Kapitola druhá: Když pes větří nebezpečí

Martin nedostal příležitost se s poutníky setkat. Byli ubytováni za hradbami tvrze a kdykoli přišli na společný oběd, chlapec zůstal zavřený v ložnici mezi prázdnými lůžky. Leon se ho snažil utěšit. Marně.

„Co přede mnou tají?“ ptal se Martin se zoufalstvím v hlase. „A proč mě nenechají vidět poutníky z Jeruzaléma? Chci slyšet jejich příběhy!“

Ovčák mu položil hlavu na kolena. Myslí si, že je to pro tebe nejlepší. Něco je tu špatně. Už jsem ti to říkal.

„Všechno je špatně,“ povzdechl si Martin. „My tady sedíme a oni se baví. Myslím, že je to za trest.“

A tak uběhl jeden den, pak druhý a nakonec třetí. Zoufalství se stupňovalo. Martin už nepotkával téměř nikoho. Oba postarší rytíři trávili čas s poutníky, otec Gaston nikdy neměl náladu si promluvit a hned spěchal pryč. I kluk z kuchyně, na kterého narazil, ho odbyl. Nebude mu přece vykládat od začátku všechny ty úžasné příběhy. O černých Saracénech. O malomocných. O hradech, kam se vejdou stovky rytířů.

Už ani do stájí ke zvířatům ho nepustili. Dostal za úkol stlát lůžka a sklízet po jídle. Když se společného jídla ani neúčastnil. Nedělal to pečlivě ani s radostí. Ale nikdo mu jeho špatnou práci nevyčítal.

Třetího dne po příchodu poutníků se rozhodl, že toho má dost. Leon protestoval.

Je to nebezpečné, říkal. Děláš chybu.

„Tak se mnou nechoď,“ odsekl Martin.

Při uklízení vzal kutnu jednoho z mnichů, který byl malé postavy. Martin na svůj věk nebyl nejmenší, takže mu padla skoro přesně. Jako řádový bratr v černé se vyplížil ven, pes několik kroků za ním, aby nevzbuzoval pozornost.

Chlapec si natáhl kápi. Minul několik čeledínů; ani si ho nevšimli. ‚Ať nepotkám žádného řeholníka,‘ modlil se v duchu. ‚Ať nepotkám žádného…’

Prošel branou střeženou přátelským seržantem a dostal se na čerstvý vzduch. Když byl dostatečně daleko, sundal si kápi.

Skvělý nápad, poznamenal Leon. Nechceš si ještě napsat na čelo, že jsi právě utekl?

Martin ho probodl pohledem. „Klidně. Kdybych uměl psát.“

Odnikud se vynořil muž. Měl široký, přátelský úsměv, na hlavě kštici černých vlasů. I jeho oči byly černé. A chladné. ‚Pozoroval mě celou dobu?‘ prolétlo chlapci hlavou.

„Bratře?“ uklonil se neznámý. „Ještě jsem tě tu nespatřil.“

Martin nevěděl, co na to říct. Místo toho vyhrkl: „Vy jste ten poutník? Z Jeruzaléma?“

„Ano.“ Úsměv cizího muže se ještě víc roztáhl. „Já a můj bratr přicházíme zdaleka. Víš, že mi někoho mi připomínáš? Jsi novic?“

Nic neříkej, ozval se varovně Leon. Je to divný člověk. Nevoní mi.

„Máš pravdu, něco není v pořádku,“ odvětil Martin a vzápětí si uvědomil, že mluví nahlas. Zčervenal. „Ano, novic, pane. Už musím… musím jít.“

Nečekal na rozloučení a obrátil se zády k poutníkovi, se kterým se nikdy neměl setkat. Už nespatřil, že se za ním vynořil i druhý. I ten se usmíval.

„Našli jsme ho,“ řekl.

Oba přikývli a přetáhli si černé kapuce přes obličej.

*

Martina uprostřed noci probudilo vrčení. Protáhl se a protřel si zarudlé oči. Všude byla tma. Jeho sny… Pořád v nich viděl tu tvář a černé oči.

Vstávej! Něco se děje.

Martin se posadil a ucítil na ruce ovčákův dech. Leon byl u něj. Stále tichounce vrčel. Chlapec se rozhlédl. I přes šero v místnosti viděl, že ostatní postele jsou prázdné.

„Co se děje?“ zašeptal. „Kde jsou všichni?“

Nevím. Z večeře se nevrátili. Leon zavětřil. Ve vzduchu cítil ten nejděsivější ze všech pachů. Smrt.

Do komnaty kdosi vstoupil. V černém plášti, ale nebyl to plášť johanitů. V jedné ruce držel hůl, v druhé tornu. Chlapec zatajil dech. Jenže Leon už nevrčel. Zůstával klidný.

„Martine!“ Ten hlas znal. „Vstávej! Musíme odsud, tak rychle.“ Muž sundal kapuci a odhalil šedivou tonzuru otce Gastona. Přistoupil k Martinovi a podal mu podobný cestovní plášť, jaký měl on sám.

„Otče…“ začal chlapec.

„Bez řečí. Vezmi si to na sebe. A snaž se zůstat zticha. Odcházíme.“

Martin si najednou s hrůzou uvědomil, že to byl on, o jehož odchodu hovořil kněz s převorem. Ale nechápal. Copak něco provedl? Hrozilo mu nebezpečí? Jenže proč? Proč by někdo chtěl zabít obyčejného kluka, co se staral o zvířata?

„Otec převor…“

„Je pryč,“ odsekl kněz. „A my budeme brzy klepat na bránu svatého Petra, jestli budeš zdržovat. Otázky si nech na později.“

Jsou uvnitř, dodal Leon nervózním hlasem. Hledají tě.

„Nás,“ řekl Martin. Rychle přes sebe přehodil plášť. Už se necítil tak bezbranně, když si všiml, že k opasku otce Gastona je připnutý dlouhý meč. Křižácký meč.

„Nemáme moc času,“ zašeptal kněz. „Budeš se mi držet za zády a ať tě ani na okamžik nenapadne se vzdálit. Ti dva… Podcenili jsme je. Tragicky podcenili.“

Gaston je vedl chodbou. Neozařovaly ji pochodně jako obvykle. Tma panovala všude a tam, kde ji porušovalo měsíční světlo z malých okýnek, se na stěnách táhly děsivé stíny. Ale horší než tma bylo ticho. Martin se neustále otáčel, jenže byly to pouze jeho vlastní kroky a kroky jeho společníků, které mohl zaslechnout. Přikázal sám sobě, aby se díval už jen před sebe, na vlající plášť starého kněze. V tu chvíli mu vůbec nepřipadal starý.

Převorova komnata. Dveře do ní byly otevřené dokořán. Martin doufal, že jen projdou kolem, ale kněz jim pokynul, aby zastavili.

Nikdo tam není, řekl Leon. Cítím je oba, ale pořád jsou dost daleko.

„Nejsou tu, můžeme vejít,“ zopakoval chlapec nahlas.

Otec Gaston je vtáhl dovnitř a zavřel za sebou dveře. Martin přimhouřil oči. Bál se, co ho čeká. Ale komnata byla prázdná.

Pes sebou škubl. Jdou za námi. Teď jsou v ložnici. Možná ucítili naši stopu.

„Jdou naším směrem!“ sykl Martin. „Leon si myslí, že nás ucítili. Je to možné?“

Kněz roztáhl záclony, aby měl trochu světla. Skrčil se k posteli a odtáhl ji. „Všechno je možné,“ zamumlal.

Pod lůžkem se objevila padací dvířka. ‚Tajná skrýš!‘ pomyslel si chlapec vzrušeně. Kněz je otevřel. Dvířka zavrzala. Pod nimi se skrýval dřevěný žebřík, který končil v naprosté tmě.

Rychle, ozval se Leon naléhavě. Blíží se!

Chlapce se dotkl neviditelným prstem mráz. Znovu se mu v hlavě vynořil ten úsměv. „Musíme pryč,“ řekl.

Nejprve slezl chlapec. Leon měl mnohem větší problém. Bezradně se díval dolů na žebřík, až ho musel kněz popadnout a velmi nepohodlně snést dolů. Ovčák, který nebyl nejmenší, se dole rozrušeně otřepal.

Ehm, díky, řekl.

Chlapec netlumočil. Přestože neviděl už nic – kněz se vrátil nahoru, aby za sebou zavřel padací dvířka – pořád slyšel. Slyšel, jak otec Gaston sundal žebřík a položil jej na zem.

Už jsou skoro tady. Oba dva. I z Leonova mručení cítil Martin nervozitu. Čekal, kdy se konečně pohnou, půjdou dál, budou utíkat. Ale nic se nestalo. Jen se kousek přesunuli od poklopu do temné chodby. Otec Gaston se opřel o zeď.

Dveře do komnaty zavrzaly. Někdo vstoupil. Teď už se ani Leon neodvážil promluvit, přestože by ho pravděpodobně nikdo jiný neslyšel. I když co se týkalo obou cizinců, Martin si nebyl jistý ničím. Zadržel dech a sklonil se k ovčákovi, aby ho pohladil.

Dveře poklopu se prudce otevřely. Chlapec se musel ovládat, aby nevykřikl. Leon aby nevyštěkl. Do prostoru vniklo světlo. Nejprve měsíční, poté ruka s pochodní. Někdo tam nahoře zamumlal několik neznámých, rozčilených slov a pochodeň zmizela. Poklop zůstal otevřený.

Kroky se vzdálily, ale trvalo nekonečné minuty, než se otec Gaston pohnul.

„Jak jsou daleko?“ zeptal se tiše Martina, ale bylo zjevné, že otázka míří na Leona.

Ztrácím je. Jsou na nádvoří, vzdalují se.

Chlapec to zopakoval.

Kněz přikývl. „Budou prohledávat okolí tvrze, hlavně příkop. No, my jim místo toho unikneme přímo hlavní branou.“

Přistavil znovu žebřík a všichni se dostali nahoru. Leon, jak jinak, v Gastonově náruči. Opatrně přeběhli nádvoří a byli venku, pod měsíčním světlem, nedaleko dřevěných stavení, kde byl ještě donedávna Martinův domov. Věděl, že už se sem nikdy nevrátí.