Kapitola čtvrtá. Když je pes uvězněn

Jaroslav, vladyka z Jaroslavic, vzal svého bratra kolem ramen a pevně ho objal. Byl to mohutný, bodrý muž, jemuž druhá brada visela až k polovině krku. Jakmile mu čeledínové sdělili, kdo přišel, okamžitě jim vykročil vstříc.

„Bratře!“ poplácával Ondřeje po ramenech. „Samozřejmě, že tvým společníkům pomůžu.“ Při těch slovech se široce usmíval.

Je divný, upozornil Leon. Vůbec nevím, co si o něm mám myslet.

Martin neměl náladu poslouchat názory psa; soustředil se na dvorec, do kterého je vladyka zavedl. Uprostřed palisády nestála pouze kulatá obytná věž, ale také několik dřevěných budov. Chlapec okamžitě poznal stáje. Po nádvoří se potulovala řada hospodářských zvířat; husy, kachny a všudypřítomné slepice. Leon si jich nevšímal, jeho zajímaly jen ovce. A to kočičí stvoření, které mu zatím uteklo z dohledu.

„Hodně se to tady změnilo,“ poznamenal bratr Ondřej. „Když jsem Jaroslavice viděl naposledy, byl jsi tu jen ty, tvá rodina a pár čeledínů.“

Vladyka pokrčil rameny. „Dávám příležitosti mnoha lidem. Už mám malou družinu, osm mužů ve zbrani. A bude líp, mnohem líp…“ Při těch slovech se znovu usmál. Leon tiše zavrčel.

Zavedl je po schůdcích až do věže.

„Tahle věž,“ začal její pán rozvláčně, „je jenom začátek něčeho většího. Chystám se zbudovat kamennou tvrz. Takovou, co se žádný lapka ani zbloudilý rytíř neodváží napadnout. Ale o plánech později. Vítejte v mojí hodovní síni.“

Síň nebyla zrovna velkolepá. Zabírala celé přízemí a nejpříjemnější věcí v ní byl teplý krb, u kterého byla složena hranice polen. Stůl v rohu místnosti byl sotva pro pět šest lidí a jediné, co se na něm nacházelo, byla dvojice cínových svícnů.

„Na snídani je ještě brzy, nechám vás zavolat,“ řekl vladyka. „Potřebujete si odpočinout. Pojďte, ukážu vám vaše komnaty.“

„Kde je vlastně tvá žena?“ nadhodil poustevník. „A to děvče za palisádou byla tvoje dcera?“

„Žena spí a dcera taky,“ odsekl vladyka popuzeně. „Setkáte se s nimi na snídani. Hej, Čeňku!“

Z nádvoří přispěchal zbrojnoš oblečený ve vařené kůži a s dlouhou jizvou přes tvář. Jedno oko musel mít slepé, nebyl v něm ani náznak po zorničce.

 „Zaveď kluka a toho johanitu do komnaty pro hosty. Se svým bratrem si chci promluvit o samotě.“ Zhluboka se nadechl a upřel pohled na Leona. „Co s tím čoklem?“

Ovčák sklopil uši a vycenil zuby, až jaroslavický vladyka o krok ustoupil.

„Není to čokl,“ řekl Martin. „A jde se mnou. Všude.“

Jaroslav se kousl do rtu a pak přikývl. „No dobře. Budete sice trochu natěsnaní ve společné světnici, ale nic lepšího vám nemůžu poskytnout.“

„A koně pro nás? Nebo alespoň jeden kůň?“ připomněl Ondřej to, kvůli čemu přišli.

Jaroslav se poškrabal na bradě. „Nespěchej. Domluvíme se spolu. Jsi přece můj bratr a já mám k tobě také závazky.“

Vzal bratra znovu kolem ramen a bez rozloučení ho odváděl pryč. Kněz, pes a sirotek zůstali v síni spolu se zbrojnošem Čeňkem.

„Vaši zbraň,“ ukázal zjizvený muž na Gastonův křižácký meč. „Všechny zbraně musí zůstat dole ve zbrojnici. Nařízení pána domu.“

To ne! Nedávej mu ten meč, mručel Leon a krčil čumák.

Otec Gaston také zaváhal. Ale byl by to nesmysl vláčet obouruční meč po úzkých točitých schodech. Kdyby se něco dělo, dole bude pěkně po ruce.

Hosté byli odvedeni až do malé komnaty ve třetím patře. Skrývala se za okovanými dveřmi. Po nocích tu musela být zima, a tak bylo velké lůžko obložené kůžemi a přikrývkami. Jediné okénko ven bylo zakryté.

Zbrojnoš na nic nečekal. Když byli všichni uvnitř, s náznakem úklony vyšel ven a zavřel za sebou těžké dveře. Když trojice uslyšela cinkání svazku klíčů, bylo již pozdě. Zámek zapadl.  Zůstali uvězněni.

*

Martin seděl bezradně na posteli, zatímco otec Gaston popocházel po místnosti a přemýšlel. Leon ulehl do kouta, podobně zoufalý jako jeho společníci. Už zkoušeli křičet, prosit, volat o pomoc, dokonce i vyhrožovat. Marně. Nedostali žádnou odpověď. Alespoň netrpěli hladem a žízní; v Gastonově tlumoku zůstala trochu ovoce i voda.

„Co teď?“ Martin věděl, že jeho otázka nemá moc smysl. Jenže zůstat zticha po dvou hodinách uvěznění bylo ještě horší.

„Teď se můžeš modlit,“ odsekl otec Gaston. „A tvůj pes taky, pokud to umí. Nejsem si jistý, jestli se to počítá.“

Víc než to tvoje, ozval se Leon trochu uraženě a předvedl, že umí sepnout packy lépe než leckterý člověk ruce. Pak však znovu ulehl na břicho a položil hlavu na tlapy natažené před sebe. I on měl strach.  Co se stalo s bratrem Ondřejem?  Co bude s nimi? Přes pergamen zakrývající okenní otvor prosvítaly sluneční paprsky.

Náhle pes natáhl uši a tiše ňafnul. Martin se okamžitě probral z polospánku. Nechtěl spát. Jeho sny byly plné děsu z neviditelného pronásledovatele. Neukázal tvář. Ale chlapec stejně věděl, komu patří.

Dveře se otevřely a v nich stanul pán věže v těžké kožešině a se strážným u každého ramene. Jeden z nich byl ten zjizvený muž, kterého spatřili předtím. Leon se napřímil a vycenil zuby, připravený ke skoku. I když oba zbrojnoši měli v rukách kopí a na sobě kazajky, které nemohl prokousnout.

Také otec Gaston se otočil k příchozím. Vladyka Jaroslav se mu s úšklebkem poklonil.

„Promiň, že tě ruším z odpočinku, otče,“ řekl. „Ale neboj, brzy si odpočineš důkladně.“

Kněz se postavil na nohy a v očích mu zářily plamínky hněvu. „Co je s Ondřejem? A proč jsi nás sem zavřel?“

„Ondřej… je pryč,“ odpověděl po krátkém zaváhání vladyka. „Ale jsem si jistý, že se s ním brzy znovu setkáš. Až se vrátí jezdci, kteří tudy projeli chviličku před vámi. Měli jsme spolu velice plodné jednání.“ Pohladil měšec u opasku. „A to jsem ani nevěděl, že spolu s nějakým klukem se mi vrátí i můj drahý bratr, aby po mně něco chtěl. Nu, postaral jsem se, aby to bylo naposledy.“

Otec Gaston sevřel ruce v pěst a vrhnul se na Jaroslava. Jedinou ranou ho zjizvený zbrojnoš srazil ratištěm kopí. Leon se rozštěkal, Martin se chystal vyběhnout mu na pomoc. Ale kněz ležící na zemi s rukou přiloženou ke krvácejícímu rtu ho posunkem zastavil.

„Oni chtějí toho chlapce zabít,“ zašeptal. „Přijdou si pro něj a chladnokrevně ho zavraždí. Svého bratra jsi nenáviděl a obral jsi ho o dědictví. Ale dopustíš, aby ublížili dítěti?“

Chvíli se zdálo, jako by pán věže zvažoval odpověď. Pak pokrčil rameny. „Jistě. Doba je zlá. Peníze jsou to jediné, na čem záleží. A ti dva pánové si nepřáli, aby se vám něco stalo. Takže jsem nechal přinést jídlo. Snad se mi vyplatí vás živit, než je moji muži najdou.“

Zbrojnoši uvolnili cestu služebné, která přinesla tác s okoralým chlebem a kouskem mazlavého bílého sýra. Dál už dostali jen vodu. Na otázky jim nezbyl čas; vladyka a jeho pochopové je s úsměvem opustili.

Kněz, chlapec a ovčák seděli mlčky vedle sebe.

„Měl jsem to vědět,“ zamumlal po chvíli otec Gaston přes zraněné rty. „Přivedl jsem tě na smrt.“

Martin mu položil ruku na rameno. Čas se vlekl dál, až paprsky slunce pomalu zmizely. Nahradilo je šero a nakonec úplná tma. Trojice střídavě dřímala a probouzela se, když se za dveřmi ozvalo pištivé zamňoukání. Leon prudce otevřel oči a divže nezaštěkal. V zámku zachrastily klíče. Dveře se otevřely.

Martin se rovněž probudil a mžoural do světla svíce. Po hodinách v přítmí se mu zdálo prudké. ‚Přišli si pro nás,‘ napadlo ho okamžitě. Jenže místo dvojice děsivých mužů to byla dívka se svícnem v ruce. A kočka. Ta samá dvojice, kterou spatřili před palisádou při příchodu do Jaroslavic.

„Pojďte za mnou,“ zašeptala dívka. „Pospěšte si!“

Kočka znovu mňoukala: Tak rychle! Nebo vás zabijí. A mě stáhnou z kůže. Jenom ona vyvázne s výpraskem.

Také otec Gaston se probral. Nejprve netušil, co se děje; snad si myslel, že ještě zůstává ve světě snů. Martin ho vzal za rukáv. Leon rozvážně kráčel za nimi.

V patře pod námi spí vladyka. Ucítím ho snad na každou vzdálenost, poznamenal. A dole pospává několik strážců.

„Budou spát dlouho,“ řekla dívka. „Nakapala jsem jim trochu odvaru z černého blínu do vína.“

„Bože!“ řekl kněz tiše. „Něco jsi po otci přece jen zdědila. Dobře, zkusíme se proplížit ven. Je to naše jediná šance.“

Jestli se kdokoli probudí, vyškrábu mu oči, zasykla kočička sebevědomě. Ať se mi odváží někdo postavit!