nahrávka v mp3 Ferry zastavil svou klisnu a rozhlédl se. Stáli na vysokém hřebenu, všude kolem byl písek. Žlutý, nekonečný, spalující. Cítil, jak ho přes lehký jezdecký oděv užírají paprsky slunce. A přesto za ně byl rád. Protože slunce se pomalu naklánělo k západu a jakmile padne tma… Otřásl se. Smrt byla lepší než otroctví. Byla čestnější, tak ho to učil jeho otec, tak ho to učil dědeček. Oba teď byli mrtví. A on byl ještě před několika hodinami otrokem. Pobídl koně, stejně unaveného, jako byl on sám. Podařilo se mu ukrást něco málo soleného hovězího a měch plný vody, jenže z té zbývalo sotva pár kapek. A v noci byla taková zima, že mu nebude stačit ani zcizený plášť. Jednou poušť musí skončit, pomyslel si a zároveň zoufale doufal, že má pravdu. Pouští putovali celé dlouhé týdny, než se mu podařilo osvobodit. Týdny a měsíce bez pořádné půdy. Jenom písek, který lezl do bot a vůbec do všeho. Poušť nemůže být nekonečná. Jenže poušť se zdála nekonečná....

  Inspirováno skutečnými událostmi. Kocour se rozvaloval na křesle, zatímco kolem probíhal živý hovor. Poslouchal sotva napůl; tohle pohodlné místo měl příležitost obsadit jen málokdy, na návštěvu sem zas tak často nechodil. Jeho rodina – jeho, protože on ji vlastnil – ho nechtěla brát na výlety jinam než na chatu. Kde se mohl stát obětí masožravé sovy, která mu šla celé léto po krku. A přitom on byl hodný, moc hodný kocourek. Když měl dobrou náladu. „Kde je Stín?“ zeptal se kluk, kterému rád lehal na tašku od počítače. „Dlouho jsem ho neviděl.“ „Stín? Ten tlusťoch?“ sykla dívka, která Kocoura často škádlila. Naposledy si za to odnesla šrám přímo u oka a Kocour si pochvaloval, že jí to určitě zkazilo nějakou hloupou schůzku. Odpověděla teprve paní domu. „Před pár dny zmizel a nikdo ho od té doby neviděl. A zrovna na Vánoce! Obávám se, že už navždycky.“ Kocour si nebyl jistý, jestli má radost nebo ne. Stín, to bylo jméno, které museli dát tomu kocouřímu monstru z...

  Zahnat kance, který předtím zahnal psa, to je skutek, o kterém se mluví i po několik kocouřích generací. Jenže tenhle se neodehrál doma. Takže ho nikdo neviděl. A tedy neuvěřil. Kocour už toho měl dost. Celý podzim se snažil přesvědčit ostatní kocoury v ulici, že si příběh nevymyslel. Marně se dovolával svědectví svého psa. Která kočka by věřila psu, natož borderkolii, prolhanému plemenu, které se samo opředlo tolika bájemi. Už dokonce stačilo, že Kocour začal: „To jednou v létě na chatě...“ a už ho někdo přerušil: „To už známe, uštval jsi kance, viď. A co slona, toho jsi ještě neulovil?“ A ze všech zídek a teras se ozvalo prskavé chichotání, ten nejprotivnější výsměch a potupa, jakou jen může ochlupený tvor zažít. Kocour už se raději toulal sám. A končinami, kam ostatní kočky nechodily. Nechtěl je potkávat. Nechtěl už slyšet trapné pozdravy „Nazdar, lovče!“ Byl sám a jeho Ego pukalo žalem. Pak zasáhla Prozřetelnost. Ucítil povědomý pach. Takový, jako cítil...

  Na lavičce uprostřed dětského hřiště seděl pihatý kluk. Mohlo mu být sotva osm, možná devět, ale ruce už měl jako dospělý dělník. To je ale ošklivé dítě, pomyslel si Kocour čekající za jeho zády na svoji chvíli. Vyskočit, škrábnout a utéct, to měl v plánu. Neměl rád, když si někdo zabíral jeho oblíbenou lavičku. Překvapil jej vzlykot. Dítě před ním vzalo hlavu do pracek a rozplakalo se jako želva. Kocour se zarazil. Nebýval zrovna útlocitný, ale tentokrát se v něm cosi probudilo. Že by to byla lítost, nejhorší vlastnost všech kocourů? Co když se z něj stává domácí kočička? Otřásl se odporem a podíval se nad sebe. Slunce žhnulo a na hřišti byli sami. Že by klukovi nepřišli kamarádi? Zůstal sám, v takový krásný slunečný den, kdy ptáčci zpívali a lákali na svoje roztomilá hrdélka? Kocour se neudržel. Vystoupil ze skrýše a otřel se klukovi o nohu. Tázavě zamňoukal. Kluk si protřel oči. Byly celé červené od breku. Zamrkal. Kocour mrkl také jenom...

  Té noci nebyl doma. Ostatně jako téměř žádné; ještě by ho zavřeli a on by nemohl jít ani na ubohou procházku při úplňku. A pes by ho zase otravoval. Co jiného měl taky ve zvyku, než ho neustále očuchávat, jako by byl ta nejzajímavější věc na světě. A přitom byl jen Kocour. Všude kolem něj se rozprostíraly křoviny plné klíšťat, která si pak bude muset bolestně vykousávat. Ale byla to svoboda. Lov. Někde nedaleko se musela pohybovat myška, kterou pronásledoval. Jenže se mu ztratila z dohledu. Jeho citlivý nos zaplnila vůně kouře; někdo už zase topil uhlím, protože se teplota dostala pod dvacet stupňů. On s tím problém neměl. I když mrzlo, hrdinně to snášel v kůlně u sousedů. Marně se rozhlížel, marně hledal. Myška unikla. Otráveně zamručel a chystal se vrátit zpátky, ke krbu. Když dostatečně hlas zařve za oknem, někdo mu nakonec otevře. Jenže pak to ucítil. Ne čichem, ale kdesi ve svém kočičím podvědomí. Kočky, jak známo, mají ve svém podvědomí obzvlášť...