Kapitola desátá: Olomoucké vězení

Olomouc. Pro Martina se za posledních několik dní stala nejskloňovanějším městem jeho života. Přestože se spolu s johanitskými rytíři podíval na mnoho míst Evropy, Olomouc mezi ně nepatřila. Biskupův hrad, říkali jí. Vládnoucí biskup Jindřich z ní skutečně udělal mocnou pevnost, především diplomaticky.

‚Ne že bychom se my zrovna měli setkat s biskupem,‘ pomyslel si.

Právě naopak. Místo do nejvyššího patra olomoucké společnosti směřovali do toho nejnižšího; do věznice. Chlapci prolétlo hlavou, jak zvláštní je, že se do vězení stejně podívá. Černý Sam ho tam původně plánoval odvést pro krádež.

Jejich ochránce byl vůbec podivný společník. A nemluvný skoro stejně jako jeho klisna. Na Martinovy otázky neodpovídal, občas se jen posmutněle usmál; třeba když šlo o jeho věčně zavázanou ruku. Častěji však otočil hlavu jiným směrem a hoch nevěděl, jestli se modlí, přemítá nebo jestli je jeho mysl dokonale prázdná. A sám se na nic neptal. Každý den cesty se neskutečně vlekl. Projížděli většinou jen vedlejšími cestami a stezkami, drželi se lesů a vyhýbali se usedlostem. Když potřebovali něco k jídlu, Samuel je zanechal daleko z dohledu a vydal se do vesnice sám. Opatřil Martinovi také tuniku a kalhoty a Soně cestovní plášť, aby vypadali méně nápadně.

„Jste moje děti,“ vysvětlil jim. „Vaše matka je mrtvá, já hledám šlechtice, kterému bych nabídl svoje služby.“

Martin se jen zamračil a byl rád, že výmluvu zatím nemuseli otestovat. Nedokázal si představit, jak se na ni budou tvářit muži, kteří dostali stříbro a popis od jejich pronásledovatelů. Sám navrhl, aby Soňu ostříhali a oblékli jako chlapce, ale odpovědí bylo rozčilené odseknutí.

„Má moc vysoký hlas,“ konstatoval rytíř. „To nepůjde.“

Ale půjde, ozval se Róza. Já jsem za kočku celý život! A nikdo si toho nevšimnul. Proč ona nemůže být aspoň chvíli za kocoura?

‚Jenže ty jsi malinký a pištíš,‘ pomyslel si Martin, ale nedovolil si to říct nahlas. Škrábanců měl víc než dost.

Cesta k prvnímu cíli nakonec trvala týden. Minuli Brno, sídlo moravského správce, a vyhýbali se lidem tak, jak to jen bylo možné. Občas potkávali osamělé dřevorubce, drobné kupce či muže, kteří mohli být stejně dobře poutníky jako lapky. Ani jedni se však na nic nevyptávali. Neměli zájem na tom, aby se kdokoli vyptával jich. Se svými pronásledovateli se nepotkali, alespoň ne Martin a Soňa. Samuel si byl jistý, že podle zvěstí dorazili do Brna před nimi, avšak stopy byly jen nepřímé.

Cítila jsem je, zmínila se Izolda v jednom ze šťastných okamžiků, kdy s někým promluvila. Bylo to spíš takové odseknutí, i když i za to byl Lancelot vděčný. Marně se pokoušel ji zaujmout hrdým pohazováním hlavy nebo pokusem vzepnout se na zadní. Věnovala mu ještě menší pozornost, než Soňa Martinovi.

‚Já se ji aspoň nepokouším zaujmout,‘ pomyslel si chlapec.

Několik hodin před vytouženým cílem dorazili do Prostějova, kde se ubytovali v hostinci pro poutníky. Padl večer a potřebovali se vyspat. Rytíř jim vysvětlil svůj plán:

„Zítra půjdu do Olomouce. Potřebuji se s někým setkat, takže se vmísím do davu lidí, co přichází ráno. Vy zůstanete se zvířaty tady. V Olomouci je to příliš nebezpečné.“

„O kolik nebezpečnější než zůstat sami?“ odsekla Soňa. „Dvě děti a čtyři zvířata, to je vážně hodně nenápadné.“

„Určitě nám budou chtít ukrást koně,“ doplnil Martin. „I kdyby nás měli podřezat.“

Ať to zkusí, syčel kocour usazený přímo na skříni ve velkém pokoji, který si pronajali. Ať si to zkusí!

Rytíř se dlouhou chvíli rozmýšlel. Nakonec krátce přikývl. „Dobře, koně tu necháme a vy půjdete se mnou. I když až dolů do vězení vás vzít nemůžu. Pokusím se, aby to trvalo co nejkratší dobu.“

Na tom se shodli. Až do brzkého rána je nebudilo nic jiného, než Leonovo poštěkávání ze spaní. Zdálo se mu o tom, že běží. Ale jestli lovil on nebo lovili jeho, to si po probuzení nepamatoval.

*

Na hlavní silnici ústící do města se shromažďovaly davy lidí. Nijak mezi nimi nevyčnívali; venkované přicházeli s početnou zvířenou - od slepic, přes kachny a ovce až po posmutněle se tvářící krávy. Martin se snažil neposlouchat, ale zvlášť drůbež byla nesnesitelně užvaněná. Na rozdíl od moudřejších přežvýkavců si neuvědomovala, že téměř s jistotou brzy přijde o krk.

Město na chlapce neudělalo velký dojem zvenku ani zevnitř. Viděl bohaté kupecké metropole Flander a Burgundska a tady v Olomouci nebylo víc než trochu větší hrad a mezi měšťanskými domečky pár kostelních věží. I když na české poměry s výjimkou Prahy nebylo výstavnějšího sídla.

Strážní je nechali projít. Jeden z nich, stárnoucí muž s řídnoucími vlasy, si je nedůvěřivě prohlížel. Ale to bylo všechno. Nikdo se na nic neptal. Pak už stačilo jen zmizet do jedné ze špinavých postranních uliček, aby se vyhnuli davům.

„Tak tohle je město,“ řekla Soňa zklamaně. Pro ni to byla nová zkušenost. „Myslela jsem, že bude čistší.“

„Tohle nic není,“ odvětil Samuel. „Měla bys vidět Santiago de Compostela. Je tam tolik poutníků, že bys je nespočítala ani za tisíc let. Ulicemi se nedá vůbec chodit, jenom se tlačíš.“

V místech, kterými procházeli, ovšem nebyli žádní poutníci. Ani kupci a řemeslníci; ti se shromažďovali kolem trhu. Tady byla jen chudina. Námezdní dělníci, sirotci, měšťané, kteří přišli o svá práva. A zločinci všeho druhu. Martin a Soňa se drželi ke svému ochránci co nejblíž, Leona znervózňovali blešiví hafani se vzteklým výrazem a Róza zas každou chvíli zaslechl kocoura vyzývajícího k boji. Vrhl by se za ním, kdyby neměl povinnosti.

‚Jednou,‘ pomyslel si.

K věznici se dostali oklikou. Rytíř je nechtěl ohrozit, ale považoval společnost lapků za bezpečnější než veřejná místa, kde je mohl někdo poznat. Pohybovat se v davu bylo dvojsečné. Na jedné straně nenápadnost, na druhé straně příliš mnoho očí. A městská chudina dobře věděla, že ozbrojený rytíř není dobrý cíl pro přepadení. Mnohem jednodušší bylo vmísit se mezi kupce a vykrást někomu kapsy.

Šatlavu zvenku hlídala trojice mužů. Začínalo být horko, takže posedávali ve stínu, kopí položená opodál a helmy s nánosníkem na klíně. Jeden dokonce snídal.

„Jdu navštívit vězně,“ oznámil Samuel z Červených hradů. „Kněze Richarda, co má být popraven.“

Muž, který snídal, odložil chléb, ale žvýkal dál. „K čemu? Nevypadáš jako zpovědník. A on o zpověď stejně nestojí. Je to kněz a přitom největší kacíř, kterého jsem kdy viděl.“

„Jsem jeho bratranec,“ zalhal rytíř. „Přišel jsem ho přesvědčit, aby přijal zpátky víru, dokud je čas. Už jenom kvůli svým příbuzným, třeba mým dětem.“

Kývl směrem k Martinovi a Soně.

„Zajímalo by mě, co má tohle za smysl,“ zamumlal hoch.

„No tak dobře.“ Strážný konečně dojedl a mávl rukou. „Vezmu tě dovnitř, pane, vypadáš jako dobrý chlap. Příbuzní… nevěděl jsem, že má nějaké příbuzné.“

„Choval se, jako by žádné neměl,“ řekl Samuel. „Zaveď mě za ním. A ať tvoji dva muži pohlídají mého syna a dceru.“

„Vezmi je sebou, ať vidí, jak se u nás vede zločincům,“ zazubil se další strážný. Rytíř ho probodl pohledem a muž zmlknul.

Samuel se naposledy podíval na obě děti. Chlapec měl pocit, že vypadá nejistě. Téměř zranitelně. Ale pak se to z očí vytratilo a oba muži vstoupili do věznice. Děti a zvířata zůstaly samy.

*

Samuel nevnímal zápach smrti, který se nesl celou budovou. Byl na něj zvyklý. V tomhle vězení nikdy nebyl, ale nevypadalo jinak než všechny ostatní. Malé, se strážnicí nahoře a několika celami v podzemí. Nebylo jich potřeba mnoho. Většina zločinců v nich nestrávila víc než pár nocí a už se houpala na oprátce.

Nyní byly všechny cely prázdné; s výjimkou jediné poslední. Rytíř toho muže na první pohled nepoznal. V pochmurném světle pochodně viděl zarostlého starce ležícího na slámě. Ale když otevřel oči… Byl to on. S propadlým břichem, hubenýma rukama a zarůstající tonzurou. Ale byl to on.

„Bratře,“ řekl Samuel tiše.

„Já myslel, že jste bratranci,“ ozval se zmatený zbrojnoš.

„Byli jsme si blízcí jako bratři,“ odbyl ho Černý Sam. „Necháš nás chvíli o samotě? Tohle jsou rodinné záležitosti.“

Strážný je beze slova opustil, zatímco vězeň stále pomrkával. Nebo možná nevěřil svým očím.

„Samuel,“ řekl chraptivě. Pak se rozesmál. „Takže tě dostali taky?“

„Tiše! Ne, nemají důvod. Už nedělám to, co dřív.“

Vězeň poodstoupil od mříží. Odplivl na zem. „No jistě. Ty jsi teď čistý jako lilie panenka Marie. A ty co jsi zabil? Už ti odpustili? Ti novomanželé? Zabil jsi je pro peníze. A nejenom je.“

Rytíř hlasitě polkl. Přikývl. „Já vím. Už jsem nemohl dál. Oni byli poslední. Moje sny jsou celé o nich. Ale změnil jsem se.“

„Nikdo se nikdy nezmění. Takže radši přestaň žvanit a řekni, proč jsi přišel.“ Vězni se zalesklo v očích. „Přinesl jsi mi něco?“

„Ne.“

„Bastarde,“ sykl uvězněný muž. „Jsem tady dlouho. Už několik týdnů. Chci viset, ať to mám za sebou! Jenže oni mě nepověsili. Proč ještě nevisím? Všechno jsem jim řekl, vidíš?“

Samuel se zahleděl na prsty na několika místech sedřené z kůže. Další rány byly jistě skryté pod režnou košilí.

„Slyšel jsem, že biskup tě chce oběsit den před Nanebevzetím. Říká se, že má ještě další a důležitější zločince. Bude to velká událost.“

„Lidi budou mít radost. A já to budu mít za sebou. Ale proč jsi přišel? Tak mluv, já moc nemůžu! Nedostávám nic jiného než slupky, shnilý chleba a zkaženou vodu. Chybí mi mešní víno.“

Rytíř se neusmál. „Tohle bys neměl říkat. Přišel jsem proto, aby ses napravil.“

Nějakou chvíli bylo ticho. A pak se kobkou rozlehl hýkavý smích. Vězeň se rukou držel za povislé břicho a druhou se musel opírat o mříž, aby nespadl na zem.

„Na tom není nic vtipného,“ řekl Samuel. „Musíš litovat toho, co jsi udělal, dokud máš čas. Nechci, abys skončil v pekle. Stejně jako já.“

„Kvůli tomuhle jsi přišel?“ zajíkl se vězeň. „Odkud až? Z druhého konce světa, kde jsi hledal spásu a odpuštění?“

„Ano. A taky kvůli tomuhle.“

Odvinul kus obvazu a natáhl přes sebe paži, která už několik měsíců nemohla svírat meč. Smích ustal. Muži na druhém konci mříží se rozšířily zorničky. Odtáhl se.

„Já už vím, co je peklo.“ Rytíř vrátil obvaz na své místo. Bude ho muset vyměnit. „Tohle je důvod, proč jsem odešel. Začalo to po jejich vraždě. Nejdřív to byl jeden prst, brzy to bude celá ruka. Je to trest za to, co jsem udělal. V Santiagu mi řekla, že vás musím najít. Tebe a další dva, co byli tehdy s námi. Teprve pak mě snad v Jeruzalémě nechá dojít klidu.“

„Kdo? Ona?“ zašeptal vězeň. Držel se od svého bývalého přítele co nejdál, jako by se ho štítil. „Kdo? Jsi chorý. Ta nemoc z tebe udělala blázna.“

Odpověď Černého Sama přerušil hluk. Do věznice směřovaly údery těžkých bot v pravidelném rytmu. Kobkou se rozlehly rozkazy. Samuel tasil zdravou rukou meč. Rozhovor byl u konce.

*

Leonovi byl jeho čich ve městě stejně k ničemu jako v lese. Vlastně to bylo ještě horší. V každém jiném prostředí by dokázal říct, že se blíží tucet ozbrojenců. Vydávali dost silný pach. Ale tady je musel jako první spatřit.

Zavrčel a varovně zaštěkl. Martin a Soňa nebyli o nic pomalejší; také viděli, že dav rozráží ozbrojení muži v brigantinách. Neměli čas na rozmyšlenou. Než je mohl kterýkoli ze dvojice zpola pospávajících strážných zastavit, vrhli se do postranní ulice.

Málem se zabořili po kolena do bahna. Martin a jeho pes běželi jako první, v patách se jim držela Soňa, kocour se táhl pozadu. Cítil příležitost utkat se konečně s vyrovnaným množstvím soupeřům.

Jdou tam, zasyčel za ostatními. Do toho vězení!

Martin se ohlédl. Vzdálili se již téměř z dohledu, a tak jen koutkem oka spatřil, jak někteří vojáci obhlížejí budovu a vyptávají se strážných, zatímco ostatní zmizeli uvnitř.

‚Přišli si pro nás,‘ uvědomil si. ‚I pro něj.‘

Pak už byli daleko. Hoch vlastně ani nesledoval, kudy utíkají; prostě jen běželi dál. Každou chvíli zahýbali, aby zmátli možné pronásledovatele, a skutečné město jim mizelo. Zdobné štíty měšťanských domů byly pryč a dokonce i věž chrámu svatého Václava byla najednou malinká. Kolem nich bylo skutečné město.

Zastavili se a dýchali jako o život. Soňa vypadala, že každou chvíli omdlí, zatímco Leon měl jazyk vyplazený skoro až na zem. Kocour si roztrpčeně olizoval popraskané packy. A Martin se konečně rozhlédl.

Nebyli sami. Ti, kteří k nim přicházeli, nepatřili mezi jejich pronásledovatelé. Byly to děti, stejně jako oni, ale přesto moc děti nepřipomínaly. Mezi otrhanými a zanedbanými chlapci vystoupil do popředí hoch o hlavu vyšší než všichni ostatní, s rozcuchanými vlasy a barevnou náušnicí. Po boku se mu držel obrovský, jednooký kocour. Spíš než cokoli jiného připomínal démona z kočičích nočních můr. V jediném oku se mu leskl hlad.

„Máme návštěvu,“ řekl jeho pán. „Odveďte hosty domů.“