Kapitola čtrnáctá: Ohnivý rytíř

O Lancelota a Izoldu se postarali němí služebníci, ostatní zasedli v hodovním sále. Byla to dlouhá a studená místnost. Hradní pán se usadil za jedním koncem stolu, ostatní dostali místa na konci opačném. Hostina to byla skromná. Každý dostal na tácu kus studené zvěřiny a trochu piva. Martin potají podstrčil pod stolem část své porce Leonovi, který velkodušně přenechal kus masa i kocourovi.

„A teď mluv,“ vyzval Arpád svého dávného druha. „Chci slyšet, co tu děláš. Naposledy jsi tady byl v době, kdy jsem měl jen jednu věž. Jak vidíš, moje sídlo vzkvétá.“

„Oba dobře víme z jakých zdrojů,“ odvětil Černý Sam. Na to, kolik si Arpád zvaný Hun nahrabal zlata za svoje věrné služby, mohl svůj hrad vyzdobit honosněji. Jenže to nebylo, co by hradního pána v posledních letech zajímalo. „Právě proto jsem za tebou přišel. Abys nechal tohohle odporného života. Aby ses napravil.“

„Cože?“ Arpád naprázdno otevřel ústa. Nevěděl, jestli se má smát nebo křičet.

„Chci, aby ses kál za svoje hříchy. Je to tvoje poslední naděje. Brzy přijde Boží soud a já nechci, abys skončil jako Riko.“

„Jak skončil Riko?“ zeptal se hradní pán pomalu.

„Je mrtvý.“

Černý Sam to řekl s naprostým klidem, avšak Arpád vybuchl vzteky.

„Ty mi vyhrožuješ?“ Dlaní v rukavici praštil do stolu. „Na mém vlastním hradě? Beze zbraně a v přítomnosti páru fracků?“

Leon pod stolem neslyšně zavrčel a nespouštěl pohled z Arpádových rukou. Soňa zčervenala, připravená zmocnit se nejbližšího kusu nádobí jako zbraně.

Černý Sam se nenechal vyvést z míry. „Ne. Jen ti říkám fakta. Rika chytili a pověsili. Ty se buď obrátíš, nebo taky zemřeš. Já neodejdu, dokud tě aspoň nezkusím přesvědčit. Byl jsem stejně špatný jako ty, dobře to víš. Mám na svědomí stejně hrozné činy. Ano, přepadal jsem a vraždil pro peníze. Byl jsem potrestaný. Ale teď…“

„Ale teď jsi světec!“ skočil mu do řeči Hun. „Jistě, najednou jsi jiný člověk, miluješ děti a zvířátka a nad hlavou se ti vznáší svatozář. Lžeš! Vím, proč jsi tady. Moc dobře to vím.“ Nadechl se. „Chceš mě zabít. Jako oni. Pro koho pracuješ?“

„Nepracuji pro nikoho na téhle zemi.“ Černý Sam mu ukázal prázdné dlaně, jednu z nich obvázanou. „Vypadal bych takhle, kdybych tě chtěl zabít? Přišel bych jako nuzák?“

„Jistě, jinak bych tě nepustil dovnitř! Kdo je ten kluk? Řekni mi to. Je to jejich syn? Syn těch posledních? Pracuješ pro někoho z jejich rodiny?“

Hradní pán měl čím dál šílenější pohled. Mluvil tak rychle, až se zakoktával.

 „Je to sirotek,“ řekl Samuel.

„Jdeme za mým strýcem,“ řekl Martin. „Potřebujeme pomoct.“

„Strýc!“ Arpád vyskočil od stolu. „Já věděl, že někdo přežil. A ten kluk, měl jsem ho zabít hned tenkrát! Takže pracuješ pro strýce. Kolik ti zaplatil za svou pomstu?“

O čem to mluví? Leon upřel oči pod stolem na svého pána. Martin byl ale stejně zmatený. Bezradně pokrčil rameny.

„Nikdo nechce pomstu,“ řekl Černý Sam. „Jedině pokání. A odpuštění.“

„Lháři!“ Muž, kterému říkali Hun, se hystericky rozesmál. Pak se otočil ke svým služebníkům: „Zabijte je,“ řekl úplně klidným hlasem.

Zmizel chodbou uvnitř hradu, zatímco němí služebníci beze zbraní se přibližovali.

*

Leon vrčel. Kocour ježil srst. Černý Sam za sebe schoval děti a sám šel vstříc mladíkům v tunikách. Přejel pohledem jednoho po druhém.

„Nedělejte to,“ řekl jim pevným hlasem. „Nejste jeho otroci.“

Služebníci znejistěli. Byli zvyklí přijímat rozkazy a plnit je. Jenže nyní byl jejich pán a trýznitel zároveň pryč.

„Vím, že mi nemůžete odpovědět. Arpád vás připravil o jazyky, stejně jako to měl ve zvyku u svých obětí. I vy jeho oběti. Stejně jako máme být my.“ Znovu je probodl pohledem. Jednoho po druhém. „Chcete snad ublížit nevinným dětem?“

Zmatení mezi služebnictvem bylo stále zřetelnější. Dívali se na sebe navzájem a naprázdno otevírali ústa. Martinovi už se nezdáli strašidelní. A stejně tak zvířatům. Leon se rozštěkal a vrhnul se na nejbližšího sluhu s vyceněnými zuby a roztrhl mu tuniku. Syčící kocour skočil o vteřinu později. Podrápal jen mladíkova záda. Služebníci prchali. a

Ovčák se spokojeně vrátil zpátky, posadil se u svého pána a podal mu tlapu. Dostalo se mu zasloužené pochvaly.

„Chudáci,“ řekla Soňa. Dřív se jich děsila, ale teď jí bylo němých mužů líto. „Jak jim někdo mohl udělat něco takového?“

Černý Sam přisvědčil. „Některé z nich jsem kdysi už viděl. Hun najímal mladé muže z okolních vesnic, Slovany. Už tehdy ho rozčilovalo, že mluvili podivnou kombinací češtiny a polštiny. Tak je tedy umlčel.“

Hosté prozkoumali jídelní sál. Nenašli jediný předmět, který by se dal použít jako zbraň. Nebyly tu dokonce ani žádné větší nože. Hradní pán se pečlivě zbavil všeho, co jej mohlo ohrožovat.

„Nemůže odejít? Musíme toho odporného člověka ještě hledat?“ zeptala se Soňa nejistě.

„Já musím.“ Samuel v hlase žádnou nejistotu neměl. „Důvody znáte.“

„Já jim ale moc nerozumím,“ řekl Martin. „A o kom to mluvil pán hradu? Kdo si myslel, že jsem?“

Černý Sam mávl rukou a odvrátil tvář. „Mluvil z něj strach o vlastní život. Nesouvislé nesmysly. Arpád naloupil obrovské jmění, ale vždycky se bál, že o něj přijde. Pořád cítil chlad a na svých zádech pohled příbuzných těch, kterým ublížil. Proto vybudoval svoje sídlo právě tady, daleko od všech a s lidmi, kteří mu nemohli ublížit.“

Soňa přikývla. „Má někdo představu, kde může být? Co když se zamknul někde ve věži?“

Leon sklonil čumák k podlaze. Spíš v podzemí. Cítím odtamtud hodně silný pach strachu. Můžu vás vést.

Martin šel za ním, aniž by ostatním tlumočil, co slyšel. Ovčák se vydal po pachu, čumák při zemi, uši nastražené a ocas ve vzduchu.

Hafan je na stopě, posmíval se kocour. Kam nás zavede?

V čele s Leonem obešli celé první patro. Kromě jídelny tu byla prázdná komnata pro služebnictvo a několik zcela nevyužívaných pokojů. Mohli pokračovat po schodech nahoru, jenže Leon je přešel bez povšimnutí. Mířil k zavřeným dveřím, z nichž se linul chlad. Škrábl na ně packou.

„Co je tam?“ zeptal se Martin nejistě a otevřel dveře. Tma uvnitř se mu nezamlouvala.

„Sklepení, hladomorna, spižírna…“ odhadoval Černý Sam. „Jako by na tom záleželo. Jdeme.“

„Bez světla?“ řekla Soňa.

Měla pravdu. Pes a kocour ve tmě viděli, ale ostatní mohli mít problém. Martin vzal ze stojanu u dveří louč a doběhl ji zapálit do jídelny o jednu ze svící. Samuel našel další.

Oheň, řekl Leon uznale. To je zbraň, na kterou padouch zapomněl.

Chlapec přikývl. Vstoupil dovnitř jako první, do studeného vzduchu, kde se plameny pochodní zachvěly a zahrozily zhasnutím. Sam kráčel vedle něj, opatrně a s rozvahou. Před ně se však natlačil ovčák a kocour, který rozhodně nechtěl být pozadu. Necítil tak dobře jako jeho psí druh, ale zato líp viděl. Jeho předkové lovili ve jenom tmě.

Sestupovali po schodech dolů. Trvalo to dlouho. Soňa se držela Martinovi za zády a občas raději zavírala oči. Nechtěla vidět obří křižáky kralující na zdech uprostřed svých pavučin.

Najednou byli dole, před nimi další dveře. Leon zavrčel.

Je tam. Cítím, že se bojí. A je v něm ještě hodně nenávisti.

Martin tlumočil. Sam přikývl. Vzal za kliku a pomalu ji tlačil dolů. Přesto zavrzala. V nejnižším patře je nečekala tma, ale překvapivé množství světla.

Před nimi se táhla dlouhá chodba posetá svícemi. Jedna před každou mříží, jež zapečeťovaly cely. Když mezi nimi Martin procházel, připadal si jako součást podivného rituálu. Žádná z cel nebyla prázdná. V žádné však ani nebyl život. Kostlivci byli připoutaní ke zdi nebo jen seděli u dveří, opožděně čekající na vlastní smrt. Některým zbývaly na hlavách chomáče vlasů a jiným kusy kůže. Z cel se linul pach dlouhého, mlčenlivého umírání.

„Ti všichni mě přišli zabít,“ ozvalo se z konce chodby. „Došli až sem, tak jako vy. Nechal jsem jim vytrhnout jazyky, aby mě neobtěžovali svým křikem.“

„Čeho se tak bojíš?“ zeptal se Martin. Zoufale se snažil udržet hlas, aby se netřásl.

„Vlastní smrti,“ odpověděl Černý Sam za něj. „Udělal tolik zlého, že si přeje, aby byl nesmrtelný. Ale nikdo není nesmrtelný. Ani ty, Arpáde Hune.“

„A ty myslíš, že rozumíš všemu.“ Slyšeli, jak tasí zbraň. „Nejdřív zabíjíš a teď k tobě mluví svatí nebo možná sám Bůh. Ale mýlíš se. Smrt mě nechá na pokoji, dávám jí dost jiných životů. Dost zrádců a vrahů, co sem za mnou chodí. Teď jí dám vás.“

Hradní pán vykročil ze stínu mezi plameny svíček. Přicházel pomalu, ruce v rukavicích a v nich meč s čepelí pokrytou zaschlou krví. Nebylo jasné, jestli se usmívá nebo mračí. Na obličeji měl křečovitý škleb.

Martin neustoupil. Zůstal Černému Samovi po boku, Soňa a zvířata vedle nich.

„Máš poslední šanci,“ řekl Sam. „Lituj toho, co jsi udělal. Pomoz nám a vydej se Božímu milosrdenství.“

Smích. Hradní pán byl blízko. Zvedl meč do vzduchu, široká čepel se zaleskla. Samuel smutně pokýval hlavou. A hodil pochodeň.

Dopadla na kožešinovou podšívku. Vzplála. Kocour s ovčákem couvli, Martin a Soňa se nedokázali hnout. Oheň rychle postupoval.

Smích Arpáda Huna se měnil v bolestivý řev. Pustil meč a snažil se ze sebe strhat několik vrstev oblečení, ale nešlo to. Zapomněl na rukavice. Také je zachvátily plameny. Poslední, co chlapec viděl, byly oči vytřeštěné k smrti. Pak odvrátil zrak. Nechtěl se na to dívat.

Plameny vyhasly. Černý Sam vzal meč.

Kocour se posadil a začal si olizovat packy. Tak už bychom snad mohli jít, ne? zamňoukal nevzrušeně.

*

Nad osvobozeným hradem poletovaly vlaštovky. Zdál se celý jasnější a veselejší; slunce zářilo a koruny stromů šuměly v mírném větru. Samovi se podařilo nalézt několik zamčených komnat, které byly ukryty i služebnictvu. Vypáčil je mečem, který předtím očistil od krve. Už nepůsobil zdaleka tak odpudivě. Našli vše, co potřebovali, a mnohem víc. Jenom v hlavní věži se skrývalo tolik cenností, že by je musela odvážet družina uherského krále. Kdo ví, co čekalo v dalších skrýších. S cennostmi našli i šaty a zásoby, jež tolik potřebovali.

Černý Sam konečně znovu vypadal jako rytíř; jedno z kroužkových brnění mu padlo perfektně. Nenalezli sice žádné další zbraně, ale jinak mohli být spokojení. Většinu vzácného lupu zanechali na místě, zčásti kvůli praktickým důvodům a ještě spíš pro nebezpečí pýchy. Žádný z nich netoužil po tom propadnout stejnému kouzlu prokletého zlata, jako právě zesnulý hradní pán.

Bránu nechali otevřenou. Martin si pomyslel, že nebude trvat dlouho, a rozšíří se zpráva o velikém pokladu hlídaném mrtvým tyranem. To přiláká dost zvědavců a někteří z nich třeba i uspějí.

Takhle vznikají pověsti o strašidelných hradech, řekl Leon.

„Tenhle byl rozhodně strašidelný dost,“ souhlasil chlapec. „I bez duchů.“

Nakonec vyzvedli z opuštěných stájí Lancelota a Izoldu. Hřebec se uklidnil teprve poté, co mu Martin svatosvatě přísahal, že již míří rovnou do Prešpurku. A tam že je nečekají ani němí sluhové ani jiná smrtelná nebezpečí. O plavbě po řece Dunaji se raději nezmínil. Moc to stejně nepomohlo. Celou další cestu nebohého koně strašil kocour. Historkami o kvílících duších z podzemních sklepení. A o ohnivém Arpádu Hunovi, který dál obchází hradem a střeží svůj poklad.