Kapitola šestnáctá: Oslí lov

Martin a Soňa neměli ani tušení, že k žádnému loučení vlastně vůbec nedojde. V noci o dva dny později loď na krátkou dobu přirazila k molu. Jejich ochránce musel být připravený na palubě. Dřív, než se chlapec stačil obléknout a vyběhnout z kajuty, znovu vypluli. Rozčileně na něj volal ze zádě lodi, avšak muž na koni se stačil rozplynout ve tmě. Zasmušilý Martin se se vrátil zpátky do podpalubí, kde nerušeně spala Soňa a kocour vrněl.

Ráno za nimi přišel Řek a majitel lodi Nicolaos, jehož jméno všichni komolili latinskou formou Nikolas. Kocour, již vyléčený z lodní fobie, ucítil příležitost a počíhal si na něj za dveřmi. Řek si tak užil svůj okamžik hrůzy. Kocourek skočil a drápy se mu zaryl drápy do předloktí. Odmítal se pustit, dokud se kapitán nevykoupil kouskem slaniny, kterou právě žvýkal. Monstrum, jak ho nazval, se s kořistí a vrčením stáhlo do ústraní. Zatím.

„Jste moji hosté,“ řekl Nikolas a vrhal nervózní pohledy do kouta, „a to znamená, že vás mám pod svou osobní ochranou. Pan Samuel nás opustil dnes v noci…“

„Bez jediného slova,“ skočil mu do řeči Martin s uraženým výrazem.

„Chtěl vás ušetřit bolestivého loučení.“ Řek si prohrábl vous. „Zaplatil za cestu vás všech do hlavního města. Také jsem mu slíbil, že vám tam seženu průvodce. Víc pro vás nemůžu udělat.“

Další dny plynuly pomalu jako voda v řece. Martin chodil dál navštěvovat Lancelota. Bylo mu jasné, že koník sám v přítomnosti oslů trpí.  Chlapec ho slyšel rozčileně jim odsekávat, ale viditelně mu chyběla mlčenlivá Izolda.

„Rozloučila se s tebou aspoň?“ zeptal se povzbudivě.

Hřebec smutně zavrtěl hlavou. Sotva do mě strčila nosem, když odcházela. Neřekla ani slovo.

Možná se chtěla ujistit, jestli už je konečně po tobě, chechtali se osli sborovým hýkotem. Leon na ně zaštěkal, avšak hrozby přestávaly fungovat. Osli si pomalu zvykli, že výhrůžky chlapce a jeho psa jsou jen plané.

Martin poplácal Lancelota po zádech a přemýšlel, jak šikanující zvířata umravnit.

Dopluli k místům, kde řeka ústila do Černého moře. Dunajská delta chlapci připadala jako bájný Nil; široká, blátivá, kolem nekonečná hradba rákosí. Vodní ptáci na sebe pokřikovali a čvachtali se ve vodě. Komáři znali slovo jediné: Kref, pištěli a vrhali se na palubu. Kreffffff. Martin se je snažil neposlouchat, Leon je rozháněl ocasem.

Než se komárům podařilo úplně je vysát, loď konečně doplula k pobřeží. K velikému přístavu Constantiana, kde už bylo více lidí než hmyzu. Podle příkazů netrpělivého Nikolase zůstali přes jedinou noc, pouze než přeložili zboží do větší bárky, schopné plout i po moři. Martin pomohl na břeh Soně i jejímu kocourkovi. Byl si jistý, že nikdy nespatřil tak šťastné zvíře, jako byl právě on. Žádný z námořníků před ním nebyl ten večer v bezpečí; do jednoho se stali cílem zákeřných útoků, kterými se Róza mstil za nepříjemnou plavbu.

„Ještě to neskončilo,“ ujistil ho chlapec. „Čekají nás další dny na moři.“

Neměl to říkat. Kocour, plný zoufalé zuřivosti, se zahryzl i do něj a zanechal mu na ruce dlouhý šrám.

Martinovi tak vnukl nápad.

„Mohl bys nechat na pokoji námořníky a někoho pro mě ulovit,“ nadhodil. Róza zbystřil. „Pokud si tedy troufneš na větší,“ dodal pro jistotu.

Troufnu? Jestli si já troufnu!? Kocour byl uražen. Mrskl ocasem a oči mu zuřivě zablýskaly.

„Dobře.“ Martin pokýval hlavou. „V tom případě mám pro tebe kořist.“

*

Do provizorní dřevěné stáje na břehu neklidného moře nechal Řek přemístit Lancelota i jeho trapiče. Přestože se blížila půlnoc a venku vítr proháněl temná mračna, oslům se stále nechtělo usnout. Natlačení kolem své oběti hýkali radostí pokaždé, když některý z nich vymyslel další oslovinu.

Náhle se otevřely dveře, pomalu a se zlověstným vrzáním. Zvířata umlkla a upřela pohled ke vchodu. Nikdo tam nebyl.

Vítr, zamumlal jeden osel nejistě.

Přímo vichřice, dodal druhý. Teď nám sem bude foukat.

Kdo půjde zavřít? zeptal se třetí.

Obrátili se zpět k Lancelotovi. Ten se stáhl do koutku a raději hleděl do stěny stodoly.

Ať zavře on. Tou svojí tupou koňskou hlavou, shodli se.

Hřebec si povzdechl. Možná bylo lepší dostat se na vzduch a na chvíli uniknout jedovatým poznámkám. Možná by bylo ještě nejlepší prostě odejít a nevracet se. Odejít někam na břeh, umřít a nechat se okousávat racky. Tak přemýšlel Lancelot, když se šinul k otevřeným dveřím do stáje.

Venku ho do očí udeřil vítr. S nechutí přivřel oslům dveře a rozhlédl se. Nikdo tu nebyl. Ale něco se mu otřelo o nohu. Polekaně zadupal a málem zařehtal. Ale něco se otřelo znovu. Podíval se dolů a spatřil siluetu černobílého kocourka.

Zůstaň venku, řeklo zvíře šeptem, které by normálnímu uchu znělo jako syčení páry. Uvnitř poteče krev.

Kůň neodporoval. Vlastně se v duchu usmál. Věděl, že Róza nikdy nežertuje. Postavil se za vrata a čekal. Nejprve slyšel osly rozrušeně šeptat; nejspíše se divili, proč koník zůstal venku a nevrací se. Následoval apokalyptický hýkot.

Ze stájí vyletěl první osel takovou rychlostí, jakou by od tradičně líného stvoření nikdo nečekal. Ani se nepokoušel zabrzdit na molu a skočil přímo do vody. Další osli prchali ze stáje všemi směry.

Lancelot vyčkával, dokud se oslí bouře nepřehnala. Svým úprkem vzbudili snad celou Constantianu; námořníci vyběhli ven z hospod, světla v oknech se rozsvěcela a lidé zapalovali pochodně. Jako poslední vyšlo ze stáje nenápadné zvíře, vlastně spíš kotě. Vypadalo roztomile, pokud se někdo nepodíval zblízka. Neboť drápy mělo od krve.

Kudy? zeptalo se monstrum.

Kůň kývl hlavou směrem za prchajícími nešťastníky.

Kocour spokojeně mrukl a rozběhl se. Lov pokračoval.

*

Té noci přišel Řek o většinu svých oslů. Nikdy se nedozvěděl, co se vlastně stalo. Někteří lidé tvrdili, že jim šílený osel vběhl dveřmi a vyskočil oknem, jiný muž přísahal, že se u něj jeden schovává ve sklepě a klepe se strachy. O den později pak jistý rybář spatřil oslu podobné zvíře daleko od břehu, jak plave kamsi do středu Černého moře. Nikolas neměl čas na hledání uprchlých zvířat. Ani na to, aby si pořídil nová. Rozhodl se, že si je obstará až v Konstantinopoli. Důležitější bylo vyplout co nejdříve.

Soňa byla trochu vyděšená, když se jí kočička vrátila, kožíšek zbarvený do ruda nočním lovem. Ale Martin jí raději nic nevysvětloval. S potěšením zjistil, že dobrodružství kocoura natolik unavilo, že ani nepomyslel na hrůzy plavby na moři a usnul dívce v náručí.

Moře bylo klidné, takže bárkou jen lehce kolébalo, obloha téměř jasná. Celou dobu plavby se drželi na dohled pobřeží. Martin s Leonem pozorovali osamělé pevnůstky stojící na útesech a vystavené vlnobití.

„Ty jsou Řeků,“ vysvětlil jim jeden ze slovanských členů posádky. „Řekové vládnou tady všude, od Dunaje skoro až k Jeruzalému. Dobrý císař Manuel ochraňuje všechny křesťany, ať jsou odkudkoli.“

„Myslíš ďábel Manuel,“ zamumlal nosatý Francouz po jeho boku. „Kvůli tomu muži zahynulo mnoho mých krajanů. Spojil se s Turky, nalákal je do pasti…“

Martin jejich hádku neposlouchal. Bylo mu jedno, kdo koho lákal do pasti. Jak se stmívalo, bál se čím dál víc jiných mužů. Černých a strašlivějších než Turci. Všiml si, že v pevnostech na pobřeží planou ohně. Čas od času spatřil i menší přístav. Pak ho nekonečné houpání lodi konečně přesvědčilo, aby se vydal do kajuty si lehnout.

A trvalo další týden, než dopluli ke Konstantinopoli.

*

Martin si uvědomil, že nikdy předtím neviděl Město. Všechno to byly jen trochu větší vesnice ve srovnání s metropolí Byzantské říše. Jako by před sebou viděl celé království namačkané na malou plochu. Vítaly je sochy, zdi paláců s řadami sloupů a nepřehlédnutelná kopule největšího křesťanského chrámu. Možná největšího chrámu na světě vůbec. V zátoce, které se říkalo Zlatý roh, měl úžasný výhled na obě strany města; na čtvrť jménem Pera, které vévodila velkolepá věž uprostřed citadely, odkud se natahoval řetěz přes zátoku. I na nekonečné město s katedrálou na straně druhé.

Zakotvili v jednom z nesčetných přístavů, kam vplouvaly a odkud zase vyplouvaly desítky či stovky lodí. A všichni křičeli; racci i lidé. Neslyšel jenom řečtinu, latinu nebo francouzštinu, ale snad veškeré jazyky světa. Jako kdyby ve skutečnosti dopluli k Babylónu.

Tak tohle je hlavní město světa, řekl z paluby udiveně Leon.

Brzy se shromáždili na palubě, aby po dlouhé plavbě definitivně opustili loď. Nikolas všechny objal a políbil je po řeckém zvyku na tvář, než jim potřásl rukou. Jen kocourovi se moudře vyhnul obloukem.

„Tady se musíme rozloučit,“ začal. „Vy máte svoji práci a já zas svou, ale jsem si jistý, že se ještě uvidíme. V přístavním hostinci s červenou mořskou pannou na vývěsním štítě se ptejte po Takisovi. Hostinský je Latin jako vy, tedy člověk ze Západu. Takže se domluvíte. Je to spolehlivý chlap, když se mu dostatečně zacinká stříbrem před očima.“

Zasmál se a znovu je objal. Nakonec jim popřál hodně štěstí. Mával i z paluby, když ji opouštěli do ruchu, který panoval na molu, než se začal věnovat peskování svých mužů a podivnému nákladu.

Martin se posmutněle podíval nejdřív na Soňu, potom na svého nejlepšího přítele. Nikdo se neusmíval. Zase zůstali sami. Stačilo však proplést se několik metrů po molu a spatřili mořskou pannu natřenou svítivě rudou barvou, jak se koupe v kádi na vývěsním štítě. Kocour sledoval její pohupování ve větru hladovým pohledem.

„Jdeme za Takisem?“ zeptal se Martin.

„Za Takisem,“ přikývla Soňa.

Ovčák souhlasně štěkl a vydali se hledat průvodce, který je měl dovést k cíli celé dlouhé, namáhavé výpravy. K Martinovu strýci.