Kapitola osmnáctá: Johanita

Lancelot, který čekal ve stáji u hostince, měl plné ruce práce. Tedy ne doslovně; žádné ruce přirozeně neměl, jen kopyta. Žádné ruce neměla ani jeho oběť, postarší klisna ustájená jako jediná ve stejné hospodě. Byla grošovaná a navíc trochu šilhala, ale to smutného koně neodradilo.

Jak vám dnes chutná, madam? zeptal se tím nejzdvořilejším tónem, co dokázal vyloudit.

Klisna ani nezvedla hlavu ponořenou ve žlabu s obrokem.

‚Snad to není další němá dáma,‘ pomyslel si Lancelot otráveně. Oslovil už ji několikrát a bez úspěchu. Nebylo to poprvé, co selhal při setkání s klisnami. Při vzpomínce na všechny dřívější neúspěchy se mu pěnily sliny. A nejen neúspěchy jeho. Selhání všech mužských předků, kam až paměť jeho rodu sahala.

Poslední předek, co za něco stál, neměl žádné jméno a proháněl se ještě po nekonečných pláních a loukách, než přišli lidé. To byl skutečný kůň; klisny si bral bez otázek, nikdy se nemusel nikoho dovolovat. Ale pak už to bylo jen horší a horší. Obvykle se jim podařilo mít hříbata spíš omylem. Například jeho otec. Musel čekat spoustu let, než dokázal najít klisnu, která špatně viděla. A navíc se o ní říkalo, že je lehce retardovaná.

‚Všichni jsme postižení rodovou kletbou,‘ pomyslel si trudomyslný koník. ‚Umíráme brzy a možná by bylo lepší, kdybych snad ani žádná hříbata neměl. Pro jejich dobro.‘

Vzpomněl si na Izoldu. To byla klisna! Nikdy nepotkal žádnou takovou a už nikdy nepotká; zmizela navždy v moldavských lesích bez slova rozloučení. Chyběla mu víc, než si připouštěl.

Jsi snad HLUCHÁ, ženská!? zařehtal z návalu roztrpčení.

Klisna přestala přežvykovat a zvedla hlavu se zmateným výrazem. Cože? řekla.

Lancelot obrátil oči v sloup. Nejdřív němá, teď nahluchlá. Nemělo cenu se snažit. Byla to kletba rodu. Jeho rodu.

Chystal se zrovna opřít hlavou o ohradu a zemřít, když zavrzaly dveře do stáje a někdo vstoupil dovnitř. Kůň chlapce nepoznával. S podezřením sledoval, jak si třináctiletý hoch vesele píská a pohazuje netypicky světlými vlasy rámujícími jeho tmavý řecký obličej. Byl to pohledný chlapec, to bylo zjevné, a musel zlomit nejedno dívčí srdce.

„Tady jsi,“ řekl kluk a v jeho hlase bylo patrné zklamání. „Myslel jsem, že budeš mladší.“

Co tím chceš říct? rozčiloval se kůň. Že jako mám být hříbě? A co je ti vůbec po tom?

„Ale nevadí.“ Chlapec pokrčil rameny. „Něco za tebe přece jenom dostanu. Takoví jako ty se hodí akorát na otročení. Divím se, že tě ta pitomá děcka používala jako jezdeckého koně. Já si koupím lepšího koně. A tebe prodám do nějakého dolu.“

Lancelot zamrkal překvapením. ‚Co tím chce říct?‘ pomyslel si. ‚Není to ten Takis, kterého šli hledat? A proč mluví takhle?‘

„Škoda, svoje pány už nikdy neuvidíš,“ pokračoval chlapec, který skutečně Takis byl. „Budeš na ně ještě rád vzpomínat. Teď už je po nich a já si s tebou můžu dělat, co chci. Ale ty mi stejně nerozumíš, viď ty tupé zvíře?“

S těmi slovy vykouzlil z kapsy plesnivý ořech a podal ho Lancelotovi. Jenže zuby tupého zvířete se bolestivě zakously do napřažené dlaně. Takis vykřikl nebo spíš vypískl bolestí. Několik vteřin zůstal bez hnutí zírat na poraněnou ruku, jako by nevěřil svým očím.

„Ty jsi… ty jsi mě kousl,“ řekl pomalu. „Toho budeš litovat.“

Ani se neobtěžoval zranění zavázat a zamířil rovnou ke stěně, kde viselo různé náčiní. Zdravou paží vzal jezdecký bičík.

„Teď tě odnaučím kousat pána.“

Lancelot s vytřeštěnýma očima ustupoval dozadu. Věděl, jaké to je, když ho někdo pohladí bičem. A nechtěl to zažít znovu.

Ne, to ne, mumlal. Bič ne, já už budu hodný kůň, moc hodný. To sliboval, jako by si neuvědomoval, že hoch mu nerozumí.

Takis s ošklivým úsměvem otevřel vrátka do jeho ohrady. Napřáhl bičík. Kůň zadupal a svěsil uši.

„Aby sis zapamatoval, že…“

Větu nedokončil. Přerušilo ji zamňoukání. Chlapec se prudce otočil. Ve dveřích stáje stál vedle sebe pes a kocour. Úplně stejní jako ti, které před hodinou zanechal v rukou falešného johanity.

„Co vy tady…“

Ani tentokrát se mu nepodařilo doříct to, co začal. První se vrhnul vpřed Leon, zuby vyceněné jako kdyby měl vzteklinu. V očích mu plála čirá nenávist.

„Ne!“ Takis si kryl obličej a na bičík úplně zapomněl.

Nebyl mu stejně k ničemu. Ovčák ho povalil na záda a mladík měl pocit, že na sobě nemá jen váhu obyčejného psa. Tlapy se najednou zdály mnohem větší, a stejně tak zuby v děsivé tlamě. Lev vrčel, ale nehryznul. Jen chlapce držel.

Je tvůj, řekl lidem nesrozumitelnou řečí. Já bych ho zabil.

Kocour zavrněl radostí. Jako nevinná kočička se otřel o kalhoty ležícího chlapce, který zavedl jejich pány do pasti.

„Mňáu,“ řekl a a otřel se mu o obličej.

Takis úplně zapomněl na to, že ho drží lev. Proti vlastní vůli se usmál.

„Mňáu,“ zopakoval Róza. Dřív než stačil mladý zloduch mrknout, se kotě změnilo v tygra. Drápy se zaryly do pohledného obličeje. Zuby se zahryzly do nosu. A Takis křičel.

Už dost, řekl Leon a chlapce pustil. Ale kocour zůstal ještě hodnou chvíli pevně zaseknutý v obličeji toho, který zradil. Teprve když odskočil na ohradu a znovu pokojně mňoukl, našel vyděšený a znetvořený Takis cestu pryč ze stáje.

Ten už nikoho svou tvářičkou nepoplete, řekl Róza.

Leon spokojeně přikývl.

Lancelot, který celou dobu jen zaraženě přihlížel, pronesl s viditelnou úlevou: Zachránili jste mě. Pak se rozhlédl. A co Martin a Soňa? Kde jsou?

V zajetí, odvětil pes. Musíme sehnat pomoc. Jenom ještě nevíme kde.

*

Martina a Soňu zavedli do sklepení domu. Ten byl mnohem větší, než se původně zdálo. Také Saracén nebyl pouze jeden, ale cestou potkali tři další. Nepromluvili, jen se zlomyslně ušklíbali, a dost možná ani neuměli žádný křesťanský jazyk.

„Jsem rád, že jste ke mně tak hezky přišly, dětičky,“ řekl jejich věznitel a falešný johanita snažící se napodobit žvatlavý hlas, jakým se mluví k nejmenším. Ostatní Saracéni je drželi, aby jim mohl svázat ruce. „Díky vám se snad konečně ukáže dlouho hledaný strýček. Nemohli jsme zjistit, kdo to je, ale teď máme stopu. Pro jistotu zkusíme všechny Izáky v paláci. A i kdyby to nebyl žádný z nich… Však přijde, až se dozví, že máme jeho drahého synovce a nějakou malou čubičku.“

„Nejsem žádná čubička, ty prase,“ sykla Soňa a plivla Saracénovi do obličeje. „Budeš litovat, že jsi na mě sáhl.“

„Psst, ať si neublížíš,“ smál se věznitel.

„Můj strýc přijde,“ řekl Martin. „Ale nepotěší vás to. Vysvobodí nás.“

„Rozhodně doufám, že se o to pokusí. Moji pánové už dorazili. Budou na něj čekat.“

„Vyřiď jim, že už teď jsou mrtví,“ vykřikl chlapec.

Saracénův úsměv byl ještě širší, avšak Martin měl pocit, že v něm zahlédl stopu strachu. „Oni to o sobě vědí, hochu,“ řekl. Dveře do sklepa se zavřely.

Byla tma a chladno. Určitě se jednalo o příjemnější místo, než kam je uvěznila dětská banda nebo kde uherský hradní pán žalářoval své oběti; ve skutečnosti to byl jen obyčejný sklep, protože poslepu narazili na sudy. Dost velký, ale s jedinými dveřmi z masivního dřeva a pečlivě zamčenými.

Brzy je přestalo bavit klopýtat tmou se zavázanýma rukama. Unaveně se posadili vedle sebe.

„Už zase,“ řekl Martin šeptem. „A byli jsme tak blízko.“

„Pořád jsme naživu.“ Dívka nahmatala jeho ruku. „Mrzí mě, že jsem byla tak hloupá. Líbil se mi. Takový zrádce.“

„Nemusíš se omlouvat,“ přerušil ji chlapec. „Neměli jsme mu věřit. A nemohli jsme tušit, že si koupí takového kluka.“

Soňa přikývla. „Mají dlouhé prsty. Víš, jestli tvůj strýc vážně pracuje v paláci, musí to být mocný muž. A tvoji rodiče museli být šlechtici.“

„Šlechtici? Ne, to ne. Moji rodiče prý byli obyčejní, tak jako já. Ne jako ti tvoji.“

„Moji rodiče nejsou žádní vznešení šlechtici. Ale sám vidíš, kam sahá síla těch, co tě pronásledují. Ba ne, tvůj rod musí být mnohem významnější, než si myslíš.“

Moji rodiče. Opravdoví šlechtici? Martin si to nedovedl představit. Jak se asi oblékali, co jedli, jak žili? Jako Arpád na tom svém strašlivém hradě? Nebo jako biskup, kterému zapálil palác? Vzal hlavu do dlaní a snažil se nepřemýšlet. Třeštila.

„Chybí mi můj Leon,“ řekl.

„Mně chybí Róza.“

Martin se usmál. „Róza? Vsadím se, že teď někomu pořádně znepříjemňuje život.“

*

Kocour se spolu s ovčákem hrozivě blížili k vyděšenému Řeku Nikolasovi, který jejich pány zanechal v rukách zrádného mladíka. Obchodník se snažil tvářit mile, ale příliš mu to nešlo.

„Hodní, moc hodní,“ mumlal s rukama nataženýma před sebe. „Kdepak máte svoje páníčky? Copak tady hledáte?“

Pravdu, zasyčel Róza. Ty víš moc dobře, kde jsou. Prodal jsi je?

Nerozumí nám, upozornil ho Leon.

Začne. Stačí jemné pohlazení tlapkou a pochopí, co chceme vědět.

Postoupili o několik dalších kroků dopředu, Řek zase dozadu. Jediné dveře ke svobodě byly směrem k těm bestiím. Osobní strážce v jeho domě před nimi uprchl jako první s bolestným nářkem. Zády narazil do stěny.

„Hodní,“ opakoval Nikolas. „Jak jste mě našli?“ Pokusil se o křečovitý úsměv.

Stačilo vrátit se k tvojí lodi, řekl ovčák, a pak už jenom jít po tvé stopě.

„Nikdy jsem vás neměl brát na loď. Mohl jsem si myslet, že z toho budou problémy. A Takis zmizel. Taky jste ho roztrhali?“

Skoro, ušklíbl se kocour. Teď jsi na řadě ty.

A co když je v tom nevinně? Leon se zastavil. Vypadá, že nemá ponětí, co se děje.

Jak by vypadal, kdyby něco věděl? Měl by to napsané na čele?

Kupec nechápavě pozoroval, jak na sebe obě zvířata upřeně hledí. Snad dokonce slyšel nějaké zvuky, ale co měly znamenat? Jeden občas zavrčel, jindy to připomínalo kňučení, druhý zas syčel, prskal a mňoukal. Jako by si spolu snad povídali! Napadlo ho, že je ponižující pro bohatého překupníka zbraní – pardon soli – couvat před psem, co má hlídat ovce, a roztomilým kotětem.

‚Jsou neškodní,‘ pokusil se přesvědčit sám sebe a vrhnul se dopředu.

Dostal se skoro až ke dveřím, rukou se dokonce dotkl kliky a podařilo se mu ji stisknout. Jenže v ten samý okamžik se mu neuvěřitelně silné zuby zakously do lýtka a strhly ho na zem. Něco malého mu skočilo na prsa. Zamňoukalo to.

To jsi neměl dělat, řekl kocour ve skutečnosti. Teď ti musím vyškrábnout oko. Nebo možná obě.

Leon zavrčel. Tak drastické metody snad nebudou…

„… nebudou potřeba,“ dokončil větu cizí hlas.

Muž zahalený v černočerném plášti s kápí na hlavě se zjevil v pootevřeném vchodu jako přízrak. Pes nedokázal pochopit, že ho necítil. Přičetl to svému rozrušení ze zápasu, ale přesto měl pocit, že muž žádný pach nevydává. Rozhodnost v jeho tónu však přiměla oba tvory zvednout hlavy.

Kdo jsi? zeptal se Leon s očima rozšířenýma zvědavostí i strachem; podobně bez pachu byli jedině ti, kteří je pronásledovali.

Ty rozumíš naší řeči? Róza nebyl o nic méně překvapený. Nechtělo se mu to věřit, a tak rozrušeně ťapal nebohému překupníkovi po prsou.

Neznámý muž přikývl. Pod pláštěm na okamžik odhalil bílý kříž na černém poli vyšitý na rameni. Johanitský kříž.

„Jsem ten, kterého chlapec a dívka hledali,“ řekl. „Teď hledám já je. Snad nepřicházím příliš pozdě.“

„Cože? Cože!?“ Bylo vidět, že Nikolas vůbec netuší, co se kolem něho děje. Zmateně se snažil setřást ze sebe kocoura. Neúspěšně. Ten se mu odvděčil seknutím a Řek mohl být rád, že tentokrát jen do ruky.

„Buď zticha,“ okřikl ho neznámý. „Na tebe dojde později.“

Jak to, že nám rozumíš? zeptal se teď i Leon. Po Martinovi to byl první člověk, který mu rozuměl. Nebyl si jistý, jestli je mu to vlastně příjemné.

Muž se usmál. „Řekněme, že je to rodinná tradice. A teď je načase si promluvit. Nemáme moc času.“