Kapitola osmá: Když pes bojuje jako lev

Teprve v noci se Soně podařilo dostat se na dohled místa, kde měl přebývat její strýc. Byla už dost vystrašená; po setmění se každou chvíli ohlížela přes rameno a jenom doufala, že ji někdo nesleduje. Nebo něco. Krátká modlitba ji trochu uklidnila. Ale větší pocit bezpečí ji dodala až skromná osada, kterou spatřila na obzoru.

Nebyla to vlastně ani vesnice; jen malá tvrz obklopená několika staveními a vodním příkopem. Soňa netušila, jak se dostane na druhou stranu. Ale i kdyby měla počkat až do rána, byl to pro ni mnohem víc domov než tam, kde musela žít předtím.

‚Udělala jsem dobře, že jsem odešla,‘ pomyslela si. ‚Určitě je to lepší, než čekat, až moje matka zemře a otec zas někoho zamorduje.‘

Taky grošák Lancelot byl o poznání klidnější, i když dost překvapený. Vůbec nečekal, že by se kdy dostali do jejich cíle živí. Přece jen ho snad čekaly poklidnější časy s dobrým ovsem a s vycházkami ne dál než pár metrů od vesnice na pastvu.

‚Už žádná otravná dobrodružství,‘ zapřísahal se kůň sám pro sebe.

Když se Soňa dostala blíž, překvapilo ji, že osada vypadala opuštěně. Dveře do stavení zůstávaly otevřené nebo byly vyvrácené z pantů. Nakoukla dovnitř jednoho z nich, ale nenašla nic. Žádné vybavení, žádní lidé. Jen vyhaslé ohniště. Prázdno.

Dotknul se jí mráz. ‚Kde jsou všichni?‘ ptala se sama sebe bezradně.

Lancelot svěsil uši. To se dalo čekat, řekl žalostně. Nejspíš tu byli duchové. Všichni jsou pryč a zase jsem tu jenom já.

Jestli tu byli duchové, ať se ukážou, sykl kocour a tasil drápky. Kde jsou? Roztrhám je na kousky.

Nemůžeš roztrhat duchy na kousky, namítl grošák. Nejsou z masa a kostí.

Kocourovi se zalesklo v očích.  Ale ty jsi.

Přesunuli se k vodnímu příkopu. Můstek do tvrze byl spuštěný. Dívka se zarazila a přemýšlela, jestli se má odvážit dovnitř. Co když najde strýce mrtvého? Co když…

‚Co když nejsem zbabělec?‘ obrátila se v duchu sama k sobě. Došla až sem a kam jinam by měla jít. Uvnitř čekaly odpovědi, ať už byly jakékoli.

Přešla po dřevěném můstku na druhou stranu. Vrzalo to. Kocour ji předběhl a vyrazil jako první, připravený do boje. Lancelot se zdráhal, ale neměl na výběr; Soňa ho táhla za sebou násilím. Uvázala jej na nádvoří a zůstali stát před okovanými dveřmi do tvrze. Byly zamčené.

Dívka zabušila. Kocour zavřeštěl. Bez odpovědi.

„Je tam někdo?“ zakřičela Soňa vysokým hlasem, až Lancelot stáhl bolestně uši dozadu.

Dveře se nečekaně pootevřely. Tvář, která se v nich objevila, jí byla povědomá. Ale odkud? Zarostlá a zanedbaná, vousy nesoucí červené stopy po zaschlém vínu. Ruka, která svírala kliku, se třásla. Zorničky zateklých očí se překvapeně rozšířily.

„Ty!“ řekl muž uvnitř a pokusil se znovu zavřít. Jenže Soně už se podařilo vklouznout dovnitř a kocourovi s ní. Nejprve se chtěl otřít žalostně vypadajícímu muži o nohy, ale pak se znechuceně odtáhl.

„Strýčku?“ Také dívce se rozšířily zorničky. Zírala na muže, který býval veselý a dobře upravený. Hodně se změnil.

„Běž ode mě pryč, běž p-pryč!“ koktal stín strýce Kornela.

„Co to má znamenat? Proč chceš, abych odešla?“

Dívka se zběžně rozhlédla po přízemí tvrze. Neviděla téměř nic, jen pomalu dohořívající svíci na stole a u ní pohár plný vína. Prázdné poháry a korbely se válely po podlaze. Nebyli tu žádní sloužící, aby je uklidili.

„Co se tu stalo? Kde jsou všichni?“

„Nebudu mluvit… S duchem ne. Nech mě být.“ Kornel se k ní otočil zády a belhal se zpátky ke stolu. Soňa se ho pokusila chytit, ale vysmekl se jí. Usedl na tvrdou lavici a vyprázdnil do sebe další pohár. Dřevěný, všimla si Soňa. Žádné stříbro nezůstalo, dokonce ani cín.

„Zbláznil se,“ zašeptala zoufale. „Z nějakého důvodu si myslí, že jsem duch.“

Pán tvrze se s obtížemi zvedl. „Víno,“ řekl. „Budeme potřebovat další víno.“

„Ne, to nebudeme.“ Soňa ho vzala za rukáv, ale její strýc se po ní ohnal. Málem ji udeřil.

Kocour zuřivě zamňoukal a vrhnul se Kornelovi po nohách. Dívka si myslela, že ho prostě pomstychtivě sekne a uteče, jak to měl ve zvyku. Ale kocour se vyšplhal po nohách a po zádech až k obličeji, drápky vytasené.

Strýc se ho pokoušel setřást. Marně. Kocour usazený za jeho krkem mu uštědřoval jedno zuřivé seknutí za druhým, až mu obličej krvácel a drápy rozedřely už tak žalostné oblečení. Kornel nejprve křičel. A pak už jen žalostně vzlykal.

Když kocour konečně skončil, seskočil na zem a spokojeně vrněl. Cítil, že něco takového už dlouho potřeboval. Zato strýc seděl na zemi, s rukama i obličejem zakrvaveným. Zíral do prázdna.

„To nemůže být sen. Ten takhle nebolí…“ řekl po nekonečně dlouhé chvíli. Utřel si tvář a poprvé se rozhlédl očima, které nevypadaly nepřítomně. „Ty jsi vážně tady. A jsi v pořádku.“

„Jistě že jsem,“ řekla dívka a objala ho.

A mně zase nikdo ani nepoděkuje, postěžoval si kocour.

*

Rytíř se probral okamžitě při Martinově šepotu. Chlapec si uvědomil, že ho ve skutečnosti nemusel vůbec svazovat. Věděl o každém jeho pohybu; spal jako na naostřených čepelích.

„Co se děje?“ zeptal se tiše. Také on si uvědomoval, že venku je ruch.

„Jsou tři. Jenom tři. Ale to stačí.“

Martin je pozoroval z okna. Jeden z jezdců právě seskočil z koně a zaklepal na dveře hostince. V ruce svíral pochodeň, stejně jako dva jeho společníci. Chlapec si byl jistý, že žádný z nich není jeden z poutníků, kteří měli na svědomí život otce převora a dalších mužů v komendě. Jenže ani v nejmenším nepochyboval, že tihle patří k nim.

„Co jsou zač? Co chtějí?“ ptal se dál rytíř, jako by mu Martin vůbec nic neřekl.

„Pronásledují mě. Chtějí moji smrt. Copak to nepochopíte?“ Zvýšil hlas. „Přísahám na Pannu Marii a všechny svaté, přísahám třeba na svého patrona svatého Martina! Zabili moje rodiče. A chtějí zabít i mě.“

Věznitel si ve světle měsíce prohlédl chlapcovu tvář. A jeho oči. Oči nelhaly. Krátce přikývl. Zbavil Martina pout. Rychle se opásal mečem a hodil chlapci dýku.

„Možná ji budeš potřebovat.“

Martin viděl, že dva jezdci zůstávali venku, zatímco třetí už stihnul zmizet uvnitř. Uslyšel, jak vržou schody. Nahoru k nim směřovaly kroky. Rytíř se postavil ke dveřím, zatímco chlapec zůstával zády k oknu. Dveře se pomalu otevřely.

„Vzácný pane?“ ozval se hlas hostinského. „Vidím, že jsi vzhůru,“ řekl rychle. „Přišli za tebou hosté.“

„Hosté?“ Rytíř se zamračil. „Nečekám žádnou návštěvu. A nemám žádné přátele. Co jsou zač ti tví hosté, člověče?“

„Oni… oni jsou tu kvůli němu.“ Ukázal roztřeseným prstem na Martina. Chlapec zvedl nůž, jako by se chtěl bránit. „Jsou to muži knížete Konráda. Kníže chce toho bastarda. Prý tučně zaplatí.“

Rytíř se nevěřícně ušklíbl. „Co by chtěl kníže dělat s nějakým frackem? Je to obyčejný zloděj. Nezní to moc pravděpodobně, co říkáš?“

„Já nevím, já nevím!“ Hostinský zvedl ruce do vzduchu. Vypadal stále vyděšenější. Martinovi bylo jasné proč; děsil ho jak rytíř, tak jeho hosté, které si sám pozval. Jistě si sám nechal dobře zaplatit.

Rytíř vystrčil hostinského ze dveří a rychle je za ním zavřel. Společně s Martinem k nim přisunuli malý stolek a postel.

„Věřím ti,“ řekl muž Martinovi. „A mrzí mě, že jsem tě dostal do problémů. Ale ještě budeš mít hodně co vysvětlovat.“

Chlapec přikývl, i když měl pocit, že jemu samotnému smysl uniká. Slyšeli hostinského, jak spěchá dolů po schodech a jak na něj huláká jezdec, který ho poslal k nim. Hostinský vykřikl. A ztichnul.

Martin se vyklonil z okna. Třetí muž se vracel ke svým společníkům a utíral do látky odhalenou čepel. Zahnutou. Podíval se nahoru směrem k jejich pokoji.

„Zapálit,“ řekl tiše.

„Ne, prosím, pánové…“ Hostinský byl ještě naživu. Belhal se směrem k jezdcům a rukama si svíral krvácející břicho. „Můj dům! Můj…“

Zhroutil se na zem. Místo slov z něj vycházelo už jen chrčení. Martin se na to nemohl dívat. Trojici to nechávalo chladnou. Druzí dva jezdci zatím seskočili ze sedla a začali k hostinci přinášet seno ze stájí. Majitelův chlapec se zřejmě někam rozumně vytratil.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Martin tiše.

Rytíř se zamračil. „Rozhodně nemám v úmyslu uhořet.“

*

Další hodina na cestě. Ne, že by to Leon ještě počítal. Tlapky ho pálily a byly rozedřené; brzy si připadal jako chodící zdechlina. Jenže musel dál. Jeho přestávky byly co nejkratší; jen aby se napil z potůčku u cesty a nabral další dech.

Postupně přišlo šero, které se brzy proměnilo v neprostupnou noc. Nebylo již jednoduché sledovat cestu. Každou chvíli ho rušil nějaký zvuk nebo pach a občas se nervózně zahleděl na oblohu, jestli po ní náhodou nekrouží velká sova. Slyšel jich cestou hned několik. Věděl, že se odváží jen na menší zvířata.  Ale sovy mu prostě nedělaly dobře.

Pak se krajina trochu otevřela a lesy začaly ustupovat. Jeho čich se zostřoval, do popředí se dostávali lidé a jejich chalupy. A když se jeho vlastní cesta střetla s další, do nosu ho udeřil úplně čerstvý pach koní.

‚Tři,‘ pomyslel si. ‚A jedou tím samým směrem, co ten před nimi.‘

Pořád doufal, že to může být Martin. Občas měl pocit, že ho ucítil, ale s ním ještě nějaký pach; starší a mužský, neznámý. A nebezpečný. Ta osoba se určitě uměla ohánět mečem. Leon si to dokázal vysvětlit jediným způsobem; musel to být majitel koně.

‚Tak dělej!‘ napomínal sám sebe a připadal si jako zvíře zapřažené do tažného vozíku. Neměl ovšem nikoho, kdo by ho mohl popohnat.

Na obzoru spatřil hostinec u cesty. A především ho ucítil. Vznášela se kolem něj vůně krbu a voňavého masa. A krve. Věděl, že tam najde koně, kteří projeli před ním. A Martina. Snad nepřicházel příliš pozdě.

‚Spěchej,‘ znělo mu v hlavě. ‚A neměj strach. Jsi přece lev!‘

*

Oba, chlapec i rytíř, sledovali, jak u paty domu vrší jezdci slámu. Martinovi bylo jasné, že jakmile oheň zapálí, budou muset ven. A bojovat o život. Možná byli dva proti třem, ale on byl jen kluk, co neměl s potyčkami valné zkušenosti. Jeho bývalý věznitel jich měl jistě o poznání víc, jenže jakou měl šanci proti trojnásobné přesile a navíc na koních? Tohle byli zkušení hrdlořezové.

„Chtějí nás dostat ven,“ řekl rytíř. „Nezatarasili vchod. Že by tě chtěli dostat živého?“

Martin zavrtěl hlavou. „Těžko. Chtějí mě zabít, stejně jako zabili moje rodiče.“

„Takže si přejí boj. Muži jako oni dávají přednost prolévání krve před upalováním. Vím, o čem mluvím.“ Zamyslel se. „Až hodí pochodeň a seno vzplane, vyjdu jim vstříc. Ty musíš mezitím utéct.“

„Ani náhodou!“ odsekl Martin. „Už jednou jsem utekl a nechal za sebe umřít někoho jiného. Budu bojovat.“

„Jak chceš. Je to tvůj život.“

Jezdci se znovu vrátili do sedel. V černých pláštích vypadali jako tři veliké vrány. A ten, který vyjel do popředí, měl i podobně krákavý hlas.

„Hej, rytíři,“ zvolal. „Nemáš důvod chránit toho chlapce. Slyšeli jsme o tobě. Myslíš, že nevíme, co jsi zač, Černý Same?“

„Černý Sam?“ nechápal Martin.

Rytíř zbledl. Vrhl krátký pohled na ruku zavázanou obvazem a sevřel jílec meče. „S tím jménem nemám nic společného. Už léta. Jsem jiný člověk.“

Jezdci dole se hlasitě rozesmáli. „Uvidíme!“ křikl muž s krákavým hlasem. Odhodil pochodeň.

Sláma musela být mokrá a oheň nejprve doutnal. Chvíli trvalo, než se pomalu začal šířit k hostinci.

Rytíř Samuel kývl na Martina. „Je čas.“ Sepjal ruce k modlitbě.

Mezi jezdci nečekaně nastal rozruch. Koně se vzpínali, frkali a bolestně řičeli. Muži křičeli a nadávali. Martin spatřil siluetu zvířete, které rozsévalo hrůzu. Jako lev se vrhalo po nohách a hryzalo.

„To je Leon!“ zvolal Martin.

Samuel nevěřícně zíral jen chvíli. Hvízdl na prsty. Ze stájí vyrazil jeho nádherný kůň.

„Rychle!“ křikl rytíř. „Za mnou!“

S mečem v ruce vyrazil ven. Martin za ním, připravený se svou dýkou. Nebylo to potřeba. Jednoho z jezdců kůň shodil ze sedla a lev mu prokousl krk na zemi. Nestihl ani tasit. Druhého jeho kůň nesl pryč, co nejdál od hrozné scény. A třetího, zmateného, strhl z koně Samuel. Jedinou přesnou ranou mu zarazil čepel do hrudi.

Chaos se začal uklidňovat. Ovčák přiběhl, opřel se Martinovi o prsa a olizoval mu celý obličej. Byl špinavý a celý od krve.

„Leone, zachránil jsi nás,“ šeptal mu Martin.

Nic jiného mi nezbývalo, odvětil pes a olízl mu i ucho.

Bylo po všem. Alespoň prozatím.