Kapitola jednadvacátá: Epilog

Zatímco Martin a Soňa seděli na tvrdých trojnožkách, kocour si pro sebe zabral jediné pohodlné křeslo a nehodlal jej opustit. Většinu času prostě předstíral, že spí. Do chvíle, než kolem procházel nějaký důvěřivý sloužící, kterému nečekaným úderem rozdrásal tuniku. Leon naopak seděl Martinovi u nohou a tvářil se spíš soucitně.

Bude v pořádku, řekl a hlavu mu položil na klín. Uvidíš.

Čekali už dlouho a beze slov. Když se Martin a Soňa znovu shledali, nebylo to bez hlasité radosti. Ale nyní neměli ani pomyšlení na smích. Syrský felčar za dveřmi komnaty rozhodoval bez jejich přítomnosti o životě a smrti.

„Bojím se,“ připustil chlapec. „Nevypadalo to s ním dobře. Byl v bezvědomí.“

„Přežil toho už hodně,“ řekla Soňa, která se jako obvykle domnívala, že mluví na ni.

„A teď musí přežít ještě víc.“

Obě děti zvedly pohled a Martinovi se na tváři rozzářil úsměv. Jeho strýc Roger přicházel oděný do vyšívané tuniky po řeckém způsobu a důkladně obvázaný. Jeho zranění naštěstí nebyla vážná a felčarům se podařilo zabránit nebezpečí infekce. Johanita se zatím pohyboval dost opatrně a bylo vidět, že rány ho bolí. Stejně však přišel navštívit Černého Sama. Nájemného vraha, který měl podíl na smrti jeho bratra.

„Nevadí ti, že…“ začal Martin, ale jeho strýc zavrtěl hlavou.

„Nemůžeme změnit naši minulost,“ řekl trochu křečovitě. „A on se v důležitých chvílích rozhodl správně. Trpěl už dost za to, co udělal.“

„A ještě bude trpět,“ dodala Soňa prázdně. „Jako malomocný…“

Byl to trochu zázrak, že malomocného v pokročilém stádiu nemoci pustili do středu města, avšak Roger na tom trval a císař sám udělil zvláštní povolení. Syrský felčar si ovšem nechal dobře zaplatit za to, že ho prohlédne a pokusí se nemoc zmírnit, ze služebnictva se dovnitř neodvážil nikdo. Místo nich nastoupilo několik ošetřovatelů z lazariánského řádu, kteří se s malomocenstvím setkávali běžně. Často také sami onemocněli.

„Uvidíme,“ řekl Roger a Martin přikývl. Rozhodl se ho pustit na trojnožku, protože kocour v křesle nevykazoval žádné známky soucitu a chlapec dobře viděl, jak nenápadně pootevírá oči a čeká, jestli se jej někdo pokusí vystrnadit. Roztrhat pár běloučkých obvazů by ho určitě pobavilo.

„Možná je na čase, abys mi řekl všechno,“ oslovil Martin svého strýce po chvíli zdráhavého ticha. „O mých rodičích, rodu, o předcích. Bez narážek a tajemných souvislostí.“

„Myslel jsem, že už to víš. Nepřekvapilo tě, že to byl Samuel, kdo přišel zabít mého bratra.“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Znám jenom útržky. To, co jsem se domyslel. Chci slyšet celou pravdu.“

Roger se nadechl a stočil pohled jiným směrem. Nechtělo se mu o tom mluvit, jenže neměl na výběr. Jeho synovec ho probodával pohledem. „Jsou to už léta, kdy jsem naposledy vyprávěl, co se tehdy stalo. Císař Manuel byl v tu dobu ještě mladým princem bez nároku na trůn a přijal mě pod svou ochranu.“ Promnul si vous. „Sarmit. To je jméno našeho hradu a tak nazýváme i náš rod. Tu pevnost nejspíš neznáš, ale bývaly doby, kdy o něm slyšel každý poutník na Východ i každý rytíř z Levanty.

Tvůj otec zdědil hrad po svém otci a ten po dlouhé linii předků až k samotnému korouhevníkovi knížete Bohemunda z Antiochie. Pevnost stojí se na vysokém srázu u průsmyků vedoucích hluboko do saracénských zemí a má pod svou správou nejen nedostupné hory, ale i úrodná pole, o něž se náš rod léta staral, aby je nespálilo horko. Hádám, že teď leží pod nánosem písku.“

Martin netrpělivě přikývl. V očích mu zářilo. Dívka měla pravdu; skutečně pocházel z urozené rodiny. On, obyčejný kluk od zvířat v klášteře, byl synem hradního pána. Mrtvého hradního pána, připomněl si v duchu a jeho nadšení pohaslo. Radši by byl třeba synem žebráka, ale měl rodiče naživu.

„Tvůj otec, Adam ze Sarmitu, patřil mezi nejdůležitější strážce pohraničí. Jakmile by saracénská armáda vstoupila do průsmyku, vzburcoval by rychlými posly antiošského knížete a ostatní pány, aby přišli na pomoc. Jenže k tomu nedostal příležitost.

Můj bratr měl souseda, dalšího urozeného muže a našeho vzdáleného příbuzného. Jmenoval se Edmond, přestože dnes si raději nechává říkat arabským jménem Mu’tasim. To znamená výstižně věrný Alláhovi. Naše rody se nikdy neměly v lásce. Můj děd uštval jeho otce k smrti za to, že si násilím vzal jeho sestru. I další naši předci spolu válčili a nenáviděli se jako psi.“

Leon při té poznámce zavrčel.

„Divocí psi, samozřejmě,“ opravil se johanita. „Panství Sarmit bylo navíc mnohem úrodnější než panství našich sousedů. Edmond věděl, že se ho nezmocní ani silou, ani politikou, vždyť antiošská knížata stála ve sporech vždycky na naší straně. Proto si našel nového mocného ochránce. Norandina.“

Martin se zamračil. Dokonce i Soňa zbystřila. Málokdo neznal to jméno. Jméno sultána, který se zapřísahal zahnat křesťany zpátky do moře, odkud připluli. Saracéni mu říkali Meč Alláhův. Křesťané prostě Ďábel.

„Ani sám Norandin neměl dost síly na to, aby prošel našimi pečlivě střeženými průsmyky. A on se potřeboval dostat na druhou stranu, zatímco Edmond potřeboval naplnit rodinnou pomstu a navíc přijít k území a zlatu. Ten prokletý starý had neváhal předstírat přátelství a smíření, po kterém naivně toužil můj bratr.

Jeho poslové přijeli na náš hrad s přísahami míru a přátelství. Bylo jich jen několik, odevzdali zbraně a nikdo nečekal, že by rytíři porušili své slovo. Nebo že by host napadl svého hostitele, když přijal jeho víno a chléb. Jenže ti poslové byli nájemní vrazi. A v jejich čele Černý Sam. Vystupoval elegantně a jako skutečný rytíř, přinesl dokonce písemné návrhy smluv. Tančil s tvou matkou a šeptal jí sladká slova přátelství.“

Martinovi zamrazilo. Na okamžik se v něm znovu probudila strašlivá nenávist vůči muži, který ublížil jeho rodičům. Který ho připravil o dětství, jaké mají ostatní. Místo toho jej strávil stěhováním z jednoho kláštera do druhého a strachem z vlastního původu. Celá léta si myslel, že je bastard. Nikdo mu to nevyvracel.

„A pak?“ zeptal se tiše, přestože tušil, co bylo pak.

„Pak s ostatními počkal, až budou všichni spát po dlouhé hostině k podepsání věčného míru. Někdo z hradu jim musel pomáhat, snad někteří ze služebnictva dostali zaplaceno, protože Samuel a jeho muži nějak získali zpátky zbraně. Zatímco hrdlořezové se postarali o stráže, Černý Sam šel rovnou do ložnice tvých rodičů. Oba je chladnokrevně zabil a ani nevím, jestli se vůbec mohli bránit nebo ne. Bojoval jsem tehdy po boku johanitských bratří v Palestině. Tohle všechno mi vyprávěl otec Gaston, když jsme utíkali.“

„Otec Gaston tam byl?“ řekl Martin.

„Zachránil tě, když zemřeli tvoji rodiče. Tajně tě dostal z hradu a dopravil až k řádu. Riskoval přitom vlastní život a dva z jeho přátel jej i ztratili. Kaplan a ministrant, ještě chlapec.“

„A potom jste odešli? Neudělali jste nic pro pomstu?“

„Nemohli jsme!“ sykl Roger. „Až dodneška. Zrádce si za Norandinovy peníze mohl dovolit celé kompanie žoldnéřů, které nás hledaly po celém Orientu. A pak i dál, v Evropě. Sám jsem odešel do Byzance a hledal útočiště, dokud nepřijde ten správný čas. Chtěl jsem tě vzít sebou, ale otec Gaston tvrdil, že je to zde příliš nebezpečné. Příliš v dosahu. Sám jsem byl několikrát odhalený a musel jsem změnit identitu, ale tebe nenašli dlouhá léta.“

„Nakonec přece našli,“ řekl chlapec.

„Jeden z kumpánů Černého Sama, nějaký odpadlý kněz, se podle všeho prořekl v hostinci, že dítě zůstalo naživu. Náš stokrát prokletý soused je starý a čím dál víc se bojí o vlastní moc i naší krevní msty. Mne hledal už dřív a teď dokonce vyslal i své syny, aby našli tebe. S pomocí zlata a hlavně hrůzy, kterou kolem sebe šířili. Ale teď jsou pryč. A ty jsi tady.“

„A největší nepřítel je pořád naživu.“ Martinovi zaplálo v očích.

„Co ti bratři?“ Soňa se poprvé zapojila do debaty. I přes jejich zničení se stále necítila dobře, když o nich měla mluvit. „Kdo jsou? Vlastně byli,“ opravila se nejistě.

Strýc pokrčil rameny. „Čert ví, vyprávějí se různé věci. Že jejich otec neuctívá jen Norandina a vlastní prospěch, ale i stvoření starší než je náš svět.“

Martin doufal, že bude pokračovat, avšak přerušilo ho zavrzání dveří. Chlapec vyskočil na nohy a málem vrazil do vycházejícího felčara. Ten měl hlavu zahalenou v turbanu, oči černé jako kůže zmije, úsměv nejistý. Otíral si ruce do róby, jako by si po návštěvě malomocného připadal nečistý.

„Jaké má vyhlídky?“ vyzvídal Martin. „Kolik má času?“

Felčar shlédl k němu dolů, pak pohledem našel johanitu, který se mu zdál úctyhodnější ke sdělení diagnózy.

„Choroba je silná,“ řekl. „Nedá se dělat mnoho.“

„Zemře?“ zeptali se Martin i Soňa zároveň.

Felčar přikývl.

Zatímco dívka těžko potlačovala vzlyknutí a dívala se do země, hoch nevěděl, co si má myslet. Nedokázal říct, nakolik ho bude ztráta toho muže mrzet a nakolik ho kdesi hluboko uvnitř těší.

„Zbývá mu několik týdnů, možná měsíců,“ doplnil Syřan. Promnul si ruce. „Záleží na péči. Je možné nemoc zpomalit, zabránit infekci. Ale není možné ji zastavit.“

„Několik měsíců?“ sykl Martin zpola úlevou a zpola rozhořčením. „Tvrdil jsi, že zemře!“

„Nevyhnutelně ano. Všichni zemřou. Ale teď si s ním můžete promluvit. Odpočívá.“

Chlapec felčara rozčileně odstrčil a vstoupil do místnosti, následován svým ovčákem. Kocour se líně zadíval nejprve na Syřana, potom na Soňu a nakonec se rozhodl, že odpočinek skončil. Uvnitř bylo šero. Zatažené záclony nevpouštěly žádné přebytečné světlo, jen na stolku dohasínala svíce. U ztemnělého okna postávala dvojice mužů v bílých pláštích se zeleným křížem.

Z řádu svatého Lazara, řekl Leon. Pečují o malomocné.

U lůžka také seděl mnich, jehož Černý Sam přivedl sebou, a o kterém zatím nevěděli nic. Jenom viděli, že na řeholníka je to statný a nesmírně silný muž. Namísto tonzury měl hlavu úplně holou.

Roger zadržel chlapce, který se chystal přistoupit k nemocnému.

„Není to nebezpečné?“ zeptal se jednoho z rytířů.

Lazarián zavrtěl hlavou. „Jeho nemoc je stabilní. Představa o prudké nakažlivosti malomocenství je pouhý mýtus.“

Já bych na něj stejně radši nesahal, mňoukl kocour.

A co se ti tak může stát? odsekl Leon. Viděl jsi někdy malomocného kocoura?

Martin v sobě musel potlačit smích, i když se mu původně vůbec smát nechtělo. Sehnul se k nemocnému, který k nim teprve nyní zvedl hlavu. Černý Sam byl zabalený v obvazech a přikrývkách, že z něj nebylo vidět o moc víc než bledá tvář.

„Prý budeš žít,“ řekl chlapec.

„Ještě chvíli. I když už jsem splnil, co jsem slíbil.“ Odmlčel se. „Rozhodl jsem se přijmout zelený kříž. Takže budu mít další poslání.“

„Copak nezůstaneš s námi?“ Soňa vypadala zklamaně. „Zachránil jsi nám život.“

Samuel se zasmál chraptivým hlasem. „Ne, to rozhodně ne. Zamířím do Jeruzaléma, jakmile se dokážu postavit na nohy. Moje poslední pouť s mým prvním řádem.“

„Zachránil jsi nám život,“ zopakoval Martin poslední slova své přítelkyně, „ale já pořád nevím, co se vlastně stalo. Jak jsi to dokázal?“

„Moje prokletí to dokázalo. Prokletí a zbraň zároveň.“

„Stejně tomu nerozumím,“ zamumlala dívka a Roger tázavě přikývl. Bylo těžké pochopit, co má Černý Sam vlastně na mysli. V ten okamžik do hovoru vstoupil mnich, kterého neznali.

„Ti prokletí synové Mu’tasim. Byli to dvojčata,“ řekl. „A dvojčata spojuje mocná vazba. Nikdo si není bližší. Když byli ještě dětmi, jedno z nich se nakazilo malomocenstvím. Předpověděli mu smrt a otec dobře věděl, že s jedním dítětem ztratí i druhé. A tak… byl potřeba rituál.“

„Rituál?“ Roger se zamračil a všichni ostatní s výjimkou nemocného nespouštěli pohled z mohutného mnicha.

„Ano. Aby otec překonal smrt, nabídl poušti obě dvojčata. Věděl, že za to zaplatí určitou cenu, jenže co je zadarmo? Ten, který zemřel, znovu povstal z temnoty. Z písku pokropeného krví nevinných. Jen mluvit nemohl. Ale jeho ústy se stal jeho bratr. Jediná věc ho mohla znovu zabít. Malomocenství. To, které ho zabilo již jednou. Sami jste viděli, jak se jeho tělo vrátilo písku, odkud přišlo.“

„Jak tohle všechno víš?“ ptal se Martin. Byl zaražený stejně jako všichni ostatní. Ten muž mu vůbec nepřipomínal mnicha. A jeho oči byly strašlivě černé.

„Byl jsem u toho. Byl jsem i u smrti chlapcových rodičů, abych dohlédl, že všechno proběhlo správně. Že oběť nevinných byla vykonána.“

Martin zrudl. „Jenže neproběhlo to správně. Zůstal jsem naživu.“

„Ano. Stejně jako Samuel jsem tě nedokázal zabít. Když jsem zvedal dýku, abych ukončil tvůj život, cítil jsem, že se ve mně něco zlomilo. A tak jsem odešel. Jako ostatní z těch, co byli s námi, mě pronásledovaly zlé sny. Nikdy dřív jsem neměl takové sny; bylo to, jako by démoni nyní chtěli pohltit i mě samotného. Jediná možnost bylo osamění. Ticho. Daleký klášter. Právě tam, v lesích Moldovy, mě našel Černý Sam. Posledního z nás.“

„A jediného z nás, který také přijal pokání,“ doplnil Samuel tiše. „A proto mi dal zbraň, kterou jsem měl celou dobu u sebe.“

Nikdo nepromluvil. Ten příběh byl natolik zvláštní a cizí, že raději zůstali mlčet. Jenom kocour si hlasitě lízal tlapky a dával najevo, že ho nic nevyvede z míry.

Nudím se, upozornil.

Bylo štěstí, že na dveře komnaty někdo zaklepal a ochránil tak přítomné před nudící se nestvůrou, která mohla nadělat značný nepořádek. Posel, který klepal, dovnitř vstoupit nehodlal, a tak ho Roger vyslechl na druhé straně. Přinesl zprávu, jež nebyla o nic méně neuvěřitelná než poslední vyprávění.

„Císař vzkazuje, že by rád přijal vznešeného pána Martina ze Sarmitu v trůnním sále,“ řekl jeho strýc zaraženě. „Bez meškání a s celým jeho doprovodem.“

V tom případě bychom ho neměli nechat čekat, ozval se kocour. Vždycky jsem se chtěl potkat s někým sobě rovným.

Martin přisvědčil. Císařové nebyly osoby, jejichž návštěva se měla jakkoli odkládat. Jeho poslední kroky však vedly k lůžku. Překonal sám sebe a podal malomocnému muži ruku. Pevně ji stiskl.

„Díky,“ řekl. „A odpouštím ti.“

Potom odešel na místo, o jakém se mu ještě před měsícem ani nesnilo. Čekal ho císařský palác. A císařská pozornost.

*

 

Strýc Roger si nemyslel, že je dobrý nápad, aby Martin sebou vzal všechny své společníky. Tvrdil, že není důstojné císařské audience, aby se při ní promenádovala zvířata. Jenže Martin byl jiného názoru. Necestoval tak daleko a neriskoval tolik, aby teď zapomněl na své přátele.

„Navíc,“ zdůraznil, „si to císař výslovně přál.“

A tak do císařského paláce poprvé od dob šíleného císaře Caliguly vstoupil kromě kocoura a psa také kůň. Respektive dva koně. Bylo to zvláštní, ale z Lancelota a Izoldy se stala od jejich posledního shledání nerozlučná dvojice a jindy neveselý koník se proměnil k nepoznání. Ve stájích ho ostatně vyhřebelcovali tak, že sám císař by ho mohl osedlat a nemusel by se za něj stydět.

Martin šel Soně po boku a snažil se tvářit, že ho to množství lidí a nádhery nerozrušuje. Sloupy trůnního paláce, které vypadaly, že sahají až do nebes, zdobily zlaté a stříbrné praporce. Do obou barev prosvítalo ještě zářivější oblečení služebnictva. Desítky úředníků seřazených po obou stranách v honosných tunikách zíraly na průvod, jenž ani oni nikdy nespatřili. Až daleko vepředu stál vyvýšený trůn vysázený drahokamy, z každé strany chráněný mramorovým lvem. Leon musel zadržet dech, když zpoza jedné ze soch vykročil skutečný lev. Vlastně ne lev. Lvice.

Panebože, vydechl tiše a úplně zapomněl na svou obvyklou důstojnost. Zavrtěl ocasem. Myslíte, že si mě všimla?

Určitě, odvětil kocour. Usmála se na tebe. Tak ne. Vlastně vycenila zuby.

Lancelot sykl, aby byli potichu, takže kráčeli dál už beze slov i zvuků slyšitelných běžným lidským uším. Martin si všiml, že z trůnu se proti pravidlům dvorského protokolu zvedá vysoký mladý muž s černými vlasy. Vše ostatní bylo purpurové. Purpurové střevíce, purpurové roucho i purpurový plášť vyšívaný zlatem a prokládaný rubíny a safíry různých odstínů. Chlapec věděl, že právě vidí císaře, ale nedokázal uvěřit svým očím. Byl mladý. A přes vší nádheru oblečení vypadal jako člověk.

Došli až do uctivé vzdálenosti, kde se zastavili. Každý z nich byl nervózní, každý z jiného důvodu. Lancelot například proto, že mu najednou připadalo neuctivé být koněm v přítomnosti největšího ze všech panovníků. Leona zase rozrušovala přítomnost té nejpřitažlivější bytosti ze všech, jeho lví předkové uvnitř něj divoce řvali. A kocour… Kocour spatřil neodolatelnou příležitost.

Nikdo nemohl čekat, že se podlé zvíře odhodlá k něčemu takovému. Róza se bez varování rozběhl, proklouzl mezi panovnickými střevíci a vydal se přímo k uprázdněnému trůnu. Sálem se rozlehl vzrušený šepot. Leon vytřeštil oči, Lancelot je naopak raději zavřel.

„Kočičko!“ vydechla Soňa zoufale.

Kočička vyskočila na trůn a posadila se. Hlasitě zamňoukla výhružným tónem.

Teď jsem císař já, řekl Róza. Poklekněte!

Martin nebyl jediný, kdo čekal panovníkův hněv. Taková neslušnost, rozléhalo se v obecenstvu. Strašlivá urážka. Jenže císař, Manuel první toho jména, se rozesmál. Burácivě a bez zábran, jak se na panovníka neslušelo.

„Slyšel jsem, že jste zvláštní společenství,“ oslovil je latinsky. „Tak to je pravda. Rád tě poznávám, Martine ze Sarmitu.“

„Můj pane…“ Chlapec vyvedený z míry padl na kolena a sklopil hlavu. Zvířata se s menším úspěchem pokusila o totéž.

„Znal jsem tvůj příběh dřív, než jsem se stal tím, kým jsem,“ pokračoval panovník. „Trvalo léta, než jsem shromáždil dost sil. Ale teď jsou tady a Norandin ani žádný z jeho ďábelských pomocníků mi nezabrání v nápravě křivd. Vyrážím na Východ. A ty po mém boku.“

Kocour se vztyčil na císařském trůně a spokojeně mrukl. Tohle nebyl konec jejich dobrodružství. Čas pomsty teprve přicházel. A s ním nespočet dalších příležitostí, jak někomu znepříjemnit život.

-KONEC-