Kapitola šestá: Když jeden kůň mluví příliš a ten druhý vůbec ne

Vyrazili těsně před svítáním, oba v sedle jediného koně. Bělouš příliš vyváděl a brzy by k nim přivolal všechny ty, kteří ještě zůstali ve věži. Zato grošák vzdoroval jen slovně.

Jistě, museli jste přijít zrovna teď, stěžoval si kůň, který se podle Soni jmenoval Lancelot. Ráno jsem měl dostat krmení. Ani nevím, kam jedeme.

„Na projížďku,“ odsekl Martin a připevnil sedlo. Soňa se na něj tázavě otočila. ‚Bude si muset zvyknout,‘ pomyslel si chlapec.

Je ošklivo na projížďku, řekl kůň. A když bude pršet, bláto mi vleze pod kopyta.

Buď zticha, nebo tě seknu, varovala ho kočka. Pořádně do krve, až budeš hýkat jako osel. Spokojeně zamrskala ocasem nad tou představou.

Kůň sice dál reptal, ale Martin se vyhoupl do tvrdého sedla. Dívce pomohl za sebe. Protestovala. Chtěla řídit. Martin nad tím nechápavě zavrtěl hlavou. ‚Holka,‘ pomyslel si, ‚a chtěla by dávat příkazy koni? Vždyť mu ani nerozumí.‘

„Jak to venku vypadá?“ zeptal se ovčáka.

Leon zavětřil. Jsou pryč. Zůstal po nich pouze pach, co zanechali jejich koně.

 „A co otec Gaston?“ Tentokrát se Martinovi zatřásl hlas, i když se snažil, aby působil vyrovnaně. „Cítíš jeho?“

Ne. Leon věnoval svému pánovi smutný pohled. Jenom krev. Otec Gaston je pryč.

Zemřel dobře, řekla kočka. Hrdinsky. Slyšel jsi o Velkém Ottovi? Když tlupa špinavých čoklů napadla zadní voj armády jeho kočičího krále, mohl zamňoukat o pomoc. Ale místo toho se pustil do boje, sám proti stovce.

Ty máš něco proti čoklům? zavrčel Leon. Kočka v odpověď pohrdavě zaprskala.

Opustili stáje. Nádvoří našli prázdné. Venku zpívali první ptáci, brzy zakokrhá kohout. Neměli moc času. Jenže brána byla otevřená a zdálo se, že ji nikdo nehlídal.

„Musíme do lesa,“ zašeptala Soňa. „Tam nás nenajdou.“

Chlapec přikývl a popohnal grošáka, kterému se vůbec nechtělo. Minuli místo, kde naposledy viděli otce Gastona. Kousek dál se Leon zastavil, s čumákem skloněným k zemi. Martin ve tmě nic neviděl, ale ani to nebylo potřeba. Utřel si slzy z očí a v duchu se zastyděl před svou spolujezdkyní.

Do tváří jim vanul studený vzduch, když opouštěli věž. Leon se držel u koňských kopyt, kočka v náručí své paní. Blížilo se svítání, takže se snažili pospíchat. Marně. Grošák jel svou vlastní rychlostí a každou chvíli reptal. Martin brzy začal Soně závidět, že zvířatům nerozumí.

Slunce už vystupovalo nad obzor, když se jim podařilo vklouznout pod ochranu korun stromů. Celou dobu se nervózně rozhlíželi; jezdci se mohli objevit každou chvílí a se svým pomalým koníkem by jim neunikli. Ale když se dostali do lesa, strach z pronásledovatelů opadl. Jenže jedny obavy jen vystřídaly druhé. Hvozd ve dne nepůsobil nijak zvlášť strašidelně, ale až padne tma…

„Vyznáš se tady?“ zeptal se Martin své spolujezdkyně. Ještě víc zpomalili a nakonec zastavili, aby si odpočinuli. Vždyť většinu noci nespali.

Zavrtěla hlavou. „Jak bych mohla? Nikdy jsem nebyla tak daleko. Matka říkala, že tu žije král banditů, který unáší malá děvčata do své sluje, kde musí pro něj pracovat.“

 „Takže co uděláme?“ Martin byl zmatený. „Nesmíme se vzdálit daleko od kraje. Musíme vědět, jak se vrátit zpátky.“

A skonáte tu hlady, řekl kůň. No, já ne, já může jíst trávu. Aby to dokázal, demonstrativně se do ní pustil.

„Máš pravdu, stačí se držet kraje, ale neopouštět ochranu stromů. Na sever asi patnáct mil odsud má usedlost bratr mojí matky. Mého otce nesnáší a nestýká se s ním. Vždycky mě měl rád, určitě mě přijme. Můžeš zůstat u nás, jestli chceš.“

„Nemůžu.“ Martin zavrtěl hlavou. „Můj vlastní strýc mě potřebuje. Nikdo jiný mi nezůstal. A nesmím dovolit, aby se o nás dozvěděl někdo další. Když jsme naposledy důvěřovali něčímu příbuznému, zůstalo nás o dva míň.“

Dívka přivřela oči. „Co tím chceš říct? Že můj strýček je nějaký zrádce? Byl jediný, kdo se o mě kdy zajímal. A má nějakou čest, je přece rytíř.“

„To byl tvůj otec taky. Já musím jet na Východ. S Leonem. Vím, že nikdo jiný mi nepomůže.“

„Vážně?“ Soňa se k němu obrátila zády. „V tom případě si jdi, kam chceš. Stejně se nedostaneš dál než pár mil. Chytí tě a stáhnou tě z kůže, nebo co se s tebou ti hnusní jezdci chystají udělat. Stejně nechápu, že jim zrovna ty stojíš za takovou námahu.“

„Zabili mého otce,“ odsekl Martin. „Ale máš pravdu, sám nevím, proč jim stojím za námahu. Ale vystačím si sám.“

Nešlo by si o tom promluvit rozumně? vložil se do rozhovoru Leon. Ležel na břiše, tlapky blízko u uší, jako by si je chtěl zakrýt. Neměl rád, když se ostatní nesmyslně hádali.

Rozumně? řekl grošák Lancelot. Co chceš mluvit rozumného? Stejně všichni umřeme.

„Ona si nechce rozumně promluvit,“ řekl chlapec. „Nezajímá ji, co si myslí ostatní. Zajímá ji jenom ona sama.“

„Mohl bys přestat předstírat, že rozumíš zvířatům? Je to trapné.“

Ale on nám vážně rozumí, řekli pes i kočka zároveň. Lancelot jen otráveně odfrknul.

„A mohl bys být trochu vděčnější. Zachránila jsem vás,“ dodala Soňa po chvíli. „Taky jsem vás tam mohla nechat, než vás oba popraví.“

„To jsi mohla!“ vyštěkl Martin, až skutečný pes zakňučel a několik ptáků se vzneslo do vzduchu. „Byl to tvůj otec, kdo nás prodal na smrt.“

A kromě toho, přidala se kočka, za záchranu vděčíte mně, ne jí.

*

Trvalo další dlouhé minuty, možná i celou hodinu, než spolu Martin se Soňou byli ochotni znovu promluvit. Leon musel svého pána přemlouvat a na dívku zas upírat smutné oči, což uměl dokonale. Nakonec se dohodli, že budou pokračovat až k usedlosti dívčina příbuzného a tam se poradí, co dál. Martin už byl stejně rozhodnutý. Žádná další pomoc od neznámých lidí. Už mohl ztratit jenom svého psa. A to neměl v úmyslu. Bude pokračovat sám, třeba i bez koně a bez zásob.

Jestli byl cíl vzdálený tolik mil, nesměli dál otálet. Cesta lesem nebyla zrovna rychlá a navíc byla únavná. Nejvíc ze všech trpěl Lancelot; co čtvrt hodiny si stěžoval na nějaké útrapy. Na kamínek v podkově, příliš vysoké kořeny stromů, divné ptačí hlasy, které podle něj patřily hejkalovi.

Martin se pokoušel ho neposlouchat. Už se těšil, až bude sám se svým psím společníkem. Do téhle chvíle to byl otec Gaston, kdo určoval, co dál. Teď měl pocit, že stejnou roli chce pro sebe získat Soňa.

‚Myslí si, že je kdo ví jak důležitá,‘ honilo se mu hlavou. ‚Že když je dcera loupežníka, tak může rozkazovat. Ale ne mně. Ať si rozkazuje služkám a čeledínům.‘ Ne, že by sám dřív nebyl něco jako čeledín. Ale úplně obyčejní čeledíni přece nemluví se zvířaty a o jejich život neusiluje tucet jezdců.

‚Teď se už možná nikdy nedozvím, co se stalo mojí rodině. Gaston je pryč a kdo jiný mi řekne pravdu?‘ Jedině jeho strýc, to bylo jasné. ‚Slunce je nízko, nastal čas odchodu,‘ zopakoval si. Nedovedl si představit, jak bude jediného příbuzného hledat kdesi na Východě. Ale nejdřív se tam stejně musí dostat.

„Tvůj otec,“ řekl nahoru k dívce. Vymínila si, že zůstane v sedle, zatímco on vedl otrávené zvíře za uzdu. „Byl vždycky takový?“

„Netuším, je mi jenom osm,“ odsekla naštvaně, ale pak pokračovala klidnějším tónem. „Moji matku unesl a znásilnil, takže mu ji prarodiče museli prodat za odškodné. A bil ji. Nechtěl, aby vycházela ven. Byl moc zklamaný, když jsem se mu narodila já. Od té doby matka žádné dítě neměla. Nikdy to neřekla, ale myslím, že jsou v tom čáry. Naučila mě spoustu věcí.“

‚No výborně,‘ pomyslel si Martin. ‚Nejen dcera loupežníka, ale i čarodějnice. Snad se jí zbavím brzy.‘

„No a co ty?“ zeptal se nahlas. „Ubližoval ti?“

„Jen mě párkrát přetáhl řemenem, ale jinak si zlost vybíjel jinde. Nestála jsem mu za to. A když jsem našla Rózu, utekla jsem s ní vždycky dost daleko, aby mě nechal na pokoji. Jenže vražda… to už bylo moc. Róza říkala, že musíme buď pryč nebo bude muset otce zabít.“

Róza? řekl Leon posměšně. Tak se jmenuješ?

Kočka s náznakem zoufalství zamňoukala. Tak mi vždycky říkala. Nikdy jsem jí nedokázal vysvětlit, že jsem kocour.

Kocour? ušklíbl se Leon. Tak ty jsi kocour? Nevypadáš ale moc jako kocour.

Martin jim vstoupil do hovoru. „Róza je kocour?“

Jistě! naježila se kočka. Je to tak těžké poznat? A moji předci byli slavní kocouři. Větší než všichni ostatní. Bojovali velké kočičí bitvy a já je budu bojovat taky. Víte, proč moji paní ten hnusný chlap nemlátil? Protože jsem mu jednou v noci přistál na jeho odulém obličeji. S vytasenými drápy. Pak už se bál. Věděl, že bych ho rozdrásal na kost, kdyby si něco zkusil. A to platí pro všechny.

Róza prskl směrem k Leonovi, který se smál s vyplazeným jazykem.

To je jasné, že byli tví předci větší obři, řekl naoko vážně. A aby se to vyrovnalo, jsi ty pro změnu mrňous.

Ty budeš litovat! Kocour se nahrbil a tasil drápky. Naštěstí už neměl příležitost je použít. Nečekaně dorazili na dohled mýtiny, kde se v husté trávě páslo další zvíře. Kůň. A ne jen tak ledajaký, vysoký, se štíhlým tělem a hustou černou hřívu. I když měl hlavu zabořenou v trávě, vypadal, jako před okamžikem opustil dvůr nějakého mocného vladaře.

Všichni ztichli a pozorovali vznešené zvíře s nábožným obdivem. Martin měl ústa otevřená dokořán. Takové koně vídal málokdy; jen u těch nejvzácnějších rytířů, se kterými se kdy setkal. A byl si jistý, že Soňa se k žádnému podobnému nikdy ani nepřiblížila. Jen Lancelot působil spíše zoufale než uchváceně.

No výborně, postěžoval si. Klisna v dohledu a já vypadám, jako bych měl každou chvíli vypustit duši.

„Leone,“ zašeptal Martin, „cítíš někoho? Takový krásný kůň tu nemůže být sám.“

Nezdá se mi. Leon se tvářil zmateně, když zvedl čumák do vzduchu. Jsme v lese, je tu moc pachů. Prudce otočil hlavu. Támhle je srna. A támhle. A támhle bachyně a její mláďata. A vrabci a...

Chlapec mu položil ruku na hlavu, aby ho uklidnil. Tentokrát mu ovčák nepomůže.

„Možná utekl svému pánovi,“ řekl. „Nemá sedlo a kolem nikdo.“ Obrátil se k Soně. „Můžeš mít svého koně a jet si, kam chceš. Ale tenhle je můj.“

V tu chvíli neposlouchal dívčiny námitky ani posměšky. Neposlouchal Leonovy moudré rady, neposlouchal kočičí chvástání ani koňské stížnosti. Celou jeho mysl uchvátila představa, že získá tu nádhernou klisnu. Nevadilo mu, že nemá sedlo. Dokáže se obejít bez něj.

Vysmýkl se Soně, která se ho pokoušela zastavit, a vkročil do vysoké trávy. Šel pomalu a opatrně; přesně tak, jak se má přistupovat ke zvířatům. Hlavu měl sklopenou, aby klisnu nevyděsil. Ale nezdálo se, že by si ho všímala. Dál se pásla a nenechala se vyrušit, ani když se jí dostal téměř na dosah.

„Jsi nádherná,“ řekl Martin. Natáhl ruku. Dotkl se černé hřívy, aby ji pohladil. Neprotestovala. „Moc se mi líbíš. Jak se jmenuješ?“

Odpověď nedostal. Martin ji chvíli hladil a snažil se vymámit alespoň slovo. Bezúspěšně. Možná měl odejít, nechat klisnu i s její trávou na pokoji. Jenže neměl pocit, že se má čeho bát. Kolem se neplížil žádný majitel. A v nejhorším mohl spadnout. Nebylo by to poprvé.

A tak to zkusil. Nespadl, jak se obával. Takže si nezlámal všechna žebra. Bez sedla to sice bylo nepohodlné, ale dokázal se udržet. Teď už jen vědět, jak s klisnou pohnout. ‚Je to jednodušší se zvířaty, co se mnou mluví,‘ prolétlo mu hlavou.

V tu chvíli klisna prudce zvedla hlavu a dala se do klusu. Tentokrát to byl Martin, kdo se nezmohl na slovo. Klus se pomalu měnil v trysk a jediné, co ho začalo zajímat, bylo udržet se na hřbetě. Svět kolem něj se rozmazal.

*

Let trval jen několik minut. Pak kůň začal zpomalovat a všechno se vracelo na svoje místo. Martin byl jako zázrakem pořád naživu. Ocitli se u lesní cesty pokryté jehličím. Klisna zastavila a Martin zpola slezl, zpola se skácel na zem. Ani se neudržel na nohách.

„Koukám, že zloděj přijel na mém vlastním koni!“ ozvalo se nad ním. Chlapec spatřil vysokého muže v kožené kazajce. Tvář měl zjizvenou, vlasy havraní barvy a rozcuchané. Jednu dlaň měl ovázanou, zatímco v druhé držel meč. „Tak vstávej! Chtěl ses projet? To ti rád splním. Projedeš se mnou až do Olomouce.“