Kapitola sedmnáctá: Ve středu světa

V hostinci s červenou mořskou pannou ve štítě, která se ve skutečnosti jmenovala U Rudé krasavice, bylo rušno. I tady zněl nespočet jazyků, ale většina patřila lidem ze Západu. Od Řeků se ostatně dali snadno odlišit i jinak; jejich tváře byly oholené, i když často hrubě a nešikovně. Mnoho z nich se však oblékalo po řeckém způsobu a podobně jako Řekové hlučně popíjelo kořeněné víno.

Martina udeřily do nosu desítky pachů, a to se nedalo srovnávat s tisícovkami, které cítili kocour a pes. Róza se radostně vrhnul pod stoly, aby okusoval nohy nepozorným hostům, Leon zůstal na okamžik stát na místě ohromený množstvím informací. Zavalitý hostinský, který pomalu ztrácel poslední vlasy, se zarazil v nalévání z amfory vína a upřel na podivné hosty zkoumavý pohled. Martin k němu přistoupil blíž.

„Hledáme Takise,“ řekl. „Měl by tu na nás čekat.“

„Do čeho se ten spratek zase zamotal…“ zamumlal v odpověď hostinský. „Tyhle jeho nápady nechat si platit za průvodcování ho jednou přivedou do hrobu. Kdyby to viděl jeho chudák otec…“

„Uhni, strýčku,“ ozvalo se za jeho zády. Štíhlý a vysoký chlapec, zřejmě jen o pár let starší než Martin i Soňa, odstrčil hostinského. Oči měl černé a kůži olivovou jako Řek, ale jeho vlasy zářily neobvykle světlou barvou. Jeho matka musela pocházet z dalekého severu, kde lidé mají téměř bílé vlasy již od narození. „Pan Nikolaos mi poslal vzkaz, že přijdou.“ Otočil se k oběma novým hostům. „Říkají mi Takis a budu váš průvodce. Aspoň na chvíli.“

Hostinský ustoupil a Martin podal mladíkovi obezřetně ruku. Řek ji stiskl měkce a sotva na pár vteřin. Soňa kývla hlavou a Takis se na ni usmál natolik zářivě, že celá rudá odvrátila tvář jinam. Zato Leon nemával ocasem.

„Jsem Martin,“ řekl jeho majitel. Nelíbilo se mu, jak se pes chová, ale třeba to nebylo kvůli jejich průvodci. „Zaveď nás tam, kam máš.“

„Snad tolik nespěcháš,“ ušklíbl se Takis. „A vsadím se, že jste se na lodi za celou tu dobu pořádně nenajedli. Strýčku, přines jim něco dobrého!“

Aniž by čekal na odpověď, usadil se sám k jednomu ze stolů, nohu přes nohu. Strýc sice mrzutě prohodil pár poznámek o nevděčnosti, ale vydal se pro tácy a misky.

„To je taky vaše?“ zeptal se řecký průvodce. Kývl hlavou směrem k černobílé šelmě, která se schovávala v rohu a číhala na nepozorné. Jakmile nešťastník zakřičel a hledal původce své bolesti, stáhla se zpět do stínu a vyčkávala dál. Obzvlášť dobré kořisti se kocourovi dostalo ve chvíli, kdy k východu zamířila dvojice notně opilých hráčů kostek. Zvíře zaútočilo na prvního tak chytře, že se postižený obořil na svého spoluhráče. Kocourek se zlomyslně svítícíma očima si vychutnával pranici, kterou vyprovokoval. Oba hráče stála několik zubů a kostky rozházené po zemi.

„Tenhle tvor není nikoho,“ řekl Martin. „Jmenuje se Róza. A je to kocour, ne kočka, na to pozor.“

Hostinský poněkud neochotně přinesl na stůl půl bochníku chleba, kus hovězí pečeně, několik misek s polévkou a amforu plnou vína. Natáhl ruku.

„Ale no tak, strýčku…“ řekl Takis, ale Martin do ní stačil vložit hrst mincí. Hostinský rázem změnil výraz, nasupenou tvář vystřídal úslužný úsměv.

Jenom doufám, že si tvé štědrosti nevšimlo moc lidí, ozval se Leon. Mohli bychom mít za sebou pěkných pár pronásledovatelů.

‚Jen jestli je nemáme spíš před sebou,‘ pomyslel si Martin. Nahlas neřekl nic; nechtěl dalším lidem vysvětlovat, že se mluví se zvířaty a vypadat zas jako blázen. Zatím to nepochopila ani Soňa. Ta teď měla oči jen pro jejich mladého průvodce. Martin nečekaně ucítil zvláštní nutkání pustit se s ním do hádky. Zesměšnit ho, znemožnit…

Rychle si utrhl kus chleba a zakousl se do něj. Z masa nenápadně odřízl několik plátků, aby je podal Leonovi; vůně pečeného hovězího brzy přilákala i kocoura, který na okamžik opustil svou zábavu a otíral se oběma dětem o nohy. Takisovi se vyhýbal.

Dej mi, mňoukal rozrušeně. Dej mi, vždyť jsem tak roztomilý! Také on dostal svůj díl, zatímco řecký průvodce začal vyprávět o tom, v jakém úchvatném městě se ocitli.

„Musím vám ukázat aspoň kousek,“ řekl a zvedl se od stolu. Měli téměř dojedeno; na zbytcích hodoval Róza, jenž vyskočil na stůl, jakmile vycítil příležitost.

„Měli bychom jít rovnou k muži, ke kterému nás máš zavést,“ protestoval Martin. „Na obdivování města bude času dost potom.“

„Času bude dost i na vašeho tajemného pána!“ odvětil průvodce. „Proč se s ním vůbec chcete setkat? Viděl jsem ho jenom párkrát, nestýká se s mnoha lidmi. Někteří říkají, že je tajnůstkář a že je ve skutečnosti rytíř, i když se tváří jako obyčejný obchodník.“

„Johanita,“ řekla Soňa. „Dovede nás k Martinovu strýci, za kterým putujeme z takové dálky. Ten pracuje v paláci, neznáš ho ty sám? Cestou nás pronásledovali, ale naštěstí jsme už tady. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“

To nemusela prozrazovat, procedil Leon mezi zuby. Můžou z toho být problémy.

Martin chtěl promluvit, ale Takis ho předběhl. „Další strýc,“ zasmál se. „Možná ho znám. Jak mu říkají? Znám každého důležitého člověka ve městě…“

„Jmenuje se Izák.“

Martin uraženě stiskl rty pevně k sobě. Ve skutečnosti teď ani nepřemýšlel nad tím, jestli je taková informace ohrozí nebo ne. Mnohem víc ho rozčilovalo, jak se dívka usmívala na Řeka, jakým tónem k němu mluvila.

„Nevím, poptám se,“ slíbil Takis, „a teď vám ukážu něco málo z města. Říkáš, že vás pronásledovali?“ Zavrtěl hlavou. „Tady už vám žádné nebezpečí nehrozí. Jsme v Konstantinopoli, největším městem na světě. Ne mezi barbary.“

*

Čím víc se přibližovali středu města, tím přibývalo lidí. Martin měl pocit, jako by procházeli nekonečným tržištěm; davů neubývalo a stánků bylo všude plno. Kocour se zuřivě snažil vyprostit z náručí Soni, kam ho vzala, aby se nevydal znovu na lov a neztratil se na věky. Stát se to mohlo snadno; ze všech stran se linuly povědomé i zcela neznámé vůně a pachy, všude se ozýval křik a rámus.

Připadám si úplně jako slepý, přiznal Leon. Je to horší než jakýkoli les. Horší než hostinec.

Martin si připadal podobně. Nebylo chvíle, aby do nich někdo nenarazil a neomluvil se nebo je neokřiknul a nespílal jim v nějakém podivném jazyku. Soňa se často zastavovala u jednotlivých stánků, kde se prodávalo úplně všechno; od jídla a pití, přes klenoty a šperky, až po různé vůně a parfémy, na které na Západě mohly pomyslet jedině královny. Tady připomínalo královny mnoho žen. S šátky ze saténu vyšívanými zlatem, náhrdelníky a náramky, s jemnými rukavičkami a rudými nebo zelenými náušnicemi.

„Jsou ze skla,“ vysvětlil Takis své udivené svěřenkyni. „Vzácná věc. Bohatší muži a ženy si ho nechávají vkládat do svých šperků, císař z něj dokonce dává vyřezat ta nejdražší okna. A zrcadla.“

„Zrcadla?“ zeptala se Soňa. „Co je to zrcadlo?“

„Věc, ve které se můžeš vidět,“ řekl Takis. „Jako na hladině jezera, ale nosíš si ji sebou. Brousí je a zasazují do zlatých a stříbrných rámů.“

„Taky jsem viděl zrcadlo.“ Martin se zapojil vlastně jenom proto, aby proti jejich průvodci nevypadal jako takový ubožák. „Bylo mosazné a krásně se lesklo.“

„Mosazné zrcadlo.“ Takis se ušklíbl. „Takové u nás mají jedině chudáci.“

Chlapec cítil, jak mu planou tváře nenávistí k mladému Řekovi. Zastavil se u jednoho ze stánků, aby dívce koupil to vzácné sklíčko. Mělo rudou barvu a odráželo se v něm slunce. Jenže jakmile jí ho podal, kocour v náručí obživl a zmocnil se nové hračky. Než mu ji dokázal vyrvat, Róza ji se zlomyslnýma očkama okousal a spolknul.

Teď jsem snědl červené slunce, mňoukl spokojeně a Martin věděl, že by se hlasitě smál, kdyby to dokázal. Další dary už neriskoval, děvče si ho ostatně nevšímalo. Zajímal ji někdo úplně jiný.

„Brzy už přijdeme na hlavní náměstí, říkají mu Augustovo,“ řekl Takis. „To podle prvního římského císaře, z jeho jména se pak stal titul pro všechny ostatní císaře. I náš císař, stejně jako Augustus, vládne celému civilizovanému světu.“

„Mojí zemi nevládne,“ sykl Martin uraženě. „Ani Němcům a Francouzům a Angličanům a...“

„Civilizovanému,“ zopakoval Řek. „Vidíš tu obrovskou stavbu naproti? To je hipodrom. Nechal ho postavit sám svatý Konstantin, který z tohoto města udělal královnu všech měst lidských i andělských. Bývaly doby, kdy se v něm pořádala představení pro tisíce. Muži z nepřátelských týmů závodili se svými vozy proti sobě a tomu, kdo vyhrál, věnec na hlavu položily svaté ruce samotného císaře. Fanoušci týmů se nenáviděli tak, že se někdy z rozhořčení nad výsledkem zápasů posekali noži a meči nebo šli plenit město.“

„Ten tvůj hipodrom nevypadá moc zachovale,“ upozornil Martin na zdi obrůstající ze všech stran popínavou zelení, díky které téměř splývala s ovocnými sady kolem.

„Od závodů už se dávno upustilo.“ Takis pokrčil rameny. Pak zbystřil. „Počkejte tady.“

Bez dalšího vysvětlení je nechal stát na místě obklopené cizími lidmi. Martin se snažil zjistit, kam míří, ale viděl jen, jak mizí v jedné z okolních ulic. Zjevně zahlédl známou tvář.

„Je moc milý,“ řekla Soňa a s vypětím sil se jí podařilo zadržet nečekaný pokus kocoura o únik. Ten nespokojeně zakňoural.

Ať už mě pustí! Tohle je ponižující.

Seknout Soňu si však nedovolil. V tu chvíli se však vrátil Takis zpátky a přerušil kocouří lamentaci. „Viděl jsem jednoho známého,“ začal celý udýchaný. „Ptal jsem se ho na vašeho Franka Izáka, co pracuje v paláci. Zná ho. Taky mu prý usilovali o život a říká se, že pochází z Germánie, ale mluvil i nějakým jiným divným jazykem. Můžu vás zavést hned k němu.“

Soňa nadšeně přisvědčila, ale Martin byl v rozpacích.

Nevěř nikomu jinému než johanitům, připomněl mu slova mrtvého kněze Leon.

„Věřil jsem i vrahovi,“ odvětil mu chlapec šeptem. „Mám věřit tomuhle Řekovi?“

Raději věř někomu, s kým máš zkušenosti. Na johanity ses mohl vždycky spolehnout. Chránili tě a položili za tebe vlastní život.

Martin zkousl rty. „Ne, zaveď nás za mužem, o němž zněla dohoda. Zaveď nás za johanitským rytířem.“

Chvíli měl pocit, že se řeckému mladíkovi v očích objevila zloba. A zklamání. Ačkoli to bylo jen na kratičkou chvíli.

„No tak dobře,“ řekl Takis. „Když to chcete dělat komplikovaně…“

*

Nakonec prošli i kolem chrámu Hagia Sofia, onoho největšího a nejkrásnějšího chrámu všech dob, ačkoli dovnitř se nepodívali; byl neustále přeplněný davy poutníků, kteří ucpávali vchody a netrpělivě čekali, až se dostanou dovnitř. Toho využívali otravní prodejci svatých obrázků a jiných předmětů, které se marně snažili odehnat zuřiví fousatí popové. Řek jim také ukázal císařský palác, jenž se táhl snad z jednoho konce města na druhý a měl tolik křídel, že je Martin ani nezkoušel spočítat. Také některé jeho části zarůstaly, jiné byly dokonce úplně opuštěné, zatímco kolem těch zachovalých hlídkovali muži v pozlacených zbrojích a pouštěli dovnitř jen pozvané. Čas od času z takových míst vycházeli úředníci v dlouhých tunikách nebo urostlí mládenci nesli nosítka zahalená závojem. Někteří z nosičů byli sotva o málo snědší než Řekové, jiní však měli pleť černou jako ebenové dřevo a Martin i Soňa na ně nepokrytě zírali.

Zastavili se teprve o poznání dál v uličkách, které byly tišší, méně přeplněné i méně honosné. Také obyvatelé se neoblékali tak nápadně a nehýřili všemi barvami. Stánky byly menší a prodávaly se tu spíš předměty denní potřeby, nebo naopak přímo veteš.

„Tady bydlí johanita?“ zeptal se Martin.

Průvodce beze slov přikývl. Zastavili u jednoho z domů, který nebyl ničím nápadný ani zajímavý. Takis je vyzval, aby počkali, a sám zabušil na dveře. Do minuty se pootevřely, v nich se objevila podezřívavá snědá tvář.

„Vypadá spíš jako Saracén než jako rytíř,“ špitl Martin.

Nelíbí se mi, odvětil Leon a vycenil zuby.

Muž a průvodce spolu prohodili několik slov řecky a podali si ruce. Chlapec se chtěl zeptat svého ovčáka, co říkali; nestihl to.

„Nechám vás v péči vašeho přítele,“ obrátil se k nim Takis zase zpátky. „Jmenuje se Roger, sloužil jako johanita ve Svaté zemi. Teď bydlí tady.“

„Jsem tu, abych vám pomohl.“ Podivně vypadající johanita s rozměrným nosem a pichlavýma očima se hluboce uklonil. „Čekali jsme na vás. Pojďte dovnitř, už se není čeho bát. U mě jste v bezpečí.“

Leon znovu zavrčel. To si nemyslím, řekl.

Něco nebylo v pořádku, Martin to věděl. Na čich svého psa se mohl spolehnout. I kocour se snažil vyprostit ze sevření mnohem usilovněji než předtím. 

Rychle se rozhlédl. Uličky skýtaly mnoho možností útěku, jen na sobě nedat nic znát. Jenže bylo pozdě. Soňa nerozuměla hlasům zvířat a Takisovi věřila. Bez rozmyšlení po krátkých schodech vystoupala nahoru k johanitovi.

„Pojď, na co čekáš?“ řekl ten muž. Přivřel oči a položil ruku dívce na rameno. „Nedělej hlouposti.“

Martin v duchu ošklivě zaklel. Přál si, aby tu byl jeho strýc. A otec Gaston. Aby všechno bylo v pořádku, jak říkali. Jenže nic nebylo v pořádku. Muž-Saracén vytáhl odněkud z rukávu široký nůž se zlacenou rukojetí a přiložil jej dívce ke krku. Soňa vykřikla, než ji umlčel rukou na ústech.

„Nedělej hlouposti,“ zopakoval muž. „A ty běž domů, Takisi. Dostaneš, co jsme ti slíbili. Vysloužil sis velkou vděčnost.“

Řecký chlapec se podíval na něj a potom na děvče. Omluvně pokrčil rameny. Martin mohl tasit svůj malý meč, jenže co pak? Johanita je měl v hrsti. A kocour vřískal jako o život.

„Běž dovnitř, kluku,“ řekl Saracén tvrdě. „Nebo toho budete litovat. Oba.“

Co mám dělat? ptal se Leon nešťastně. Co když jí ublíží?

Zabiju je, všechny je zabiju! vřeštěl kocour už zcela nepříčetně. Jestli jí něco udělají, je po nich!

Martin se nadechl a řekl sotva slyšitelně: „Utíkejte. Běžte pro pomoc. Hned!“

Kocourovi se konečně podařilo vyprostit. Nejprve se chtěl zahryznout, roztrhat toho muže, jenže nůž na krku jeho paní vyděsil i tak surové zvíře. Ovčák vrhnul pohled na něj, potom na Martina a na Soňu. Pak se rozeběhl pryč. Kocour ho následoval.

„Pro pomoc?“ Saracén se smál. „Prosíš špinavého čokla a hnusnou kočku o pomoc? Ty jsi vážně ještě dítě. A teď pojď. Někdo na tebe čeká.“

Chlapec pomalu vystoupal po schodech a položil ruku na rameno třesoucí se dívce.

„Oni přijdou,“ slíbil.