Kapitola pátá: Když bojuje jen jeden

Věž byla v noci tichá a tak trochu strašidelná. Martin se otáčel za každým zvukem, který mohl znamenat buď duchy anebo probuzeného hradního pána. Nevěděl, co by bylo horší.

Scházeli společně po točitém schodišti do přízemí, kde nalezli zjizveného Čeňka u stolu. Ve spánku vypadal skoro neškodně; hlavu položenou přes ruce přímo na tabuli, ve dlaních svíral veliký klíč.

„Bez klíče se ven nedostaneme,“ zašeptala dívka.

Já se o to postarám, řekla kočka. Plížím se nejlíp ze všech.

Martin ji probodl pohledem. „A ty ten klíč uneseš?“

Nějak to zvládnu, odbyla ho kočka a hrdě zamávala ocasem. Jenže dívka ji předběhla. Podala svíčku otci Gastonovi a přistoupila ke stolu. Bez okolků odstrčila veliké ruce a vytáhla z nich klíč. Jak se zdálo, zbrojnoš spal spolehlivě a spolu s ním snad i ostatní.

„Co brána?“ zeptal se Martin. „Jsou tam stráže?“

Dívka zavrtěla hlavou. „Jsou ve strážnici. Stačí zvednout závoru a otevřít. My dva to zřejmě nedokážeme, ale tvůj přítel…“

„Otevřít bránu nebude problém,“ řekl otec Gaston. „Ale moment, tenhle muž mi něco dluží.“

Vykročil směrem ke zjizvenému.

Jde ho zabít! zašeptala se kočka s nadšením. Zardousí ho? Zlomí mu vaz? Snad by potřeboval trochu pomoct…

Otřela se knězi o nohy, ale ten ji odstrčil. Od opasku spícího muže vytasil meč, který si zjizvený drze uložil do pochvy. Svůj křižácký meč.

A to je jako všechno? Kočička zasyčela. No jo, flanďáci.

„Buď zticha,“ okřikl ji Martin. „Nedáš pokoj?“

Kočka na něj upřela vyčítavý pohled. Mohl bys mi projevit trochu vděčnosti.

„Ty jí rozumíš?“ Dívka vypadala zaujatě. „Jak to, že jí rozumíš a já ne?“

„Nevím,“ přiznal se Martin. „Rozumím jim všem. Chci říct, všem zvířatům.“

„Může někdo odemknout ty dveře ven?“ přerušil je otec Gaston. „Sice mám zpátky svůj meč, ale necítím se tu zrovna v bezpečí.“

Dívka se vzpamatovala a předala mu klíč. Gaston odemkl a opatrně otevřel dveře. Dovnitř vpadla noc. Byla zatažená a černá, bez měsíce i hvězd. Nádvoří samotné zelo k jejich úlevě prázdnotou. I zvířata se odebrala ke spánku. Světlo svíce sice bylo to jediné, které měli, ale přesto pociťovali úlevu, že se dostali ven po dni stráveném uvnitř věže čekáním na smrt.

Obezřetně kráčeli na druhou stranu nádvoří. Nebylo to daleko, sotva pár metrů, ale zdálo se to jako překonat nekonečnou poušť.

„Ani jsem se nezeptal, jak se jmenuješ,“ uvědomil si Martin.

„Pokřtili mě Sofie,“ odpověděla dívka šeptem. „Ale říkají mi prostě Soňa.“

Soňa, loupežníkova dcera, ušklíbla se kočka.

„Já jsem Martin. A díky, že jsi nás zachránila. I když nevím proč.“

„Slyšela jsem otce, jak se domlouvá s těmi muži,“ špitla Soňa. „A viděla jsem, co udělal mému strýci. Nechoval se hezky ani k matce. Nemohla jsem ho nechat, aby vám ublížil.“

„Vy dva,“ přerušil je Gaston, „nechte si to na později.“

 Předal Martinovi svíčku a vyzkoušel závoru u brány. Byla nesmírně těžká, obvykle snad určená pro dvojici mužů. Ti teď ovšem vyspávali v nedaleké strážnici. A kněz žádného druhého muže neměl. Zapřel se vší silou. Podařilo se ji nadzvednout.

Leon zbystřil, jeho ocas se přestal vrtět. Vycenil zuby. V tu chvíli se ozval dusot kopyt. A s ním hlasy.

Otec Gaston ztratil sílu. Málem upustil závoru; jen s vypětím se mu ji podařilo položit zase zpátky.

„Koně!“ řekl Martin. „Někdo sem míří!“

To jsou oni, vyštěkl Leon. Martinovi se udělalo špatně od žaludku.

„Ti, co nás hledají,“ zopakoval prázdným hlasem. „Jsou tady. Musíme pryč!“

„Není kam jít,“ řekla dívka. Třásla se. „Jediná cesta ven je branou.“

„Jestli vyjdeme branou, jsme všichni mrtví.“ Otec Gaston si je prohlédl jednoho po druhém. Jeho výraz byl stejně vážný jako jindy, ale chlapec věděl, že tohle je jiné. „Kolik koní je ve stájích?“

Dva, řekl Leon.

„Dva,“ odpověděla Soňa, jako by ovčákovi rozuměla. „Jednoho z nich používá můj otec. Na druhém jezdil původně, ale už stárne a je hodně nevrlý.“

Dusot kopyt dorazil k bráně. Slyšeli jezdce, jak se snaží zkrotit svá zvířata a vykřikují nadávky. Vesnice se probouzela. A s ní se brzy probudí i věž.

„Je tu jedna možnost,“ začal. „Martin umí jezdit na koni, vím to. Dobře jsem tušil, že to jednou bude potřebovat. A jeho pes je dost rychlý na to, aby s ním držel krok. Půjdete do stájí a schováte se. Já odvedu pozornost jiným směrem. Až uslyšíte, že jsou všichni pryč, osedlá Martin koně a odjede na východ. Co nejdál. A ty, mladá slečno.“ Obrátil se k Soně. „Děkuji ti za pomoc. Ale teď by ses měla vrátit do postele.“

„Ne!“ řekla dívka rozzlobeně.

„Ne!“ vydechl Martin. „Nemůžete tam jít, zabijí vás!“

„A já se nemůžu vrátit,“ dodala Soňa. „Bojím se jich. Nenávidím je!“

Všechny je zabiju, řekla kočka. Proč mě na ně nepustíte? Nebojím se koní, koně se bojí mě.

„Tobě nemůžu přikazovat,“ řekl kněz Soně, „a ty na moji radu stejně nedáš.“ To patřilo Martinovi. „Ale jestli máš přežít, musíš mě poslechnout. A ještě něco. Svého strýce najdeš v Konstantinopoli. Říkají mu tam Izák a slouží v císařském paláci. Řekni ‚Slunce je nízko, nastal čas odchodu‘, jestli ho budeš hledat. Každý johanita ti pomůže. Nikomu jinému nevěř.“

Obrátil se k nim zády a sevřel v ruce jílec křižáckého meče. Povzdechl si.

„Nemůžete takhle odejít. Bez vás, otče, to nedokážu.“ Martin měl slzy v očích. Věděl, že chlapci nemají plakat. Ale někdy to bylo těžké dodržet.

Nejsi sám, řekl Leon a zatahal ho za kutnu. A pojď už. Copak jsem tady jediný zodpovědný?

Hoch naposledy sevřel ruku otci Gastonovi. Nebyl si stále jistý, co chce kněz udělat, ale věděl, že už ho možná nikdy znovu nespatří. Kněz zůstal venku, zatímco chlapec, dívka a jejich zvířata proklouzli do stájí, kde pospávala ve stoje dvojice koní. Jeden z nich byl mladý, štíhlý a bílý jako sníh. Druhý šedivěl. Zatímco bílý kůň se okamžitě probudil a rozzlobeně ukázal zuby, šedivý koník si jich nevšímal ani trochu.

Co jste zač? pokřikoval za nimi bělouš, když se běželi ukrýt nahoru na seník. Co tu děláte? Martin neodpověděl. Zalezl do usušené trávy, objal kolena a zíral do stropu.

Nemohl vidět, co se děje venku. Jen slyšet. Jak se brána otevírá a dovnitř vtrhnou jezdci a jejich koně. Mají tváře černější než rubáše. Martin věděl, kdo jim jede v čele. Leon se k němu přitulil a položil mu hlavu na kolena. Kočka posedávala na kraji seníku, mrskala ocasem a vypadala vzrušeně. Na rozdíl od ostatních se nebála. Soňa ano. I když jí, jak kočka říkala, nehrozilo víc než výprask. Ale vrátit se nechtěla.

Čekali a usnout se neodvážili. Martin si přál, aby mohl vidět, co se děje.

*

Otec Gaston vyčkával ve stínu věže. Za palisádou slyšel kletby a hádky. Někdo dokonce navrhoval vzít pevnůstku útokem. Ale pak se hlídač brány přece jen ospale vykolébal a zvedl závoru. Nádvoří zaplnil tucet jezdců. Koně byli skutečně černí a kněz si byl jistý, že ani jeden z nich nemá lepší srdce než jeho pán.

Mezitím už se jim hrnul naproti vladyka s pochodní v ruce. Nikdo ho nedoprovázel. Gaston si byl jistý, že za svoji lenost zjizvený a jeho kolegové budou muset zaplatit. Pán věže měl náruč jako obvykle rozevřenou a už z dálky volal:

„Moji pánové, pánové!“

Jezdci se utišili, jakmile z jejich středu vyjela dvojice v černých pláštích. Jeden byl černovlasý a druhý měl kštici barvy ohně. Gaston je dobře poznával. Nikdo nezpochybňoval, že právě oni by měli mluvit s pánem věže.

„Vidím, že vás můj posel našel,“ řekl Jaroslav. „Přijeli jste rychle, museli jste být blízko.“

„Nikdy nejsme daleko,“ řekl černovlasý. Druhý muž jako obvykle mlčel. „Kde je máš?“

„Jsou nahoře ve věži. Pojďte, povečeříme spolu. Nebo spíš posnídáme.“ Pán věže se úlisně zasmál. „Mám holubičky. A vepřovou pečeni.“

„Chci je vidět a potom se můžeme bavit o ostatním. Zaveď nás nahoru. Ty zůstaň s našimi muži tady,“ obrátil se k rudovlasému muži. „ Nikdo ať se ani nepokusí proklouznout ven.“ Obrátil se znovu k pánovi věže. „A jestli se některému z tvých vesničanů bude chtít vyprávět…“

„Vůbec ne!“ zapřísahal se vladyka s výrazně menší sebejistotou. „Nikdo nemá ani ponětí…“

Otec Gaston se nadechl. Věděl, co musí udělat. I když se mu do toho vůbec nechtělo. S taseným mečem vykročil pomalu na nádvoří. Jaroslav se chystal své hosty odvést do věže. Všichni se zarazili, jakmile když spatřili přicházet cizího muže v kutně. Ozbrojeného muže.

„Ty!“ Vladyka v jediném slově vyjádřil směsici zděšení i nenávisti.

Oba poutníci, kteří navštívili klášter, si johanitu prohlíželi bez mrknutí oka. Jako by je jeho přítomnost nepřekvapila.

 „Hoch tu není,“ řekl kněz. „Poslal jsem ho pryč.“

„To není možné!“ Vladyka Jaroslav skoro vyprskl. „Je zamčený v komnatě ve věži. Musí tam být.“

„A jak je potom možné, že jsem já tady?“ ušklíbl se kněz. „Moji přátelé mi ho pomohli dopravit pryč. Už je daleko, brzy bude v bezpečí v Olomouci. Těší mě, že ani nevíš, kolik tvých vlastních mužů zůstalo věrných tvému zavražděnému bratrovi.“

„Ne, ne, ne…“ Pán věže ze sebe nedostal žádné jiné slovo.

„Možná mluvíš pravdu,“ řekl zrzavý z nich. Jeho hlas zněl posměšně. „Ale proč jsi tu zůstal ty?“

Otec Gaston se smutně usmál. „Čekal jsem na vás. Mám pro vás vzkaz od otce převora.“

Oba muži, černovlasý i zrzavý, vytasili zahnuté šavle. „Non nobis, Domine, sed nomini tuo da gloriam,“ vykřikl otec Gaston staré řádové heslo. Křižácký meč odrazil první paprsek slunce. ‚Ne nám, Pane, ale svému jménu zjednej slávu!’

*

Zbylá čtveřice čekala dlouho. Dokud ruch neutichnul a koňská kopyta se znovu nezačala vzdalovat. Věž zůstala opuštěná. Martin a Soňa věděli, že je čas odejít. Ani jeden z nich neměl, co by řekl. I Leon mlčel. Jen kočka otráveně zamňoukala.

Budeme tu ještě dlouho? postěžovala si. To seno odporně píchá.