Kapitola patnáctá: Plavba po Dunaji

Prešpurk nebo maďarsky Poszóny bylo nejvýznamnějším sídlem Horních Uher. Jen málo jiných měst v království i v celém středu Evropy se mohlo pochlubit takovým hradem, jaký se tyčil vysoko nad Dunajem. Nebylo divu. Dunaj byl to, co Prešpurk i okolní vsi živilo. Představoval obchodní cestu vedoucí z Vídně až do centra říše, Budy a Pešti. A pak ještě dál, do Transylvánie a k Černému moři. Město nemělo žádné hradby, takže pro nyní vznešeně vyhlížející poutníky nebyl problém do něj vejít. Náhodné kontroly se týkaly jen nuzáků.

Černý Sam navrhl příběh, který by vysvětloval, proč cestují spolu. On je rytířem, který putuje do Jeruzaléma. Což byla vlastně pravda. Soňa zase jeho jediná dcera, která se rozhodla absolvovat náročnou cestu s ním, neboť otec nebyl úplně zdráv. Pro tuto příležitost jí na trhu koupil vhodné šaty, nechal upravit vlasy a také pořídil náhrdelník s blýskavými ametysty. Z Martina se stalo páže a pacholek zároveň. Po většinu doby vedl Soně hřebce a na rozdíl od ní se musel spokojit s prostou košilí, tunikou a pláštěm. Dostal také dlouhý nůž, který mu připadal úplně jako meč. Jeho první zbraň.

„Proč ona je šlechtična a já jenom sluha?“ stěžoval si, zatímco se přes tržiště prodírali na nábřeží.

„Protože je to pravda,“ řekla dívka se zářivým úsměvem. V šatech, ač nijak přepychových, vypadala půvabně a více žensky.

Martin zkřivil ústa a chystal se odpovědět něco dostatečně peprného, avšak předběhl ho Leon.

Buď rád, aspoň jsi méně nápadný, řekl. Tebe taky nejvíc hledají.

Chlapec málem zapomněl, že někdo usiluje o jeho život. Na cestě byli už mnoho dní. Dva bratři v černém plnili jen jeho noční můry.

‚Nemohli tušit, kudy půjdeme,‘ pomyslel si. Zároveň si však uvědomoval, že věděli přesně, kam půjdou.

Na tržišti se zdrželi o něco déle, než plánovali. Kocour se totiž nedokázal nabažit zvuků, pohybů a tolika možných kořistí. Mnohokrát jim zmizel z dohledu a zas se náhle objevil. Podlézal stánky, pronásledoval kuřata a děsil děti. Děti byly jeho nejoblíbenějším cílem. Když spatřil nějakého malého chlapce nebo děvčátko, posadil se, vykulil oči a zamrskal ocáskem. Čas od času lehce mňouknul a začal vrnět. Obvykle dítě neodolalo a chtělo kočičku pohladit. A jakmile přiblížilo ručku, kočička se změnila v monstrum. Zavřeštěla a skočila nebožátku přímo do obličeje. Sice se zataženými drápky, zas takové monstrum Róza nebyl, avšak i tak se postižené dítě kočkám nadosmrti vyhýbalo.

Neměl bys strašit malé děti, napomenul ho Leon. Nic ti neudělaly.

Neměl bys poučovat kocoury, když jsi sám pes, odsekl kocour. A stejně straším jenom děti zlé a ošklivé.

Což byla částečně pravda. Zlobivé děti si vychutnával obzvlášť. A pokud týraly nějakou kočku nebo kocoura, neváhal Róza použít i drápky.

Nakonec celá skupina došla až ke kupcům na nábřeží. Martin poprvé spatřil Dunaj zblízka. Větší řeku ještě neviděl. Ani Rhôna ani Seina nebyly tak široké a neproudilo v nich takové množství vody. Obchodníci vykládali z malých loděk zboží, které mířilo do Prešpurku, nebo nakládali to, co se putovalo po řece dál. Mnohdy třeba až k janovské osadě na Krymu. Lodníci odpočívali na břehu po obtížné cestě a popíjeli sladké uherské víno.

Nebylo lehké najít někoho, kdo by je chtěl odvézt tak daleko. Většina kupců byli Němci nebo Maďaři a nejčastěji pluli k Pešti nebo dál do Sedmihradska, ale až k Černému moři ne. Nakonec nalezli na konci mola vousatého Řeka, nad jehož plachetnicí nevlála žádná vlajka. V posádce měl několik Slovanů a překladatele, který uměl latinsky. Na rozdíl od ostatních mířil až domů, do Konstantinopole. S několika zastávkami, říkal, ale nechtěl se o nich zvlášť zmiňovat. Byl ochoten přijmout pasažéry navíc.

Doufám, že nás nechce prodat do otroctví Saracénům, řekl Lancelot vyděšeně.

Tebe by nechtěli Saracéni ani na maso, odsekl kocour.

Samuel a Řek se dohodli na ceně a ostatní se šli zabydlet na lodi. Koně dostali místo u dalších zvířat, především breptavých oslů, a Martin se Soňou dostali kajutu v podpalubí. Černý Sam měl vlastní. Podpalubí bylo stísněně, a i když byli stále připoutaní k molu, všechno se tu houpalo. Chlapec s dívkou to snášeli obstojně, na rozdíl od kocoura, kterého museli chytit a do kajuty vecpat silou. Byl z lodi tak vyděšený, že tam vřeštěl tak dlouho, dokud vyčerpáním neusnul Soně v náručí.

„Nevěděla jsem, že se bojí cestování na lodi,“ zašeptala, aby ho nevzbudila. „Na prámu se přece vezl úplně v klidu.“

Martin pokrčil rameny. „I kocouři mají svá traumata.“

*

Vypluli v žáru poledního slunce. Náklad – jaký náklad vlastně? – už byl naložený a celou lodí se nesl křik rozkazů a námořnických kleteb. Rackové kroužili nad nimi a snažili se nadávky překřičet. Brzy poznali alespoň část pestrobarevného složení posádky. Jen Černý Sam zůstával zavřený ve vlastní kajutě a nevycházel. Martin ho podezříval, že rozjímá.

On sám trávil většinu času nahoře na palubě, kde se nakláněl přes okraj a sledoval proudící vodu. Leon seděl vedle něj s vyplazeným jazykem a vychutnával si vítr, který je poháněl rychle kupředu. Soňa spíš zůstávala s Rózou, plavba ho stále rozrušovala. Několikrát se neudržel a poblinkal celou kajutu. Jeho stav se však pozvolna zlepšoval. Když jeho poslední dílo přišel uklidit nebohý námořník, dokonce si na něj počíhal na horním lůžku a při odchodu ho vyděsil strašlivým jekem. Námořník už víckrát do kajuty dětí nevkročil a všem vyprávěl o přítomnosti strašlivého démona létajícího po stropě.

Martin se čas od času vydal také ke zvířatům do provizorních stájí. Izolda stála stranou všech ostatních a Lancelot po ní neustále nervózně pokukoval. Ani jemu nedělalo nijak zvlášť dobře pohupování na vlnách. Navíc ho strašlivě pomlouvali osli. Zatímco před jeho příchodem se hádali a popichovali mezi sebou, nyní se sjednotili a našli si nový cíl: nebohého hřebce.

„Já vás slyšel,“ řekl jim chlapec, když vstoupil zrovna při jednom obzvlášť povedeném žertu, kterému se však smějí jedině osli. „Jestli Lancelota nenecháte na pokoji, nasypu vám jed do ovsa.“

Osli se podívali jeden na druhého a vyděšeně zahýkali.

„Jsi statečný koník,“ řekl Martin Lancelotovi povzbudivě. Pohladil ho po hřívě.

Izolda popuzeně zaržála. Statečný!? To mluvíš o tomhle ňoumovi? Pořád tu fňuká!

Martin se sám pro sebe usmál. Zdálo se, že Lancelot skutečně dokázal přimět Izoldu k řeči.

Nefňukám, ohradil se hřebec. Jenom se mi nelíbí, jak se loď houpe. A taky se mi nelíbí, co o mně říkají ti tupí oslové.

Oslíci popuzeně zahýkali, ale neodvážili se v Martinově přítomnosti začít znovu s urážkami.

„Měla bys mu dát šanci,“ řekl chlapec. „Skrývá se v něm víc, než tušíš.“

Nečekal na odpověď pyšné klisny a nechal oba koně o samotě.

Co že se to v Lancelotovi skrývá? zeptal se zvědavě ovčák po jeho boku.

„Ještě nevím.“ Martin pokrčil rameny.  „Ale uvidíš, časem to zjistíme.“

*

První zastávka proběhla na břehu Pešti a netrvala dlouho. Posádka doplnila zásoby, zaplatila celní poplatek nepříjemným uherským vojákům a námořníci strávili noc popíjením s francouzskými a německými osadníky v přístavní krčmě.

„Co vlastně převážíme až do Konstantinopole?“ zeptal se Martin Černého Sama v jeho kajutě, když už byli znovu na cestě.

„Sůl z Rakouska,“ odvětil rytíř.

Martin pozvedl obočí. „Sůl? Copak nemají Řekové dost soli?“

„Co já vím. Podle vlastních slov nakoupil kapitán levnou sůl u barbarů na západě a draze ji prodá u nich. Jestli převáží i něco jiného, aťsi. Hlavně se potřebujeme dostat k vašemu cíli.“

„Dojedeš tam s námi? Nebo máš cestou zase nějakou práci?“ Chlapec by si klidně nechal ujít další bývalé Samovy kumpány.

Černý Sam se zahleděl do stěny. „Zbývá poslední,“ řekl.

Martin vzdychl. Po mnoha dalších dlouhých dnech strávených na Dunaji přestávala být vidina změny strašlivá. Brzy sám začal toužit po jakékoliv změně. Navíc nebylo zrovna jednoduché sdílet kajutu se Soňou. Nevycházela ven, protože procházky po palubě jí nedělaly dobře a měla starosti jenom o svoji kočičku. Její nálady se prudce proměňovaly a bylo jasné, že se také nudí. Martinovi to dávala najevo pokaždé, když se v kajutě sešli.

Dny plynuly pomalu a chlapec postupně ztrácel pojem o čase. Na palubě lodi ho neměl snad nikdo. Námořníci se s ním nebavili, raději trávili čas mezi sebou a hráli kostky nebo popíjeli, ať už na plavidle či na břehu. Martinu zbýval jediný věrný společník, vlastní pes. Stále ještě občas zašel do stájí, ale zdálo se, že tady jeho plán zabral; Lancelot obvykle mluvil a Izolda někdy dokonce i odpověděla, i když častěji jen pohrdavě zafrkala nebo pospávala. Osli však ztichli.

Několikrát se taky zatoulal do míst, kde Řek skladoval svoje zboží v sudech a bednách. Nedokázal zjistit, jestli se jedná jen o sůl nebo i o něco jiného. Dnem i nocí je hlídala dvojice hrozivě vyhlížejících zbrojnošů oblečených ve vařené kůži se špičatými helmicemi. Měli šikmé oči a ploché nosy a chlapec zaslechl, jak je někdo z posádky označil za pohanské Kumány. O Kumánech slyšel vyprávět už dříve a nebylo to nic hezkého; nejraději se prý koupali v krvi křesťanských panen a pili koňské mléko. Tihle pili uherské víno jako všichni ostatní. Zatím.

Jednoho večera si Černý Sam svolal ostatní spolucestující do své kajuty. Na jedné paži měl čistý obvaz a Martin si byl jistý, že pokrývá větší plochu než naposledy. Na účel obvazu se již raději neptal. Věděl, že Sam by na jeho otázku stejně neodpověděl.

Samuel si děti chvíli prohlížel. Pak tiše řekl: „Blížíme se k našemu prvnímu cíli.“

„Prvnímu?“ Soňa se zamračila. „Co tím myslíš? Měli jsme přece plout až do Konstantinopole!“

„Dnes vplouváme do vod, které nepatří nikomu.“ Černý Sam si povzdechl. „V okolních lesích a horách žijí Valaši, Slované a čert ví, kdo další. Uherská armáda sem občas přitáhne, ale zem není schopná obsadit. Žijí tu křesťané řeckého vyznání, ale i úplní pohani nebo heretici. Já tu mám práci v jednom řeckém klášteře.“

Dívka se kousla do rtu. Bylo vidět, jak jí v očích poskakují plamínky. „Další tvoje práce. Další naše problémy!“

„Jenom moje. Dohodl jsem se s naším řeckým kapitánem, že mě vysadí v nejbližší osadě. Vás doveze až do Konstantinopole a za pár stříbrných slíbil, že vám tam přidělí průvodce. Aby našel chlapcova strýce. Sejdeme se tam, až tady skončím.“

„To ne.“ Martin prudce zavrtěl hlavou. „Nemůžeme tě opustit! A ty nás přece taky nenecháš samotné. Kdo ví, co s námi Řek udělá, až odejdeš. Utopí nás? Nebo prodá?“

Naši pronásledovatelé navíc vědí, kam se chceme dostat, přidal se Leon. V Konstantinopoli na nás budou čekat. Oni nebo jejich přátelé.

„Mně se ten plán líbí,“ řekla Soňa. „Co je větší riziko? Řek, který nám doteď nic neudělal, nebo další šílený bývalý kamarád? Je to vrah, nebo ne?“

„Bývalý,“ připustil Sam. „Jak doufám. Nechci, abyste riskovali, cesta po vodě je bezpečnější. Kapitán Nikolas je dobrý muž, jak jsem ho poznal. Možná neveze jenom sůl, ale dětem by neublížil. Až vás budu opouštět, nebudeme daleko od moře. Připluji za vámi co nejdříve. Jsem si jistý, že se ještě setkáme. A teď se běžte vyspat. Zbývá ještě několik dní, než se na krátkou chvíli rozejdeme.“

A tak odešli, Soňa spokojená a Martin se svěšenou hlavou. Byla to klidná noc, dokonce tak klidná, že kocour vlezl chlapci na klín a hlasitě vrněl, zatímco Leon poštěkával ze spaní. Přesto trvalo dlouho, než Martin usnul. Nedokázal zapomenout na to, že se blíží konec. Konec jeho výpravy a dost možná i jeho života.

‚Moje rodina na mě čeká,‘ připomněl si. Buď jeho strýc. Nebo otec a matka za oponou smrti.