Kapitola třináctá: Cesta do Uher

Na prámu strávili několik dlouhých hodin. Řídit ho nebylo snadné, ale Martin se Soňou a s pomocí zraněného Sama to zvládali bez větších potíží; potopení ani uvíznutí nezahrozilo, přestože ho Lancelot neustále předvídal.

„To ty jsi zapálil biskupův hrad?“ zeptal se během cesty Samuel.

Martin přikývl. „Byla to cena za tvoje osvobození. Patron se mnou poslal kluka, co věděl o tajné chodbě dole pod pevností.  A dřevěné výdřevě. Pár kluků nikdo z ničeho nepodezíral a Patron zařídil, že ta místa nikdo nehlídal. Nějaké ženy odvedly strážce pryč. Ten člověk ví, jak znepříjemnit biskupovi život.“

„To ví,“ přisvědčil rytíř. „A to bylo všechno, co žádal?“

Chlapec pokrčil rameny, ale uvnitř cítil, jak je rozčilený. Jejich „ochránce“ jim na otázky zásadně neodpovídal a teď si myslel, že se dozví všechno. ‚Ne, nebylo to všechno,‘ pomyslel si. ‚Jednou si řekne o laskavost.‘ Tajemný muž Martinovi řekl, že se mu to vyplatí počkat. Protože ho čeká významná budoucnost. Rád by věděl, jakou budoucnost měl na mysli. Sám se bál jiné, bližší budoucnosti. Že bude pronásledovateli chycen, podříznout a hozen do jámy.

Snad jsme jim unikli, řekl Leon, který mu četl myšlenky. Seděl na kraji prámu a pozoroval řeku. Byla tichá. A prázdná. Za celou dobu potkali jedinou rybářskou bárku a viděli několik mužů lovících na břehu. Nikdo jim nevěnoval pozornost.

„Snad,“ řekl Martin. „Jenže na jak dlouho?“

Samuel a Soňa na něj tázavě pohlédli, avšak on nereagoval. Na jejich výrazy, když mluvil se zvířaty, si zvykl. Zato oni si snad nezvyknou nikdy.

Na pár minut možná, ozval se Lancelot, který se na rozdíl od ovčáka držel od vody co nejdál. Marně se snažil přivírat oči; neudržel se a vždycky zas pohlédl do Moravy, která se mu zdála divoká a rozbouřená. Ale co, stejně se všichni utopíme. Prám narazí na skálu a...

Izolda si otráveně odfrkla. Na skálu… řekla s pohrdáním. Martin si uvědomil, že Lancelot je zřejmě jeden z mála tvorů, který pyšnou klisnu dokázal přimět k řeči. I když si nebyl jistý, jestli by se starému hřebci zamlouvaly důvody.

Netrvalo dlouho a obloha začala nabírat temnější barvy. Den se s nimi loučil rudě zbarvenými mraky. Museli přistát u břehu.

„Dál už stejně nemůžeme plout,“ řekl Černý Sam. „Jsme až příliš blízko nebezpečným úsekům. Dál už poputujeme podél řeky pěšky, do Uher a k Dunaji.“

Martin se usmál. „Patron mi řekl o Prešpurku, který leží na Dunaji. Odkud by nás po jeho proudu mohli vzít obchodníci až daleko k zemi Řeků.“

„Nemáme čím zaplatit, “ řekl Samuel. „Měl jsem nějaké peníze a taky zbroj a zbraň, ale nezbylo mi nic kromě mého koně.“ Pohladil Izoldu po hřívě. „A vy jste na tom stejně. Ale za uherskou hranicí má hrad jeden přítel z mojí minulosti. Toho navštívíme.“

„Další přítel z minulosti?“ řekla Soňa pochybovačným hlasem. „Takže kriminálník? Vsadím se, že nás čekají problémy.“

Černý Sam pokrčil rameny. „Možná. Ale já jsem slíbil, že ho navštívím, ať chcete nebo ne. Je to moje povinnost. Richard zemřel, protože odmítl litovat. Nesmím to dopustit znovu.“

„Získáme tam nějaké peníze? A zbraň?“ ptal se Martin. Zbraň nutně potřebovali. Stejně jako jídlo. Na rozdíl od koní se travou živit nemohli a skromné zásoby od Patrona nevystačí na dlouho.

„Doufám, že ano. Ale slíbit nemůžu nic.“

S tím se museli spokojit. Noc strávili nedaleko břehu řeky u rozdělaného ohně, který přilákal stovky bzučících komárů. Kocour je celou noc zuřivě rozháněl ocasem, zatímco Leon trpěl tiše a Lancelot budil Martina z neklidného spánku výroky jako Tohle je můj konec nebo Já umírám. Alespoň však neřehtal.

Za svítání vyrazili dál. Drželi se řeky Moravy a uplynul celý den, než se dostali ke Starému městu, kde za dávných časů stálo slavné sídlo starých knížat Veligrad. Nyní to byla jen větší vesnice, Leon zde dokázal ukořistit k jídlu neopatrnou slípku. Přespali teprve u města Brod, na samotných hranicích s Uherským královstvím.

*

Poutníci do Konstantinopole se pokoušeli nebýt příliš na očích, přesto však byli nápadní. Otrhanec na vzácném koni a dvě děti nepůsobili zrovna přirozeně.

Jestli se budeme někde snažit překročit řeku na přívozu nebo dojdeme k velkému městu, určitě nás strčí do šatlavy, poznamenal Leon.

Zase do šatlavy? zaradoval se Róza. A budou tam krysy?

Ty na tebe budou moc velké, odvětil ovčák a jen těsně uhnul vytaseným drápkům.

V každém případě potřebovali upravit zevnějšek. A pokud nechtěli okrást některé jiné pocestné, museli nakonec přistoupit na plán napraveného vraha.

Uherskou hranici nepřekročili hlavním brodem přes Olšavu, ale hlubokými lesy, aby se vyhnuli pozornosti. Stejně tak se vyhýbali mostům, přívozům a větším osídlením. Že nebudou přepadeni někým ještě horším, než byli uherští vojáci, mohli jen doufat. Lancelot si byl jistý, že za každým stromem číhá lupič nebo černokněžník, který ho zakleje do ropuší podoby. Izolda byla, jako obvykle, zticha.

„Proč tvůj kůň nikdy nemluví?“ zeptal se Martin jednoho odpoledne jejího majitele.

„Na mě nemluví o nic míň než ostatní zvířata,“ zasmál se bez úsměvu Sam.

„Tak mi o své klisně něco řekni.“ Chlapec se nenechal odradit. „Kde jsi k ní přišel?“

„S Izoldou jsem vyrůstal. Můj otec ji jednoho dne přivedl, to jsem byl mladý, sotva dvacetiletý. Řekl, že našel umírajícího rytíře, který se vracel z velké dálky, nejspíš z Orientu. Koně pod ním prý zastřelil šíp, ale vedl taky malou klisničku a tu se otci podařilo zachránit.“ Povzdechl si.

„A dál? Co bylo dál?“

„Co by? Vyrostla se mnou. Nikdy, ani daleko v Compostele, jsem nepotkal člověka, co by měl tak ušlechtilé zvíře. Mnoho lidí ji ode mě chtělo koupit. Jiní se pokoušeli mi ji vzít. Ti za to zaplatili.“

Martin se zadíval na klisnu, která kráčela beze slov v čele. „Taky jsem přišel o rodiče,“ řekl tiše jejím směrem.

Černý Sam pokýval hlavou. „Bůh ví, že o ně nakonec přijdeme všichni.“

Klisna neřekla nic.

*

Hrad Samuelova přítele se vypínal na kopci nad lesy a nevysušenými močály. Sam tu nebyl poprvé a cestu znal. Zřejmě jako jeden z mála; tímto směrem od uherské hranice nesměřoval vůbec nikdo.

Martin si pomyslel, jak je pevnost veliká. Viděl samozřejmě i mohutnější, ale daleko na západě. Stavba měla kruhový půdorys se dvěma menšími věžemi a jednou, která se tyčila vysoko nad ostatními. Kdo v ní sídlil, musel mít skvělý výhled do okolní krajiny. Pod hradem protékala říčka, ale nikde kolem nespatřili jediné lidské osídlení.

„Z čeho ten člověk žije?“ zeptala se Soňa. „Vždyť tu nikdo nepracuje!“

„Z minulosti,“ řekl Černý Sam.

Chvíli trvalo, než našli stezku vedoucí nahoru na kopec. Byla strmá a vedla mezi vysokými kmeny borovic a jejich rozlezlými kořeny.

Zlomím si nohu, stěžoval si Lancelot. Určitě si tady někde zlomím nohu.

Nebo ti ji podtrhnu já, popichoval ho kocour.

Po hodině obtížné cesty se dostali nahoru, kde je čekala brána s okovanými dveřmi. Byly zavřené. Nahoře nad cimbuřím poletovaly vlaštovky, ale jinak působil hrad opuštěným dojmem. Střílny byly prázdné, nejvyšší z věží potemnělá.

„Je tady vůbec někdo?“ řekla Soňa.

Jenom duchové, ozval se Lancelot. Krvelační duchové a mrtvý čaroděj, který je probudil v jejich hrobech.

„Musí tady být,“ řekl Černý Sam. „Podle toho, co jsem slyšel, tak za poslední roky tenhle hrad neopustil dál, než na lov do okolních lesů.“

„Vážně doufám, že tam lovil jenom zvířata,“ zamumlala dívka.

Samuel přistoupil k bráně a zabušil zdravou rukou. Tichou okolní krajinou se roznesl dunivě temný zvuk, až se Martin otřásl. Několik vlaštovek posedávajících na hradbách se vzneslo do vzduchu.

„Vůbec se mi tu nelíbí,“ řekl Martin.

Pojďme pryč, žadonil Lancelot. Prosím, prosím, pojďme pryč. Dokud je čas! Utichl teprve,  když ho klisna zpražila pohledem plným opovržení.

A pak se brána otevřela. Aniž by slyšeli jediný lidský krok, rozevřela se dokořán a odhalila nádvoří zarostlé vysokou travou, jehož středem vedla ušlapaná cestička. Lancelot vyhýkl a kocouru se naježil kožich.

„Nikdo tam není,“ řekla Soňa tiše.

Ale je, odvětil Leon s klidem. Cítím hned několik lidí. Živých. Jestli normálních, to nepoznám.

Martin a Černý Sam vkročili na nádvoří jako první. Ukázalo se, že jim neotevřeli duchové. Po každé straně brány stál mladý muž v dlouhé tunice. Žádný z nich neměl zbraň. A žádný nepromluvil ani slovo.

Samuel se zastavil a velitelským hlasem rozkázal: „Zaveďte mě za svým pánem.“

Neodpověděli. Nepohnuli se. Postupně kolem nich prošli i ostatní; kocour s ovčákem, dívka i oba koně. Avšak sluhové či strážci se nepohnuli ani jinak nedali najevo, že o nich ví. Když se všichni ocitli uvnitř, tiše bránu znovu zavřeli a uzamkli závorou velikým klíčem. Pak znovu ztuhli v nehybném postoji.

Martin se zmateně rozhlížel, ale Černý Sam pokračoval po nádvoří směrem k hlavní věži. Také její dveře byly otevřené. Před nimi stál muž.

„Zdá se, že mám hosty,“ promluvil se silným přízvukem.

Vypadal jinak než němí služebníci. Měl na sobě kožený kabátec a plášť, který sahal až na zem. Přestože bylo teplo, měl natažené rukavice. Jeho vlasy byly černé a oči zase modré. Na tváři mu cukal lehký úsměv.

„Nepoznáváš mě, Arpáde?“ zeptal se Samuel a podal mu nataženou ruku. Tu s obvazem nechal za zády.

„Samuel z Červených hradů!“ Muži se rozšířily zorničky. Se zájmem si prohlížel starého druha posetého stopami po zraněních, zarostlého a otrhaného: „Nevypadáš vůbec dobře.“

„Díky. Zato ty vypadáš stále stejně.“

„Jenom je mi ještě větší zima.“ Muž zvaný Arpád si prohlédl prsty v rukavicích. „Pořád je taková zima… A v zimě nepřicházejí přátelé.“ Jeho pokus o úsměv zmizel. „Co ode mě chceš? A co jsou zač ty děti?“

„Jenom si promluvit. Vezmeš nás dovnitř? Nebudeme tě zdržovat moc dlouho. Vím, že o návštěvníky nemáš zájem.“

Hradní pán pohladil jílec meče zavěšeného u pasu. „To nemám. Pojďte za mnou.“

Šli, i když se nechtělo nikomu z nich. Kocour syčel na všechny ty sluhy v tunikách kolem sebe, Martin se Soňou si je prohlíželi s podezřením. Chlapec se chtěl zeptat, proč nikdo z nich nemluví. Jenže než otevřel ústa, Arpád odpověděl, jako by přesně tušil, co padne za otázku.

„Jsou němí,“ řekl. „Všichni moji sluhové. Nechal jsem jim vytrhnout jazyk.“ Otočil se na ně a tentokrát v širokém úsměvu odhalil zuby. „Nemám rád, když někdo moc mluví.“