„Jenom tebe,“ ujistil ho Martin. „Zvlášť jestli budeš provokovat Soňu.“