Kapitola třetí: Když pes pozná přítele

Byla noc. Měsíc zastínily tíživé mraky, a přestože podzim sotva začínal, bylo chladno. Kněz, chlapec a jejich psí společník již před dlouhými minutami opustili komendu v Mailbergu a vstoupili do hlubokých lesů. Martin se pod nahrbenými korunami stromů necítil dobře. Leon toho naopak v lese cítil až příliš; musel se držet, aby se nevydal po stopě srny nebo zajíce. A otec Gaston? Ten je vedl neomylně i přes tmu, neboť těch několik málo stezek a cestiček dobře znal. Ostatně jeho bratři měli mít v nejbližších letech za úkol tyto lesy střežit a postarat se, aby se v nich neskrývali žádní vetřelci.

Dvojici pronásledovatelů se jim zřejmě podařilo setřást. Ovčákův čich potvrzoval, že nebyli v jeho dosahu. Jistě nečekali, že by se uprchlíci vydali přímo středem hvozdu. Budou sledovat hlavní silnici.

„Otče,“ začal tiše Martin. Už dlouho nepromluvil a mlčení mu nebylo příjemné. Vždyť se každou chvíli ozývaly zvuky, které mohly, ale také nemusely patřit jen zvířatům. „Co se stalo na večeři?“

Kněz se nezastavil ani nezpomalil, vlastně se na chlapce ani nepodíval. „Sám přesně nevím. Nebyl jsem na ní, hlídal jsem tebe. Ale nikdo se nevrátil, a když jsem se šel podívat, všichni byli…“ Nedokončil větu. „Ti dva je museli něčím otrávit. Nechali jsme se ukolébat. Neměli žádné zbraně. Zdánlivě.“

Chlapec se otřásl. Představil si nebohé mnichy i oba rytíře, kteří již neměli věk na žádné skutečné bojování. Skončili tak, jak by si nepřál žádný člověk; nechali se obelstít a zaplatili za to.

„Ale proč jste mě hlídal? Nechápu, já vůbec…“

„Pochopíš,“ přerušil ho otec Gaston. „Teď to pusť z hlavy a nevypouštěj už pokud možno nic z úst. Pronásledovatele jsme sice setřásli, ale nechceme přece připoutat pozornost něčeho jiného.“

Čeho neprozradil, ale Martin si to dovedl představit. V lesích se zdržovaly lecjaké bytosti. Třeba čarodějnice vařící v kotlích dětské kosti; jako v tom příběhu, co mu vyprávěli zlomyslní chlapci z kláštera v Orvalu. Naštěstí už tehdy měl svého ovčáka, který je dokázal poděsit jako pravý lev.

Moji předci skutečně byli lvi, vyprávěl mu potom Leon.

„A jak mohli být lvi, když pocházeli ze Skotska?“ opáčil chlapec, ale Leon jen přezíravě zavrtěl hlavou.

Trvalo dvě hodiny, možná i tři, než les prořídl. Martin v dálce spatřil dřevěnou chalupu, nad kterou se vinul kouř. Byla docela osamělá a její obyvatel musel žít poustevnický život. Než se Martin stihnul zeptat, otec Gaston odpověděl.

„To je obydlí bratra Ondřeje. Je to nevrlý muž, proto si zvolil přebývat daleko od nás. Ale srdce má dobré. Pracuje tvrdě, jednou tu vyroste hospic pro poutníky. Až vymýtí stromy a postaví budovu. Chtěli jsme mu poslat na pomoc pár chlapců, jenže nemá zájem o společnost. Nu, teď se s tou naší bude muset smířit.“

Došli až ke dveřím a zaklepali. Chvíli se nedělo nic. Martin by nakoukl okénkem, jenže chalupa žádné neměla. Přestože se topilo, dost dobře mohla být prázdná. ‚A její obyvatel mrtvý,‘ napadlo chlapce. ‚A oni na nás čekají uvnitř.‘

Dveře se otevřely dokořán a Martin podvědomě ustoupil, připravený utíkat. Jenže Leon se vrhnul s vrtícím ocasem ke vchodu. Neznámý muž s olejovou lampičkou v ruce se k němu sehnul. Přátelsky ho hladil, zatímco mu ovčák olizoval ruce.

Bratr Ondřej přerušil hlazení a obořil se na příchozí. „Proč mě rušíte uprostřed noci?“ Pak dodal. „Zdá se mi to? Sám otec Gaston?“

Kněz přikývl a natáhl ruku. Bratr Ondřej si jí nevšímal; raději se znovu obrátil k Leonovi. „A ten chlapec,“ řekl. „Měl jsem čekat, že se něco stane.“

„Vy mě znáte?“ vyhrkl Martin. „Vy víte, co se tu děje? Jak je možné, že to vědí všichni a jen já jsem za hlupáka?“

Poustevník mu neodpověděl. Zvedl lampu a pokynul jim, aby ho následovali.

*

Obydlí bratra Ondřeje bylo uvnitř stejně prosté jako zvenku; slaměné lůžko, malý kulatý stůl, židle a pár svící. V rohu dohasínalo ohniště a kouř vycházel ven otvory ve střeše. Martin se div nerozkašlal.

Oba johanité spolu tiše rozmlouvali. Mluvili latinsky, aby chlapec nerozuměl. Ovšem netušili, že při svých pobytech v klášterech a komendách Martin z latiny a francouzštiny hodně pochytil. A Leon přirozeně rozuměl všem jazykům. Jen málokdo rozuměl jemu.

„Je tu jedna možnost,“ začal bratr Ondřej. „Ale vůbec se mi ji nechce využít.“

„Nemáš na výběr.“ Gaston zvedl hlavu a zadíval se Ondřejovi zpříma do očí. „Tomu chlapci jde o život. Víš, co se stalo jeho rodičům.“

Martina zalil pot. ‚Moji rodiče,‘ pomyslel si. ‚Tak i o nich něco vědí?‘ Rychle odvrátil tvář, aby na něm nebylo znát, že poslouchá.

Kněz pokračoval. „Musí rychle pryč z jejich dosahu. Odvedu ho daleko, do Kastilie nebo Neapolska. Řád si ho vzal pod svou ochranu. Stejně jako jeho strýce. Jenže po tom, co jsme se dozvěděli od Basila…“

„Můj strýc!“ Martin skoro vykřikl. „Já mám strýce?“ Příliš pozdě si uvědomil, že to nevyslovil ve své hlavě.

Probodla ho dvojice pohledů. Ovčák nevěřícně zavrtěl hlavou.

Teď už se nedozvíme nic, postěžoval si.

„Jak to, že rozumíš?“ zeptal se pomalu otec Gaston.

Chlapec zčervenal. „Latinsky se modlíme, latinsky spolu mluví všichni bratři z cizích zemí… Něco málo jsem pochytil.“

„Něco málo pochytil!“ Na obličeji bratra Ondřeje se poprvé objevil úsměv. „Je to syn svého otce, Gastone.“

„Vy jste znali mého otce. A skrýváte přede mnou strýce,“ začal Martin pomalu. „Nechci nikam daleko. Chci vidět svého strýce.“

Gastonovi se roztřásly paže. „Hloupý kluku!“ obořil se na něj. „Řád mi tě svěřil pod ochranu. Ano, znal jsem tvého otce a znal ho také Ondřej. Byl to dobrý přítel řádu, a proto jsme se tě ujali po jeho smrti. Ale teď hrozí smrt tobě, stejně jako tehdy. A ty budeš dělat, co ti řeknu. Tahle země už je pro tebe příliš nebezpečná.“

Martin zavrtěl hlavou. „Chci za svým strýcem. Nikdo jiný mi nezůstal.“

Otec Gaston zrudl a vztáhl ruku. „Přísahám, teď vážně zasloužíš výprask.“

Jenže Leon, který bedlivě poslouchal, se postavil mezi chlapce a kněze. Vycenil zuby. Nevadilo, že mu otec Gaston nerozumí. Význam byl zjevný. Ke svému pánovi nikoho nepustí.

„Jestli mě za ním nevezmeš, uteču. Půjdu ho hledat třeba sám s Leonem, i kdybych měl umřít. Je to lepší, než se vláčet z jednoho místa na druhé jako hadrová panenka.“

Otec Gaston ztišil hlas. „Tvého otce zabili, hlupáku,“ řekl. „I tvou matku. A tebe a tvého strýce chtějí zabít taky. Už vědí, kde se skrýváte. Vy oba. Proto musel Basile zemřít.“

„V tom případě musíme strýce najít. A varovat.“ Jejich oči se setkaly, ani jeden neměl v úmyslu ustoupit. Do debaty se musel vmísit bratr Ondřej.

„Na debaty bude čas potom,“ upozornil je. „Pokud musím, jsem ochotný to udělat, Gastone. Vy budete potřebovat koně a zásoby. Vím, kde je opatřit.“

Napětí trochu opadlo a kněz pokýval hlavou. Nebylo jasné, jestli je zasmušilý nebo rozčilený. Jeho tvář se znovu stala přísnou a nečitelnou.

„Můj bratr je vladyka v Jaroslavicích. Je to chudé panství pár mil odsud. Máme sice jisté nevyřízené spory,“ řekl Ondřej.  „Ale pomůže nám. Doufám,“ dodal. Nepříliš jistě.

Lepší plán neměli. Do půl hodiny se připravili na cestu. Poustevník s nelibostí uhasil ohniště a opustil chalupu. Vydali se na cestu. Zrovna svítalo a Martin už byl k smrti unavený, když spatřili na obzoru kulatou věž obehnanou palisádou. Kolem ní stálo několik dřevěných stavení, lesy mírně prořídly. Jaroslavický kohout oznamoval, že je čas vstávat, i ostatní zvířata se probouzela. Stejně jako lidé. Jakmile vstoupili do vsi, jako první je uvítalo prskání. Uprostřed prašné cesty seděla malá černobílá kočka, mrskala ocasem a nedůvěřivě si je prohlížela. Leon zavrčel.

„Kočičko!“ ozvalo se z úst malé dívky.

Kočka zasyčela a vytratila se tak rychle, že po ní nezbyla ani stopa. Děvče odběhlo za ní.

„Vítejte na panství mého bratra,“ řekl poustevník Ondřej a sklopil hlavu.