Kapitola dvacátá: Mrtví a živí

Mohla to být už hodina, co Soňa slyšela, jak Martina vedou pryč. Nikdo za ní nepřišel, aby jí přinesl něco k jídlu nebo vysvětlil, co se děje. Černí bratři odjeli. A s nimi její přítel. Někdo ale zřejmě zůstal uvnitř, protože seshora slyšela tlumené hlasy.

‚Budou se ho snažit osvobodit,‘ pomyslela si otráveně, ‚a spadnou do pasti. A co bude se mnou?‘

Popocházela kolem zatlučeného okna a pokoušela se alespoň škvírkami zahlédnout něco z toho, co se děje venku. Marně. Doléhal k ní sice ruch ulice a dovnitř svítily slabé paprsky, ale nic víc. Nakonec se usadila s hlavou ve dlaních, unavená a apatická.

Nahoře se začalo něco dít. Nejprve uslyšela zvuk praskajícího dřeva; nejspíš od hlavních dveří. Tlumené hlasy se proměnily v křik.

Soně přeběhl mráz po zádech. Přece přišli! Rychle se rozhlédla a přemýšlela, co má dělat. Každou chvíli mohli být u ní.

Kroky na schodech. Nebo spíš zběsilý běh. Musela se rozhodnout rychle, její vlastní kroky směřovaly ke dveřím. Bylo to právě včas. Otevřely se dokořán a dovnitř vběhl Saracén, její věznitel. Ten, který jí držel nůž na krku. Sama pro sebe se usmála a nastavila nohu.

Saracén dopadl obličejem na podlahu. Zařval. Vší silou mu dupla na ruku a vykopla z ní nůž.

„Mrcho!“ zařval Saracén a do očí mu vyhrkly slzy. „Jsi mrtvá!“

Začal se škrábat na nohy.

„Vždycky...“ říkal a těžce oddechoval. „Vždycky jsem nesnášel mrchy.“

Soňa ustoupila. ‚Musí přijít,‘ říkala si pro sebe v duchu. Teď už ji přece musí přijít zachránit.

Já vždycky nesnášel hulváty, pronesl kocour, který potichu vstoupil do místnosti.

Soňa slyšela jenom slabé zavrnění, ale v tom okamžiku se jí ulevilo. Byla to kočička. Její kočička. Saracénovi se rozšířily zorničky.

„Zase ty,“ řekl. „Tebe rozpárám jako prvního.“

Kocour znuděně zamňoukal a lehce se o Soňu otřel. Pak skočil vězniteli přímo do obličeje. Zuby se přidržel nosu a drápy zasekl do očí. Vmžiku znovu odskočil. Saracén se si přikryl oběma rukama tvář a zařval. Soňa znovu kopla a kocour znovu zaútočil. Nemilosrdně, jako by chtěl zabíjet. Vlastně skutečně chtěl zabíjet.

Další zachránci přišli už k dodělané práci. V koutu místnosti se krčila zlomená parodie člověka rozškrábaná na každičkém místě těla. Tvář si kryl zraněnýma rukama, které se třásly, jako by každou chvíli čekal příchod smrti. Kocour si olizoval zkrvavené tlapky, zatímco velitel zachránců, řecký lučištník oděný v uniformě palácové stráže, uznale pokýval hlavou.

„Frank měl pravdu,“ řekl s údivem. „To není kocour, ale ďábel.“

Róza souhlasně broukl.

„Zachránil jsi mě,“ řekla Soňa a ladila svou kočičku. „Ale teď ještě musíme zachránit Martina. A Leona. Je to past, celý ten převoz je past.“

Kocour si povzdechl. I ďábel potřebuje občas trochu odpočinku. Jenže museli spěchat.

Budu potřebovat koně, řekl.

*

Martin neviděl. Málokdy ve svém životě si připadal tak bezmocný, jako právě nyní. Právě nyní, když ležel na tvrdém dřevě, nad sebou sotva několik centimetrů a kolem sebe právě tolik místa, aby se vtěsnal dovnitř. Nejprve se pokoušel kopat svázanýma nohama a bušit svázanýma rukama, snažil se dostat ven. Jenže neměl šanci. Dřevo bylo tvrdé.

Kočár se kamenité cestě kodrcal a poskakoval. Chlapec slyšel, jak koně frkají a dvojice kočích je povzbuzuje ke klusu. Spatřil je, když nastupoval. Další dva Saracéni, veselí a usměvaví, jako by vyráželi někam na výlet. Oni vlastně ano.

‚Zachrání mě,‘ pomyslel si posté. ‚Musí.‘

Zabušil. I když věděl, že ho nikdo neslyší. Saracéni se hlučně smáli. Oni tři byli jediní, kdo cestoval podivným vozem, jenž vyrazil z Konstantinopole za město v doprovodu šestice jezdců. Museli přitahovat pozornost. Černí a silní koně, kočár potažený smutečním suknem, ozbrojení muži v tmavých pláštích. A uvnitř on, poskakující a natěsnaný tak, že sotva mohl dýchat skrz několik škvír.

„Zajímalo by mě, jak mu tam asi je,“ slyšel Martin, jak říká jeden z kočích.

„Asi jako na funuse,“ odvětil ten druhý. Oba se zasmáli.

„Ještě uvidíme, koho z nás bude mít dnes pohřeb,“ procedil chlapec mezi zuby.

Věděl, že si pro něho přijdou. Ale nebyl si jistý, nakolik ho to uklidňovalo a nakolik děsilo. Černí bratři to totiž věděli také. A ani jeden z nich se mezi jezdci doprovázejícími kočár nenacházel.

Brzy byli za městem, ale Martin to nespatřil. Mohl jen slyšet. Zavřený uvnitř rakve, do které ho předčasně uložili.

*

Kocour zamňoukal a otřel se Lancelotovi o nohy. Dostal se k němu jako učiněný stín, takže nebohý kůň nadskočil strachy. Kocour se sotva vyhnul bolestivému kopnutí.

To jsi ty, ulevilo se koni. Já už myslel, že unikl nějaký Saracén. Určitě by mě teď chtěl osedlat a odvést kamsi do pouště, kde bych bídně zahynul vedrem. No, povzdechl si, zahynu stejně.

Nejsi úplně mimo, odsekl kocour rychle. Musíme jet! Spolu. Kluk je v nebezpečí.

Jak to myslíš, spolu? Kůň vytřeštil už tak vykulené oči. Musím počkat, až pro mě přijde můj nový pán.

Na to není čas. Kocour se připlížil ještě blíž a upřel zrak daleko nahoru, kde se vypínal Lancelot. Mám jiný plán.

Koník zařehtal a zakvílel, když se do něj zaryly ostré kočičí drápy. Róza si počínal jako skutečný horolezec. Už dřív se mu podařilo vydrápat až do korun stromů. Ale ještě nikdy do sedla.

Lancelot se marně snažil vetřelce setřást. Kocour se uvelebil v sedle, jako by to byl pohodlný polštář a ne tvrdá kůže.

Jeď, řekl líně.

Kůň se trochu uklidnil. Ani náhodou. Vůbec se mi nelíbí, že na mně vysedáváš.

Jeď! sykl kocour už zuřivěji. Nechceš, aby tě to bolelo. Že ne?

A kam vůbec mám podle tebe jet?

Kocour se zamyslel. Nejspíš za Martinem. A za jeho strýcem. Zachránit je.

Ale Lancelot měl v hlavě jiný plán. A brzy cválal tak rychle, jak dovedl. To podlé chlupaté zvíře mělo koneckonců pravdu; kdo jiný mohl zachránit chlapce a jeho strýce než oni? A kdo jiný by dokázal najít Izoldu než jediný kůň, který ji kdy přiměl promluvit?

*

Leon měl podivný černý vůz na dohled. Obklopen ostatními pronásledovateli měl pocit, že větří něco nedobrého. Cosi nebylo v pořádku. Vůz měl příliš malý doprovod. A ke všemu byl zbytečně nápadný.

„Zaútočíme z obou boků,“ přikázal johanita Roger, který nyní svůj plášť s bílým křížem neskrýval. Mezi jeho jezdci bylo několik dalších, kteří jej nosili, ale většina patřila k mužům řeckého císaře. Do jednoho dobře vyzbrojení vojáci. „Vy,“ ukázal na polovinu svých mužů, „pojedete se mnou zprava. Vy ostatní zleva za Manassesem.“

Manasses, muž s velkou bradou a masitými rty, okamžitě přikývl. Kočár mohli dohnat během několika minut, vždyť byli rychlejší. Stačilo jen zlikvidovat nepřátelské jezdce a osvobodit Martina. Jich bylo tucet, jejich protivníků polovina. Všechno vypadalo jasně.

Nelíbí se mi to, řekl Leon. Nemělo by to být tak snadné.

„Buďte připraveni na všechno,“ rozkázal Martinův strýc. „Je docela pravděpodobné, že to nejhorší nás čeká uvnitř vozu. Musíme doufat, že tam bude i chlapec.“

„Jestli ne, osvobodili ho ostatní v tom domě,“ řekl Manasses.

Je tam, poznamenal Leon. Cítím ho. Ale černí bratři…

Nedokončil větu. Pronásledovatelé se rychle rozdělili a on sám běžel v patách Rogerovi a jeho skupině. Koňská kopyta vířila prach, pronásledovatelé se přestali skrývat. Vůz se přibližoval.

Jezdci chránící kočár zahlédli své protivníky a připravili se k boji. Zatímco vůz pokračoval dál, Saracéni se seskupili do řady uprostřed silnice. Dlouhé okamžiky se nehýbali.

„Necháme je ostatním a pojedeme pro Martina,“ vykřikl johanita.

V tu chvíli jim však trojice nepřátel vyrazila naproti. Leon neviděl jejich tváře přes rudé slunce, které se chystalo v nejbližší hodině zapadat, ale cítil, že nemají strach z přesily.

Zavřel oči a skočil jednomu z koní po nohách. Zvíře se bálo výrazně víc než jeho pán. Zvlášť když spatřilo záblesk rudého slunce v Leonových očích. Jediné kousnutí stačilo, aby kůň vymrštil jezdce do vzduchu. Ovčák nechal zvíře být a jediným stiskem své lví čelisti dokončil práci na muži vyhozeném ze sedla.

Rozhlédl se kolem sebe. Dva ze  Saracénů umírali na zemi, třetí se v sedle sotva držel a v obličeji měl mrtvolný strach. Byl semknutý v kruhu útočících rytířů a z posledních sil se okolo sebe oháněl řemdihem.

A kočár pomalu mizel v dáli.

Nesmíme ho ztratit! vyštěkl Leon. Bez ohledu na ostatní se hnal dál. Věděl, že ho doženou, až budou hotoví; měli pod sebou ostatně na rozdíl od něj koňské nohy.

Jeho tlapy se prodíraly prvním podzimním listím, které vířilo kolem něj. Za jiných okolností by si neodpustil se v něm pořádně vyválet a sesbírat barevné listy na hromadu, jenže budou muset počkat. Kočár se blížil k mořskému břehu. Nedaleko slyšel racky křičet zuřivé nadávky na ryby, které se jim nedařilo chytit. Kočár se zastavil. Přímo na útesu nad hladinou Černého moře, které se zdálo být černější než kdy dřív.

Instinktivně zpomalil. Našlapoval opatrně. Kolem rostly nízké pinie trousící kolem sebe jehličí a spousta nažloutlého, usychajícího porostu. Ale bylo tu ještě něco; Leon si uvědomil, že se z hnědozelené barvy vypínají zarostlé sloupy starodávného chrámu. Střecha již dávno zmizela v čase a jen sloupy roztroušené mezi stromy zůstávaly na místě, zčásti rozvalené a dávno zbavené své kdysi bělostné barvy.

‚Proč zastavili?‘ pomyslel si Leon znepokojeně. ‚A proč právě tady?‘

Celé to místo mělo divný pach. Těžko by dokázal říct, jaký vlastně. Byl starý a neznámý. Cizí.

Překonal obavy a nenápadně se přiblížil ke stojícímu kočáru. Kočí, kteří ho předtím řídili, se vypařili, a nezbylo po nich víc než otisk ve vzduchu. Uvnitř musel být Martin, to věděl. Zaškrábal prackami na dveře. Zaslechl tlumený výkřik.

To jsem já, zaštěkal Leon. Jsme tady!

„Dostaň mě ven,“ ozvalo se zevnitř. „Dost špatně se tu dýchá.“

To bych opravdu rád, jenže nemám ruce!

„Já naštěstí ano.“

Roger z ostatních jezdců dorazil jako první. Bez meškání i opatrnosti prudce otevřel dveře do kočáru. Namísto pasažérů se v černočerném voze nacházela dřevěná rakev. Víko bylo přibité.

„Vydrž,“ řekl johanita.

Pomocí dýky se mu podařilo víko odtrhnout. Martin si sedl a vztáhl ruce. Jako by vstával z hrobu. Vlasy měl rozcuchané, byl celý potlučený z divoké jízdy, ale jinak v pořádku.

„Proboha díky!“ zvolal a málem se převalil na záda, když mu mohutný ovčák skočil do náručí. „A kdo vlastně jste?“ Otázka mířila na johanitu, ke kterému se připojovali i další z  jezdců, kterým se podařilo přežít první střetnutí.

„Ten, kterého jsme hledali.“

Zdánlivě odnikud přišla odpověď hlubokého lidského hlasu. Dvě černé postavy se vynořily z trosek pobřežního chrámu, nad nímž pomalu, ale neodvratitelně zapadalo slunce. Jako by vlastně ani nebyly dvě, spíš připomínaly jediný, temný přízrak. Martin se zatřásl.

„Dovedl jsi ho k nám,“ řekl ten z bratří, který mluvil. Druhý mlčel. „Otec bude mít radost. Můžeme to ukončit.“

„To ano,“ sykl Roger. „Smrtí vás dvou.“

„Nevím, jestli to zvládneš. Jsi na to sám,“ upozornil ho černý bratr.

Johanita se ohlédl a Leon s ním. Jejich muži, předtím odhodlaní bránit svého velitele až do pekel, stáli na místě smrtelně bledí. Koně nervózně frkali, oči měli zarudlé a nepřítomné.

„Manassesi,“ volal johanita Roger, „Aldricu! Všichni ke mně!“

„Jděte.“ Stačil jediný pohyb rukou černého bratra, aby se jezdci i s koňmi otočili zády k nim. Mizeli beze slov a zvuků jako mlha. Jako by tam předtím ani nebyli.

Martin se přitiskl k Leonovi, který sám cítil, jak se mu ježí srst. Jenže on byl lev i pes; dokázal vydržet strach, který posedl ostatní. Musel chránit svého pána.

Buď připravený utéct, řekl Martinovi.

„Já nikam neutíkám!“

„Ani by to nemělo smysl,“ poznamenal černý bratr. „Všechno končí. Tady a teď.“

Zahnuté šavle tasili bratři najednou. Jejich čepele se leskly v zapadajícím slunci, zakalené a ostré tak, že stačil letmý dotek, aby byly smrtelné. Johanita držel vlastní meč pevně v ruce, rty stisknuté k sobě. Leon z něj cítil neskutečný vzdor.

„Pravda,“ řekl. „Všechno tu končí.“

Pohnul se jako první, ovčák jeho rychlé kroky téměř nepostřehl. Zaútočil na oba bratry zároveň, jenže oni se od sebe oddělili jako stíny. Čepel se ocitla ve vzduchu. Leon nenechal žádného bratra využít situaci. Vrhnul se k tomu mlčenlivému, aby se mu zakousl do nohou. V šachu ho udržela šavle. Jako by byla úplně všude.

Uslyšel syknutí. Koutkem oka zahlédl, jak Roger nedokázal vykrýt rychlý výpad. Udržel ještě sice zbraň, avšak do trávy dopadla sprška krve. Dalšímu útoku se sotva mohl bránit. Zraněný zavrávoral na místě, zatímco Leon sám musel ustupovat před vlastním protivníkem.

‚Jsem mrtvý,‘ pomyslel si. Věděl, že ze všeho nejvíc lituje Martina, kterému nemohl pomoci. Ten teď vykřikl a vrhnul se ke strýci. Jakoby v jeho krvi poznal vlastní krev. K jedinému ještě žijícímu příbuzným, který měl v nejbližších minutách vypustit duši tak, jako on sám. ‚Není to spravedlivé.‘

Černý bratr se skláněl nad zraněným johanitou jako stín. Martin ho držel za ruku a díval se mu do očí; měl je stále živé.

„Nebudu mluvit o posledních přáních,“ řekl hovornější z bratří. „Ani o konečném naplnění msty. Prostě jen říkám: sbohem.“

Ze slunce zbývaly poslední rudé paprsky zbarvující mraky. Leonovi se podařilo být rychlejší než jeho protivník a dostat se k Martinovi. Zaštítil ho tělem připravený zemřít dřív, než stejný osud potká i jeho pána. Neopustí ho. Zavřel oči.

*

Zamňoukání protrhlo oblak smrti. Leon zamžoural. Oba černí bratři se prudce ohlédli. Pak jako polnice zazněla dvojice zaržání. Byli tu; Izolda a Lancelot, každý s jezdcem. Za nimi navíc jakýsi mnich na oslovi. V sedle Izoldy byl Černý Sam, na Lancelotovi seděl... kocour. Jako by jen tak odpočíval. Znovu zamňoukal.

„Mnich. Kocour. A zmrzačený zrádce.“ Bratr se ironicky usmál. „To jsou pomocníci.“ Jeho bratr rukou směrem ke koním. Na okamžik se zdálo, že se splaší. Že neodolají pohledu a moci, jež se za ním skrývala. Lancelotovi se rozšířily zorničky jako šílenému. Pak ucítil na svém hřbetě ostrý dráp a probral se. Neustoupil. Místo toho znovu zvučně zaržal. Pronikavý skoro mečivý zvuk vytrhl z moci strachu i klisnu. Frkla a postoupila vpřed.

‚Jestli tohle Izolda neocení,‘ pomyslel si Leon, ‚tak už nic.‘

Hlas Černého Sama zněl smutně. „Poraněný zrádce se přišel vykoupit za to, co udělal.“ Povzdechl si. „Nevím, jestli to byla chlapcova matka nebo matka samotného Boha, kdo ke mě mluvil ve snech. Ale udělal jsem to, co mi řekla. Splnil jsem své poslání. Tedy až na poslední úkol.“

Sestoupil z koně. Leon si všiml, že celá jedna jeho paže byla nyní obvázaná, jako by se nemoc šířila dál. ‚A kdo ví, co ještě skrývá pod oděvem,‘ pomyslel si.

Všichni zůstali bez hnutí a vyčkávali. Martin hleděl na svého zachránce a zároveň vraha rodičů bezbarvě, téměř neživě. Ani kocour nezasahoval. Díval se ze svého dokonalého stanoviště a oči mu svítily posledními paprsky zapadajícího slunce.

Černý Sam tasil meč jednou rukou, do zraněné opatrně vložil dlouhou dýku. Paže se mu třásla a bylo vidět, že ji sotva dokáže udržet. Muž přivřel oči zakalené bolestí.

„Měl jsi dítě zabít tehdy,“ řekl bratr, který mluvil. „Všechno mohlo být jinak.“

Druhý bratr přikývl. A zaútočil. Čepele zařinčely o sebe, jak se Samuel pokoušel krýt. Zatímco pravou ruku udržel, levá upustila dýku. Černý Sam sykl bolestí i bezmocností. Oba bratři se na okamžik stáhli zpět.

„Ubohé,“ řekl jeden. „Chudák, co nemá ani obě paže v pořádku. Takhle s námi chceš bojovat?“

„Ne.“ Černý Sam odhodil meč. Leon se napřímil, Martin zatajil dech. „Chci s vámi skoncovat.“

Jediným škubnutím odstranil obvazy. Namísto holé kůže se objevilo něco nepopsatelného. Paže posetá obludnými strupy, prsty sotva ještě pokryté masem. Rudá barva se střídala s bílou a hnilobně černou.

„Lepra,“ vydechl Martin.

A Samuel přistoupil blíž a dotkl se rukou jednoho ze svých bývalých pánů. Černí bratři se ani nepohnuli. Ten, který obvykle mluvil, zůstal stát ztrnulý. Pohlédl na svého mlčenlivého bratra s děsem v očích. Leon z něj poprvé bolest i cítil. Poprvé cítil lidskou bytost.

„Je chladno,“ řekl. A padl na zem.

Slunce zapadlo, zvedal se večerní vánek. Černý plášť mlčenlivého se zatřepetal. Záře v kocourových očích pohasla. Do vzduchu se vznesla nekonečná zrnka žlutého písku. Písek syrské pouště byl to jediné, co zůstalo po druhém z bratrů. Alespoň na okamžik, než ho vítr rozfoukal do všech světových stran. 

‚Kde se tady vzal písek?‘ pomyslel si Leon.

ZDE SE PŘÍBĚH JEŠTĚ ZCELA NEUZAVÍRÁ. BUDE NÁSLEDOVAT EPILOG.