Kapitola sedmá: Když pes ztratí stopu

Soňa marně přecházela z místa na místo. Pokoušela se přemýšlet, ale v hlavě měla prázdno. Pes ji mlčky pozoroval, zatímco kocour nervózně mrskal ocasem. Dokonce i grošáka Lancelota zmizení chlapce na neznámé klisně rozrušilo. Ačkoli z jiných důvodů.

Určitě se mě lekla, mumlal si zoufale. Jsem starý a ošklivý. Ještě před pár lety bych ji dokázal snadno svést. Měl jsem šarm a takt. No nic, jsem ztracený. Všichni jsme ztracení.

Ale Soňa mu nerozuměla. Měla pocit, že je kolem ní náhle rozprostřené podivné prázdno; zmizel sice jen Martin, ale nikoho jiného neslyšela. A s jeho porozuměním zvířatům jako by se vytratily i zvířecí hlasy. Kocour, pes a grošák zůstali němí.

‚Možná jsme ho měli zkusit pronásledovat,‘ pomyslela si. Věděla, že klisnu nemohli dohnat; ne na koni, jako byl Lancelot. Ale mohla to zkusit, ne zůstat na místě jako solný sloup. Připadala si provinile.

„Co teď?“ zeptala se nahlas.

Žádná odpověď, které by rozuměla. Kocour vstal, vyzývavě na ni pohlédl a zavřískal. Leon nastražil uši. Grošák se ani nehnul. Všechno zůstávalo na ní.

„Dokážeš ho najít?“ obrátila se na ovčáka s nadějí v hlase. Ne, že by čekala, že začne najednou zázrakem mluvit. Jenže pes svěsil hlavu. Smysly ho zradily.

„Máme dvě možnosti,“ shrnula Soňa nahlas. Připadala si trochu zvláštně, že to vysvětluje trojici zvířat. „Buď se za ním pustíme poslepu a nejspíš zabloudíme v lesích. Nebo budeme pokračovat za mým strýcem. Když bude Martin chtít, dokáže nás tam najít.“

Leon vyskočil na nohy a vycenil zuby. Najednou nevypadal jako ten hodný, klidný pes. ‚On mi vážně rozumí,‘ pomyslela si Soňa s udivením. ‚A můj nápad se mu vůbec nezamlouvá.‘

„Máš smůlu,“ řekla, „takhle to bude. Nemůžu riskovat, že se nám něco stane. Jedu za svým strýcem Kornelem. A jestli se ti to nelíbí, můžeš ho jít hledat sám.“

Řekla to ve vzteku a tak trochu bez rozmýšlení. Ale Leon se o to nestaral. Rozzuřeně štěkl, vycenil na dívku zuby a vytratil se mezi křovím.

Zůstali tři. Soňa se sklonila ke kocourovi, aby ho pohladila. Přivřel oči a zároveň zamňoukal; nebyl si jistý, jestli se mu to líbí nebo ne.

„Alespoň ty jsi mi zůstala, kočičko,“ řekla dívka.

Zajímalo by mě, jestli budu kočička nadosmrti, poznamenal kocour s povzdechnutím.

*

Muž Martinovi lhal, když říkal, že se sveze. Ve skutečnosti to byl on, kdo zůstával v sedle, zatímco chlapec musel po svých. Měl svázané ruce provazem, který držel jezdec v rukou. Jeho věznitel nebyl nijak zvlášť krutý ani nejel rychle, ale celá situace byla značně ponižující. A co bylo horší, putovali přímo po cestě.

‚Dřív nebo později mě chytí,‘ pomyslel si Martin. Zabijí rytíře jeho umučí. Nejdřív si myslel, jestli jeho věznitel není jeden z nich. Teď ale bylo jasné, že se spíš dostal do rukou někomu, kdo měl zvrácený smysl pro spravedlnost.

„Utekl jsi z kláštera?“ zeptal se rytíř. „Vypadáš na to.“

V tom měl pravdu. Ošoupaná hnědá kutna a opánky připomínaly zběhlého novice. Dlouhý černý plášť navíc nechal u Lancelotova sedla. Chlapec neodpověděl.

„Měl bys se mnou mluvit. Proč jsi chtěl ukrást mého koně?“

„Nechtěl jsem ho ukrást,“ sykl Martin. „Myslel jsem, že není ničí. Tak jako já.“

Rytíř ho probodl pohledem. „Lžeš. Muselo ti být jasné, že kůň, jako je tenhle, někomu patří.“ Chlapec si uvědomil, že muž se těžce nadechl. Už zezačátku si povšiml, že není nejmladší; určitě mu bylo přes čtyřicet. „Je vás víc? Kradeš pro nějakou bandu? Znáš Bratříčky? Měli jste mě vyhlídnutého?“

Opět bez odpovědi.

„Jak myslíš. Do Olomouce je to týden, možná i deset dní cesty. Ale mám tam něco k vyřizování. I když možná tě nechám už po cestě v Brně. Nechce se mi s tebou táhnout tak daleko a muset tě živit, co říkáš?“

„Na tom stejně nezáleží.“ Chlapec upřel na rytíře prázdné oči. Týden, deset dní nebo třeba rok. Bylo to jedno. Tak dlouho to ale trvat nebude, než ho najdou.

„Možná máš pravdu,“ připustil rytíř. „Nechám tě v první šatlavě, kde dostaneš výprask a pak strávíš pár dní těžkou prací.“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Zabijí mě.“

„Jak to myslíš, zabijí?“ odsekl muž. „Proč by měli zabíjet dítě? Neprozradím jim, že jsi zloděj, mohli by ti useknout ruku. Ale řeknu třeba, že jsi mě obtěžoval žebráním. Dají ti pár ran holí, ale nic horšího. Jenom chci, aby ses naučil, co je dobré a co špatné. Krást je špatné. Pro Bratříčky nebo pro kohokoliv jiného.“

„Špatné je nechat mě zabít,“ stál si za svým Martin. „A jestli mě povezete ještě dlouho po hlavních cestách, jsem mrtvý. I vy budete mrtvý.“

Rytíř nevěřícně zavrtěl hlavou. „Hezké báchorky, ale mně vyhrožovat nemusíš. Je mi jedno, jestli zemřu nebo ne.“ Zhluboka se nadechl. „Býval jsem taky jako ty. Lapka a hůř než to. A ne jen jako dítě. Jenže když překročíš jistou hranici…“

Zarazil se, jako by měl pocit, že řekl příliš. Pohlédl na zavázanou ruku a do tváře se mu vrátil vyrovnaný výraz. ‚Vyrovnaný, ale smutný,‘ pomyslel si Martin. ‚Co asi myslel tou hranicí?‘ Rytíř ho začínal zajímat. Bylo v něm víc než na první pohled; a taky měl krásnějšího koně než ostatní. Koně, který ho odmítal byť jen pozdravit. ‚Další arogantní kůň, pro kterého jsem jenom čeledín. Nebo hůř: zločinec.‘

A tak pokračovali dál, aniž by kohokoli potkali. Slunce se postupně dostávalo níž, až zmizelo za korunami stromů. Vzneslo se šero.

*

Než padla úplná tma, rytíř se rozhodl, že bude lepší přenocovat v teple. Dostávali se do obydlenějších míst a lesy řídly. Martin z toho neměl žádnou radost; dovedl si však představit, že někde v tomhle kraji v nejjižnějším cípu Moravy má usedlost příbuzný jeho zachránkyně. V duchu se tomu usmál; zachránila ho jen proto, aby se dostal znovu do zajetí. Tentokrát vlastní hloupostí. Cítil, jak mu chybí Leon. Nebyl zvyklý být bez něj tak dlouho.

Nedaleko cesty nalezli hostinec s nuznými stájemi a studnou, u které se myl ošklivý holohlavý muž s rozpláclým obličejem. Když spatřil muže v sedle a jeho svázaného zajatce, otřel se do špinavého hadru a hluboce se uklonil.

„Vzácný pane, vítej!“ vyhrkl. „A to dítě, co je zač? Přepadl tě?“

Rytíř přikývl. Seskočil ze sedla a s jistou nechutí podal uzdu muži, který byl zřejmě hostinským. Ještě znechucenější byl kůň. ‚Dobře ti tak,‘ pomyslel si Martin. ‚Měl ses se mnou bavit.‘

„Je to zloděj. Potrestají ho ve městě.“

„Ale vzácný pane, to nemá smysl.“ Hostinský plivl na zem. „Takový zloděje je nejlepší bodnout kudlou nebo rovnou oběsit na nejbližším stromě. Jestli se jenom kvůli tomu plahočíte do města, snad bych mohl sám…“

Rytíř ho zastavil posunkem ruky a odvedl Martina dovnitř. Hostinec zel prázdnotou a byl cítit hnijícími dřevěnými trámy. Usadili se k jednomu stolu. Chlapec čekal, že se objeví hostinská nebo nějaká dívka. Ale místo nich za okamžik znovu spatřil vcházet muže, kterého potkali venku.

„Můj kluk se o vašeho koně postará, nebojte se,“ mumlal zpola sám pro sebe. „Co to bude, co si dáte?“

„Pro mě pivo a husu nebo kachnu, jestli máš. Po celém dni v sedle mi vyhládlo. Pro chlapce vodu a nějakou kaši.“

„A jak ji mám jíst?“ zeptal se Martin.

Rytíř vytáhl nůž a přeřízl mu pouta. „Jen na večeři,“ řekl. „A počítej s tím, že spíš na zemi.“

Najedli se mlčky. Martin dostal slíbenou kaši; byla řídká a chutnala jako bláto. Všiml si, že hostinský jej stále koutkem oka pozoruje, zatímco připravuje jídlo a pití.

„Nebyl s klukem náhodou ještě někdo?“ zeptal se jako by mimoděk, když přinesl na stůl plné korbely a kus mastné kachny. „Třeba nějaké zvíře?“

Rytíř se neobtěžoval s odpovědí a pustil se do jídla. Hostinský se znovu vytratil.

„Ten muž,“ řekl Martin, „je spřažený s nimi. Přijdou sem. A zabijí mě.“ Hlas se mu přitom třásl jen nepatrně. Mohl teď samozřejmě vyběhnout, snad i zmizet v lese. Jenže rytíř by ho nejspíš chytil. Nebo by ho chytili rovnou oni. Neměl kam jít. A neměl Leona.

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ řekl jeho věznitel, „a začínám si myslet, že jsi pomatený. Proč by měl pořád někdo pronásledovat někoho tak bezvýznamného? Jedině pokud jsi kradl někomu důležitějšímu, než jsem já.“

„Nejsem zloděj,“ zopakoval Martin už posté a pak už byl radši zticha.

Dojedli, rytíř chlapce znovu svázal a vydali se nahoru do pokoje. Než ulehl na tvrdou zem, Martin ještě stačil spatřit, jak hostinského pacholek vyjíždí na ošklivé herce do noci. Bylo mu jasné, kam míří. A za kým.

*

Pes se smutně rozhlížel okolo sebe. Nespatřil nic jiného než další stromy. A věděl, že svým čichem se řídit nemůže. Dávno se vzdálil od několika málo stop po koňských kopytech; dlouho nepršelo a půda byla příliš tvrdá.

Neustále cítil, jak ho jeho smysly lákají vydat se různými směry. Za zajíci, za srnami, možná i kanci. Nebyl lovecký pes, to ne; většina jeho předků pásla ovce v deštivém Skotsku a bránila je proti vlkům. Jenže pak tu byla ještě jiná část příbuzenstva; lvi. Znal ten příběh. Jeho dávný předek doprovázel svého horalského pána na pouti ke Svatému hrobu v Jeruzalémě, kde ho musel bránit před rozzuřeným lvem. Porazil ho a vzal si jeho lvici. On byl potomkem toho spojení, ačkoli na jeho černobílé srsti a přátelské povaze moc lvího nezůstalo. I když… někdy by rád lovil.

Teď ale mohl lovit jediné, svého ztraceného pána. Připadal si bez něj opuštěně; vždyť mu žádný jiný člověk nerozuměl. A on se vždycky přátelil spíš s lidmi než s ostatními zvířaty. Zuřivý kocour mu to zase jen potvrdil.

Připadal si trochu provinile, že Soňu jen tak opustil samotnou v lese, aniž se rozloučil. Ne, že by tomu mohla rozumět. Jenže jaké měl vůči ní povinnosti? Ona měla koně a taky nějakého strýce Kornela, co se o ni postará. Kromě toho, nikdo se ji nepokoušel zabít. Zato Martin… Martin mohl být někde úplně sám, shozený z koně, zraněný. Nebo hůř, už mrtvý.

‚Zraněný, jistě!‘ pomyslel si. Zavětřil, aby hledal ve vzduchu pach krve. Pro jeho nos byl silnější než většina ostatních; výrazný a barevný. Brzy ucítil slabou odezvu. Rozeběhl se za ní. Mohl to být on, pokud neujel příliš daleko. Třeba je v bezvědomí. Modlil se, aby to nebylo nic horšího než pár odřenin.

Jenže nenašel ani chlapce ani koně. Krev, kterou cítil, patřila mrtvé lišce v příkopu u cesty. Potlačil touhu ji pořádně očuchat. Nezbývalo než znovu přemýšlet a konečně se rozhodnout. Bude Martina hledat, to je jisté. I kdyby měl přitom sám vypustit duši.

‚Naposledy byl na koni,‘ prolétlo mu hlavou, ‚a koně jezdí po cestě. Jestli se dostali až sem, mohli pokračovat dál.‘

Ano, nějaký kůň nebo koně tudy v posledních hodinách projeli. Po několika metrech nalezl čenichem i pach koňských koblih. Netušil, jestli patří bílé klisně, která si odnesla jeho chlapce. Ale na co jiného mohl vsadit? Vydal se po cestě dál, zatímco zapadalo slunce.

*

Martin se uprostřed noci probudil celý polámaný. Byl si jistý, že ve svých snech zaslechl vytí vlků. Jenže když nabyl vědomí, nebyli to vlci, co slyšel. Byli to jezdci. Vyklonil se z okna a spatřil světla pochodní. Dorazili hosté.

„Jsou tady,“ řekl.