Kapitola dvanáctá: Poprava

Celé město bylo na nohou. Přišel nejspíš každý jeho obyvatel; od těch nejstarších až po děti. Od nuzáků a mrzáků až po boháče. Chybět znamenalo nepatřit do společnosti. A přijít o zábavu.

Nikde není tak živo jako na popravě, pomyslel si Černý Sam. Vedli ho svázaného v poutech a oblečeného v hadrech. Na krku měl pověšenou ceduli s napsanými zločiny, kterých se měl dopustit. Sám si je nedokázal přečíst a pochyboval, že to dovedl někdo jiný.

Se svázanýma rukama cítil tupou bolest v paži. Byl rád, že si obvazů nikdo nevšímal. Jen jeden ze strážných se ho letmo zeptal a Sam mu zalhal tak, jako obvykle: zranění v šarvátce. Kdyby však někdo odkryl, co pečlivě zavázaný obvaz skrývá, těžko by se mu dostalo divadla veřejné popravy.

Podíval se na Richarda, který se vlekl těsně za jeho zády. Nepůsobil právě vyrovnaným dojmem. Strážní ho museli povzbuzovat kopími a někdy i kopanci; to když upadl a odmítal jít dál. Jeho oči byly plné vzdoru a každou chvíli proklínal všechny okolo.

„Buď zticha a chovej se jako muž,“ napomenul ho Černý Sam jen jednou. „A lituj toho, co jsi provedl. To je tvoje jediná záchrana.“

„Jdi k čertu,“ odsekl bývalý kněz a současný odsouzenec. „Já nehodlám umřít, já nechci…“

Umřít, doplnil Samuel v duchu. Znal dost takových, jako byl jeho přítel. Bývaly doby, kdy by se choval stejně. Kdy se domníval, že má smysl trvat na životě.

Průvod vyšel z Olomouce na místo, o kterém jenom slyšel; on sám se poprav nezúčastňoval. Šibeniční vrch. Odsouzenci nemuseli propadnout hrdlem právě tady, město disponovalo větším množstvím popravčích míst. Jenže pro obyčejné zločince, jako byli oni dva, nepřipadal v úvahu Horní rynek, tam se prolévala krev urozenějších. Museli viset za městem.

Když šlapali na široký kopec, spaloval je žár. Slunce se toho dne rozhodlo, že bude svítit obzvlášť silně a znepříjemní odsouzencům jejich úděl. A nejen jim; zbrojnoši v kůži nebo dokonce v kroužkových košilích to měli ještě horší, než dva muži oblečení do režných košilí. Na rozdíl od zločinců však měli vodu. A jídlo. Samuel si uvědomil, že skutečné jídlo už neměl několik dní.

No co, pomyslel si, stejně bych nedokázal jíst rozdrcenými prsty a rozbitými rty.

Nahoře na zástup čekal mistr kat a jeho popraviště. Netvořilo ho víc než několik kůlů stlučených k sobě. Koně, na které by je posadili, si samozřejmě nezasloužili. Zato oprátku dostal každý vlastní. Už visely na místě, houpaly se vedle sebe v mírném vánku, který alespoň trochu zmírňoval vedro.

Od zbrojnošů odsouzence převzal kat s kuklou přetaženou přes hlavu je. Ozbrojenci zůstali stát opodál a dohlíželi na veřejný pořádek. Vedle kata postával kněz – skutečný kněz, na rozdíl od jednoho z odsouzených. Na trestance hleděl s obavami a pohrdáním. Správně jim měl nabídnout, aby se vyzpovídali ze svých hříchů, ale místo toho jen něco mumlal. Richard zvaný Riko stejně o zpověď nestál. A Černý Sam ji nepotřeboval. Cítil v sobě až nepřirozený klid.

Rozhlédl se. Uviděl oddělenou skupinu vysoce postavených prelátů a měšťanů. Vedle nich se vynořila zakrytá nosítka obklopená kruhem ozbrojenců. Sám biskup se přišel z dostatečné vzdálenosti podívat na své úlovky. Bylo to jeho úřadu nedůstojné. Avšak Jindřich Zdík rád viděl práci hotovou. Na vlastní oči.

Stejně jako oni, pomyslel si Samuel o černých bratřích, kteří s ním vedli v cele bolestivé rozhovory. Nebyli tu, měli svoji práci jinde. Hledali chlapce. Upřímně doufal, že špatným směrem.

Postavili je naproti shromážděným lidem, mezi nimiž probíhaly živé debaty. Sam se snažil neposlouchat. Na rozdíl od Richarda, který se jim otevřeně vysmíval.

„Podívej se na ně, chtějí mě vidět viset,“ zasmál se a odhalil přitom vyražené zuby. Také s ním si přišli cizinci jednou promluvit. Řekl jim všechno. „Tak mě uvidí! Bude to velká spravedlnost. Klidně by zasloužil viset každý z nich. Vím, co jsou zač. Nejsou o nic menší vrazi, násilníci a pokrytci. Každý z nich podvádí, lže, bije manželku a chodí se opít do putyky.“ Zvýšil hlas. „Měli byste viset se mnou!“

Černý Sam se na něj podíval a zavrtěl hlavou. Nemělo cenu něco říkat.

Písař monotónním hlasem předčítal rozsudek. Recitoval dlouhý seznam zločinů, kterých se měli oba muži dopustit. Vražda, přepadení, loupež, zmrzačení, další vražda… Sam si své zločiny znovu vybavoval. Po čele mu stékal pot a ruka ho bolela čím dál víc. Ano. Zasloužil viset beze všech pochybností. Jenže to by bylo jednoduché. Příliš snadné.

Za celou tu dobu nedostali ani jednou napít. Riko se už málem skácel na zem únavou. Začínal připomínat mrtvolu. Také Sam slábl. Kat si toho všiml a popohnal písaře, který už nudil i obecenstvo. Pak přistoupil k odsouzeným.

„Odpustíš mi, pane?“ zeptal se tichým hlasem Samuela. Pod popravčí kápí se skrývaly vyděšené oči.

„Není ti co odpouštět,“ odvětil rytíř. „Neděláš nic špatného.“

Kat si viditelně oddechl. Přesunul se k bývalému knězi, aby se zeptal na stejnou otázku. Ani ji nedokončil a Richard mu skočil do řeči:

„Neodpustím. Jsi vrah a skončíš v pekle. Tak jako já.“

Řekl to z posledních sil a vzápětí málem omdlel. Stejně jako popravčí, který sebou otřásl. Poslední slova odsouzence. Kletba odsouzence. Samuel probodl svého někdejšího druha pohledem.

„Máš poslední šanci projevit lítost,“ řekl. „Potom bude pozdě.“

Riko neodpověděl. Kat je postavil na vysoké stoličky a navlékl jim na krk oprátky, jejich poslední vlastnictví. Upevnil je těsně, takže se Samovi bolestně zařezávala do krku. Richard ji sotva vnímal, oči měl podlité krví a zastřené.

 „Říkáš, že se něco stane?“ zamumlal směrem ke svému bývalému druhovi. „Někdo nás zachrání? Tak to by si měl pospíšit. Kriste Pane!“

Mistr popravčí odkopl stoličku. Dav se rozkřičel radostnou hrůzou. Matky dětem zakryly oči.

Samuel pod nohama ucítil prázdno. Smyčka sevřela jeho krk. Pocítil znovu klid. Jeden jeho život končí. Přestal dýchat. Svět kolem něj se rozmazal.

V tu chvíli se všechno rozvířilo. Na druhém konci města vzplál požár přímo v biskupově hradu. Plápolal vysokým rudým plamenem a šířil se rychlostí koňského spřežení po hradbách pevnosti. Lidé znovu začali křičet.

Biskup vyběhl z nosítek. Tvář měl brunátnou, z hlavy strhl překážející čelenku a rychle ze sebe svlékl vyšívaný plášť. Zabavil nejbližšího koně a tryskem ujížděl k hradu. Zbrojnoši ho následovali. A za nimi měšťané. Oheň ohrožoval i jejich domovy. Město vzkvétající celá desetiletí mohlo lehnout popelem.

U šibenice zůstal jediný muž. Popravčí. Náhle šibenice ožila. Jako první uviděl kat malou kočku, která se mu otřela o nohy. Vzápětí do ní zabodla drápy tak silně, že mohutný muž zavyl bolestí a chytil se za ní. V tom okamžiku na něj skočil pes, který za normálních okolností nebyl nijak zvlášť velký. Ale teď vypadal jako lev. Srazil ho na zem a jeho zuby strašlivě cvakaly přímo u jeho krku. Šílený kocour mu mával vytaženými drápy přímo před nosem. Kat se roztřásl a zakryl si rukama oči.

A tak neviděl, když se objevila dívka s nožem. Děvče rychle přeřízlo oprátku. Sam se svalil na zem. Probouzel se. Nechtěl. Do života ho vrátilo bolestivé kocouří seknutí.

„Musíš vstát!“ štěkla na něj Soňa a zatřásla s ním.

„A co… a co on…?“

Samuel se sklonil ke svému bývalému druhovi. Soňa ho odřízla také, ale na zem spadlo jen bezvládné tělo. Richard nedýchal a jeho oči byly bez života. Přesto plné strachu.

Rytíř odvrátil tvář a dokázal se vyškrábat na nohy. Byl sice zraněný, ale podařilo se mu na nich udržet. Nechali ho v takovém stavu, aby si mohl vlastní smrt dostatečně vychutnat.

Dívka se rozběhla a on utíkal za ní. Vedle něj běžel pes a za ním kocour. Sam si uvědomil, že kolem jsou lidé. Několik vesničanů se vrátilo. Ti si v nastalém zmatku začínali uvědomovat, že jeden odsouzenec je na svobodě. Také kat se pomalu vzpamatoval, když ustoupil tlak lvích tlap.

„Ještě kousek, je to jen kousek!“ volala Soňa.

Vběhli mezi stromy, kde čekali dva koně. Lancelot a mlčenlivá Izolda. Zmrtvýchvstalý ignoroval bolest, kterou pulzovalo celé jeho tělo. Vyšvihl se do sedla. Soňa následovala. Hřebec se na ni sice podíval vyčítavým pohledem, ale jakmile byl odvázán, vyrazil nečekaně rychle. Byli zachráněni. A několik jejich pronásledovatelů mohlo jen rozčileně sledovat, jak jim trestanec a neznámá mladá dívka mizí za obzorem.

*

 

Martin čekal blízko Hradiska, kláštera za městem, odkud teprve nedávno vyhnali benediktinské mnichy a dosadili přísnější premonstráty. Chlapec seděl přímo na břehu zablácené řeky Moravy, kde ho skrýval porost a vzrostlé vrby. Klášter byl téměř na dohled, ale nemusel se obávat, že ho některý z mnichů spatří. Ti se k řece nevydávali často.

 Když slyšel zvuk koňských kopyt a frkání zvířat, nejprve se raději přikrčil. Mohli ho hledat biskupovi jezdci, mohli ho hledat ti dva černí bratři… Což by bylo mnohem horší. Ale před jezdci běžel Leon, který ho okamžitě vycítil. Bez ohledu na křoví se vrhnul k němu.

Riskoval jsi, řekl trochu vyčítavě a olízl mu popálenou ruku.

„Musel jsem,“ odvětil Martin a pohladil ho po hlavě.

Uvědomil si, že Černý Sam vypadá zuboženě. Za těch několik dní nepřirozeně zhubl a na několika místech po těle měl stopy po zraněních. Soňa mu dala napít, i tak se ale sotva držel v sedle.

„Jak jste to dokázali?“ zeptal se tiše Sam.

Martin se usmál. „Našli jsme někoho, kdo má s biskupem Jindřichem nevyřízené účty. Pomohl nám. A kde je ten tvůj přítel, kvůli kterému se tohle všechno stalo?“

„Kněz Richard… je mrtvý.“ řekl zraněný rytíř. „Odmítl odpuštění. Proto se nic jiného nemohlo stát.“

Chlapec se zamračil. „Tohle se mi vůbec nelíbí. Co se mělo stát?“

„O tom až později,“ napomenula ho Soňa. „Musíme odtud pryč. Kde ta loď?“

Martin ukázal směrem k řece. U břehu byl přivázaný prám podobný tomu, který používali převozníci. Morava byla v těchto měsících mělká a rozhodně ne divoká, takže je sice prám nemohl odvézt až k Dunaji, ale určitě pomůže zakrýt stopy.

„Patron říkal, kde máme najít obchodníky, kteří nás dostanou dál,“ vysvětlil hoch. „Pokud jim budeme mít co nabídnout.“

„Patron?“ Samuel se zamračil. „Slyšel jsem o něm. Někdo říká, že pracuje pro moravského knížete Konráda, který chtěl biskupa mnohokrát zabít.“

„Patron je slaboch. Nevím, proč vás nechal jít.“

Všichni se otočili za hlasem, který se ozval z druhé strany. Přímo od kláštera. Martin ho dobře znal. Vilda, několik menších chlapců a obrovské zvíře, které se nikdy nevzdálilo od jeho boku.

„Co tu chceš?“ sykl Martin. „Patron ti řekl, abys nás nechal na pokoji.“

„Řekl.“ Vilda přikývl. „Ale nenechám. Nelíbí se mi, že jste vyvázli tak lacino. Co jsi pro nás udělal? Zapálil nějaký barák? A ta květinka musí být moje.“

Zašklebil se na Soňu, která zrudla jako rajče a sevřela ruce v pěst.

„Nech ji na pokoji!“ vykřikl Martin. „Ani se jí nedotkneš.“

„Uvidíme.“ Vilda mávl rukou. „Rubáši, zabij toho kluka. Už mě nudí.“

Kocour se začal pohybovat dopředu kroky lovce. Pomalu a opatrně. Oči se mu leskly touhou zabíjet. Leon zavrčel. Ale první Rubáši zastoupil cestu Róza. Svému protějšku nedosahoval ani pod břicho. Vypadal jako roztomilé kotě vedle skutečného zabijáka.

„Co to má znamenat!?“ Vilda se rozesmál tak, že pomalu ani neudržel rovnováhu. Rubáš se zdál zmatený; nečekal, že se proti němu postaví takové malinké černobílé nic. Natáhl tlapu k jedinému rozhodujícímu úderu.

Soňa si zakryla ústa a pokusila se svou kočičku zadržet. Bylo pozdě. Róza zaútočil první. Dřív, než se Rubáš stačil vzpamatovat, byl malý kocour za jeho zády a sekl ho do ocasu. Do jeho pýchy. Zraněný obr zavřeštěl. Ale malý kocourek byl znovu u něj, tentokrát z jiné strany. Sekl a odskočil.

Rubáš se točil dokola. Ztratil přehled o situaci. Syčel a sekal packami naslepo kolem. Motal se. Zastavil se, aby se mu přestala točit hlava.

A v tom okamžiku udeřil Róza naposled. Objevil se přímo před jeho čumákem. Obrovský kocour vytřeštil oči. Nic jiného nestihl. Protivníkovy zuby se mu zahryzly vší silou do čumáku.

Mň-aaaaaau! zavřeštěl Rubáš. A převalil se na záda. Packy zdvihl v odevzdaném gestu, které říkalo: „Vzdávám se. Dělej si se mnou, co chceš.“

Róza se nad ním spokojeně postavil a šlehal ocasem. Všichni zírali.

„R-rubáši...“ řekl třaslavým hlasem Vilda, který se teď nezdál o nic sebevědomější než jeho kocouří zabiják.

Soňa k němu přistoupila a vlepila mu takový pohlavek, až se Vilém rozbrečel. Zatímco ostatní chlapci – jeho chlapci – se začali smát.

„To aby ses choval slušně k ženám,“ řekla dívka. „A teď mazej!“

Jako první zmizeli hoši, kteří svého velitele měli následovat. Už to ostatně nebyl žádný vůdce, jen ubrečený kluk. Odcházel a ztrestaného kocoura držel v náručí. Oba se podobali zpráskaným psům. Martin se za nimi nedíval dlouho.

„Pěkně jsi srovnala účty,“ řekl Soně. „Měli bychom ale vyplout. Vsadím se, že už nás začali hledat.“

„Ti opravdu zlí tě hledat nikdy nepřestali,“ řekl Sam.