Kapitola jedenáctá: Patron

Ve vězení byla skoro tma. Neustále. Pochodeň připevněná na chodbě vydávala jen slabé světlo a čas od času prošel strážce nebo dozorce, aby zkontroloval vězně nebo přinesl ubohý kus okoralého chleba a sýra prolezlého červy. Samuel z Červených hradů měl tmu rád. Dalo se v ní dobře rozjímat. Seděl u kraje na zemi, kde každou chvíli přeběhla krysa, a byl zticha. Na rozdíl od vězně ve vedlejší cele.

„Nechápu, že jsi nebojoval,“ řekl bývalý kněz Richard. Když ještě pracovali spolu, nikdo mu neřekl jinak, než Riko. Všichni měli přezdívku. „Já kdybych měl zbraň, nechal bych se rozsekat na kousky. Ale předtím bych vzal do pekla sebou pár ostatních.“

Uvězněný rytíř si povzdechl. „Nemělo smysl někoho zabít. Ti lidé nemohli za to, jaké dostali rozkazy. Ne jako my dva, my si zasloužíme zemřít. A kromě toho, nejsem tu bezdůvodně.“

„Co tím zas chceš říct? Jen mě nekrm dalšími náboženskými řečmi.“

„Neboj se. Prostě jen vím, že tohle všechno má nějaký záměr. Nezemřu, ještě ne. Mám poslání, ona mě nenechá zemřít.“

Bývalý kněz se zašklebil. „To si povíme, až se budeš houpat vedle mě na oprátce.“

Samuel neodpověděl. Do podzemí vstoupilo další světlo, víc pochodní než obvykle. Vpředu byl strážný, který Sama dřív vpouštěl dovnitř, za ním další dva muži.

„Mohl jsem si to myslet,“ mumlal zbrojnoš. „Žádnej bratranec, ale vážně bratr. A taky lump! Sám pan biskup ho chce pověsit a on si klidně dojde přímo do vězení… Ještě, že jsme měli informace.“

„Nejsem jeho bratr, ne fyzicky,“ odvětil uvězněný rytíř klidným tónem. „A jinak jsme bratři všichni. Bratři ve hříchu.“

„A já myslel, že tu máme jenom jednoho kněze!“ Strážný vyprskl smíchy. V rukách mu zarachotily klíče. Odemkl celu a rychle přesunul dlaň na jílec meče.

Samuel se o nic nepokoušel. Jeho vlastní paže byly svázané k sobě a věděl, že není správný čas. Ještě ne. Jediné, co mu dělalo starosti, byly děti. ‚Ochraňuj je Ty,‘ pomyslel si. On nad jejich osudy stejně neměl žádnou moc.

Obličeje dalších dvou mužů poznával. Naposledy je viděl před dlouhými lety. Ani si je nemohl pořádně prohlédnout. Skrývaly je obvykle kapuce. Rysy obou tváří byly stejně temné a těžko zapamatovatelné. Jako by je stále cosi zahalovalo.

Jeden z nich se usmíval, druhý držel v ruce nůž. Vzal si od dozorce svazek klíčů a poslal ho pryč. Opřel se o mříže. Jeho společník přistoupil blíž. Sama probodávaly dva páry chladných černých očí. Oba muži si byli podobní jako bratři. ‚A nejspíš to jsou bratři,‘ pomyslel si Černý Sam.

„Rádi tě znovu vidíme,“ řekl ten, který se usmíval. „Přišli jsme si promluvit.“

Samuel mlčel. Uvědomil si, že i vězeň v druhé cele je náhle zticha. Dost možná ani nedýchal.

„Potřebujeme vědět jedinou nepodstatnou věc,“ pokračoval muž. Pořád se usmíval. „Kde je ten kluk?“

Vězeň nadzdvihl obočí. „Jaký kluk?“

Bratři se na sebe podívali.

„Zklamání,“ řekl usmívající se. „Vrátíme se.“

Dveře cely se za nimi zavřely. Teprve až jejich kroky odezněly, druhý vězeň se odvážil promluvit.

„Tohle bylo peklo,“ řekl roztřeseným hlasem.

‚Ne,‘ pomyslel si Sam. ‚Tohle bylo teprve předpeklí.‘

*

Martin si připadal jako v procesí. Chyběly jen kříže, ale nechyběl zpěv. A pískání. Vedli je uprostřed skupiny chlapců od pěti do patnácti let, možná i víc; u některých to šlo poznat jenom těžko. Soňa byla jediná dívka. A také jediná, na kterou směřovaly všechny pohledy.

Ponižující, mumlal kocour a zasyčel pokaždé, když jeho vlastní pohled ulpěl na zádech kočičího monstra po boku hocha s náušnicí. Říkal mu Rubáš, což znělo výstižně. Róza se ho však nebál.

Martin nemohl mluvit ani se Soňou, ani s nikým jiným. Když se o to pokusil jednou, udeřili jej holí. V duchu se zapřísahal, že toho bude vůdce bandy litovat. Odpověděli mu na jedinou otázku:

„Kam nás vedete?“ ptal se.

„Domů!“ řekli sborově.

Brzy se dozvěděl, co to znamená. Domov stál na břehu řeky Moravy, odkud bylo Olomouc sotva možné spatřit na dohled. Velké stavení muselo být dříve domem koželuha; nejspíš proto se rozkládalo u řeky. V okolí to bylo cítit. I když koželužna zřejmě už dlouho nefungovala, zanechala po sobě dostatek stop. Morava tu měla hnědou barvu a připomínala spíš stoku než řeku.

 Mezi obydlím a městem se táhl pás stromů, nebyl to žádný opravdový les. Spíš porost, který z nějakého důvodu nikdo nevyčistil, takže bylo snadné se v něm ztratit.

Vstoupili dovnitř budovy, jejíž střechu už zarůstal mech a na jednom místě se z ní dokonce vyrůstal malý stromek. V první místnosti procházeli mezi převrženými vědry, zbytky tuku a náčiním pro zpracování kůží. Martin si všiml několika nedodělaných usní. Sotva se udržel, aby si nezacpal nos, Soňa vypadala, že jí je na zvracení. Chlapci museli být zvyklí. Nikdo z nich nos ani nenakrčil.

Dveře do zadní místnosti byly mohutné. Byly pevně zavřené a odrazovaly tak všechny nepovolané návštěvníky. Vůdce bandy k nim poslal malého, sotva šestiletého hocha, který měl kolem hlavy zavázaný šátek. Třikrát zaklepal a tiše pronesl:

„Jitrocel.“

„Jitrocel?“ zopakoval Martin. „Vážně? Hesla podle kytek?“

„Buď zticha, jinak tě zabiju ještě dřív, než mám v úmyslu,“ odsekl majitel kocoura. „Nebo možná tu tvou vlastní květinku. Pokud si ji nenechám.“

„Nechat si ji nemůžete, pane Viléme,“ ozval se nejistě hoch, který vyřkl heslo. Zámek dveří se zatím odemkl. „Musíte počkat, co rozhodne Patron. Vždyť víte.“

Leon obrátil hlavu ke svému pánovi. Patron, řekl tiše, i když ho nemohl slyšet nikdo jiný. Že by i velký Vilda měl nad sebou někoho ještě většího?

Vilém kluka odstrčil z cesty a vešel do další místnosti jako první. Byla menší a podlouhlá, bez oken, skrytá pohledům případných kolemjdoucích. Zdrojem světla byl otvor ve střeše, kterým pronikalo nejen slunce, ale i prorůstající zeleň. V zimě mohla díra sloužit i k odvádění kouře z ohniště, ale to bylo nyní vyhaslé.

Podél stěn ležela rozestlaná sláma. Byl tu také stůl, ale bez židlí. Na samém konci místnosti se pak nacházelo něco, co připomínalo hodně starou stoličku, na níž byla položená kožešina. Vedle stála truhla.

‚Tak tady bydlí pan Vilda,‘ pomyslel si Martin.

Čekalo na ně několik dalších dětí. Hbitě sebraly hostům všechno, co mělo nějakou cenu; pláště, opasky, Soně vzali i náušnice, i když stály vyražený zub jednoho z hochů, který za to sklidil všeobecný posměch.

„Vítejte u Bratříčků,“ řekl vůdce bandy s náležitou pyšností, již doplnilo Rubášovo zavrčení. Sonin kocour zježil hřbet. Nestál mu ani za vycenění zubů.

Všechny věci shromáždily děti na hromadě u improvizovaného trůnu. Další chlapci skládali na dosud prázdný stůl ukradené jídlo; především sýry, jablka, švestky, cibule, dokonce i jeden měch pampeliškového vína. Ostatní děti po jídle hladově pokukovaly, avšak žádné se neodvážilo přiblížit.

Vilém sebral měch, odzátkoval ho a napil se tak, až mu víno stékalo po tvářích. Ani se neobtěžoval je utřít.

„Připravte večeři,“ nařídil, aniž by kohokoli jmenoval. Nebylo to potřeba. Každý dobře věděl, kde má své místo. „Naše hosty ubytujte zatím v Díře. Hned vedle krys. Patron rozhodne, co s nimi uděláme. A když ne…“

Rozesmál se. Leon se rozštěkal. Chtěl se bránit; trhat a kousat jako lev. Ale Martin zavrtěl hlavou. Děti měly nejen hole, ale i nože a dýky, další byly vybavené kameny. Nechtěl dopustit, aby se cokoli stalo zvířatům. Nebo Soně.

‚Nemají důvod nám ublížit,‘ pomyslel si. ‚Vzali nám už všechno, co mohli.‘

*

Díra byla ve skutečnosti zadní část rozsáhlého sklepa, kde už se neuchovávalo vůbec nic. Byla schovaná za těžkými dveřmi; malý, vlhký, stísněný prostor, do kterého se všichni sotva vešli.

Když se dveře zavřely a kolem nich se rozprostřela tma, Soňa se k Martinovi tiše přitiskla. Nebylo to zoufalé ani skleslé; cítil z dívky nashromážděný vztek. Ale tady dole neviděla nic špatného na tom, aby se pokusila sdílet tu trochu tepla, co měli.

Zvířatům se ve tmě leskly oči. Leon ulehl dětem k nohám, zatímco kocour si postěžoval:

Žádné krysy tu nejsou. Jenom krysí kostičky.

„Měli jsme se bránit,“ ozvala se vyčítavě Soňa, které nepřítomnost krys nevadila.

„Byly jich tři tucty,“ řekl Martin. „Moc bychom si nepomohli. Ale neboj se. Všechno bude v pořádku. Už jsme byli v horších situacích.“

Z nějakého důvodu tomu věřil a nedokázal se bát. Nevěděl, jestli proto, že jejich věznitelé byly také děti, i když se tak úplně nechovaly. Nebo protože na okamžik dokázali uniknout z pozornosti mnohem horších pronásledovatelů. Větší strach měl o Samuela. Černý Sam vypadal, že si dokáže poradit, ale proti takové přesile? Nyní jistě skončil ve vězení i on. A jestli byl skutečně hledaný zločinec… Dost možná bude do rána viset.

Střídavě usínali a zase se probouzeli, dokud se dveře neotevřely a nepřišlo světlo. Martina se zmocnily paže a vytrhly ho Soně z objetí. Kocour s ovčákem se vrhli ho osvobodit, ale bylo to pozdě. Věznitelé je odehnali holemi a kocoura ani nenapadlo, že mohl vyklouznout ven.

Dveře se zavřely znovu. Soňa si uvědomila, že je sama. Chtěla plakat. To ale nepřipustila.

*

Martinovi zavázali oči. Klopýtal podpíraný cizíma rukama a pokoušel se vnímat okolí, aby měl alespoň nějakou představu, kam směřuje. A ti, co ho odváděli, byli naprosto zticha. Tak, že mohl cítit jejich dech.

‚Jsou dva,‘ pomyslel si. ‚A podle stisku mnohem silnější než já. Nejspíš jedni ze starších chlapců.‘

Už v táboře Bratříčků si všiml, že nejstarším sirotkům bylo kolem patnácti, šestnácti let. I když u některých hromotluků těžko říct. Napadlo ho, co se asi stalo se staršími. Možná pro ně měl Patron lepší práci.

Zavrzaly dveře. Museli vstupovat do nějakého domu. Dokonce i stoupali po schodech. Cítil, že je uvnitř nečekané teplo. A žádné dusno. Interiér domu voněl po pravém včelím vosku. To znamenalo bohatství.

Zastavili se. Železný stisk ho pustil a on málem upadl. Natáhl ruce, aby se dotkl pásky na očích, ale neodvážil se ji sundat.

„Posaď se,“ řekl znělý hlas. Musel patřit staršímu muži kolem padesáti let a zaznívala v něm opravdová autorita.

Pod ním se objevila trojnožka. Váhavě usedl.

„Cestuješ v zajímavé společnosti,“ pokračoval hlas. „Prý s mužem, kterému říkají Černý Sam.“

Chlapec přikývl.

„Jak asi víš, včera ho zajali ve vězení. Paradoxní. Na udání dvojice zjevně dost majetných mužů odkudsi z Levanty. Biskup má z takového úlovku samozřejmě radost.“

‚Včera?‘ pomyslel si Martin. ‚To jsme byli v Díře celou noc?‘

„Nelíbí se mi, když má biskup radost,“ dodal hlas. Chlapec uslyšel, jak si muž povzdechl. Musel sedět přímo naproti němu. Ještě dál slyšel praskat polena v krbu. „Co tu chcete? Co tu chce tvůj opatrovník? Někdo říkal, že Černý Sam je dokonce tvůj otec. Nebo je v tom politika?“

„Ne!“ zašeptal Martin. „Moji rodiče jsou mrtví. Ti dva cizinci je nechali zabít. Zabili i otce Gastona. A chtějí zabít taky mě. Utíkáme před nimi do Konstantinopole.“

„Tak proč jste tady?“

„On… rytíř Samuel chtěl mluvit s někým v tom vězení. Prý ho znal. Ale neřekl mi nic víc. Já se jen se potřebuju dostat za svým strýcem. Samuel byl jediný, kdo mi chtěl pomoct. Říká, že už není zločinec. Ani vrah.“

„Napravený hříšník.“ Martin cítil, jak se muž usmívá. „Pronásledovaný sirotek. A k tomu dívka a dvě zvířata. Krásné. Víš, že tvého patrona“ – to slovo řekl obzvlášť výrazně – „o soumraku za tři dny popraví? I jeho přítele? Bude to velká podívaná.“

„Ne, to nemůžou! Potřebujeme ho!“

Muž naproti němu, jehož Martin nikdy neměl spatřit, si povzdechl. „Velká podívaná znamená velkou příležitost. Obchodní… i politickou. Otázkou zůstává: co všechno jsi ochoten riskovat proto, abys tomu zabránil?“

„Všechno,“ zašeptal chlapec.

Patron s lehkým úsměvem přisvědčil a sepjal ruce. Přesně to si myslel.