Kapitola devatenáctá: Strýc

Martin netušil, jak dlouho jsou uvězněni v temném sklepě. Mohly to být hodiny, mohly to být celé dny. I když jim Saracén něco k jídlu zatím přinesl jen jednou, takže dny snad ne.  Ani nevěděl, jak dokázal to čekání vydržet. Chvílemi byl vzhůru a snažil se přemýšlet, častěji spal. Někdy prohodil pár slov se Soňou, ale ta byla nemluvná a zasmušilá.

‚Aspoň tu nejsou krysy,‘ pomyslel si. Nečekal ve sklepení takové výhody.

Když se ozval zvuk klíče ve dveřích, chlapec se zaradoval. Žaludek mu kručel. Snad znovu dostanou aspoň nějaký sýr, třeba i plesnivý. A kus chleba. Jenže ruce snědého muže byly prázdné.

Martin zamžoural do nepříjemného světla a přivřel oči.

„Co chceš?“ zeptal se dřív, než jeho věznitel stačil cokoli říct.

„Máš návštěvu. Jenom ty. Tady květinka bude muset na chvíli pryč. Ale brzo se zase setkáte.“ Trhavě se zasmál. „V pekle.“

Martinovi se zastavilo srdce. Bylo možné, že by se jim podařilo zajmout jeho strýce? Že by už neměl žádnou naději? A co zvířata? Jenže pak si všiml, že Saracén se ve skutečnosti netváří zrovna nadšeně; jeho úšklebky působily křečovitě a chlapec měl pocit, že se mu i klepou ruce.

‚Tak o tuhle návštěvu se jedná,‘ pomyslel si.

Soňa vytržená ze spánku se ani nebránila, Martin neprotestoval. Stiskl jí ruku, aby se rozloučil. Bylo pro ni lepší, když se nesetká s jeho pronásledovateli. Třeba ji ušetří. O ni přece neměli zájem.

„Neboj se,“ řekla mu Soňa. „Všechno bude v pořádku.“

On sám se rozloučil s pouhými dvěma slovy: „Modli se.“

*

Soňa se sotva probudila. Nebyla si jistá, co se děje; měla pocit, že jí hlava praskne, tělo měla rozbolavělé, před očima se jí míhaly zbytky snu. Velice živého snu. Byla zpátky doma, u svého otce, zavřená vysoko ve věži. Zavřená už tak dlouho, že jí vlasy narostly až na zem a zešedivěly stářím. Marně vyhlížela prince, který ji přichází zachránit. Krajina široko daleko byla pustá a spálená ohněm. A teď byla zpátky v realitě, která nebyla lepší. Povzbudila letmo Martina, ale jeho poslední slova ji vyděsila.

Saracén a jeho pomocník ji odnesli do prázdné místnosti o patro výš. Byla o něco útulnější než temný sklep a navíc vybavená olejovou lampičkou. Okno však bylo zatlučené a – jak se brzy přesvědčila – velice pečlivě.

Na stole našla několik jablek a na kraji místnosti slaměné lůžko. Neměla hlad, zato se jí chtělo spát. Vrátit se do světa snů, ať už byly jakékoli, možná i krutější než realita. Ale aspoň nebyly skutečné.

Položila se na záda, zavřela oči a zamumlala modlitbičku k andělům strážným. Zase oči rychle otevřela. Zamrkala. Uvědomila si, že zezdola slyší zvuky. Hlasy. Co to říkají?

Slezla z lůžka na studenou podlahu a přitiskla ucho na zem. Připadala si, jako by se v tu chvíli vznášela přímo nad sklepením. Dole se ozvaly kroky.

Byly tlumené, jako by se sotva dotýkaly země nebo se o ni spíš otíraly. A možná to nebyly vůbec kroky, jen šustění dlouhých černých plášťů, jak si je představovala podle vyprávění.

„Dobrý večer,“ řekl bezbarvý hlas a bylo v něm znát, že se mluvčí usmívá. „Po dlouhé době se zas setkáváme. Tentokrát za méně šťastných okolností.“

Soňa by přísahala, že teď slyší tlukot Martinova srdce. Neodpověděl. Černý bratr si povzdechl.

„Nemusíš s námi mluvit, pokud nechceš,“ řekl. „Nepotřebujeme od tebe nic slyšet, protože víme, že nic nevíš. Ale museli jsme se jít na tebe podívat, jestli naši přátelé mluví pravdu. Přátelům se nedá nikdy věřit, to bys měl vědět.“

„Já svým přátelům věřím. A přijdou si pro mě,“ sykl Martin staženým krkem. V ústech měl sucho a musel se přemáhat, aby nechraptěl. „Zachránili mě předtím a udělají to i teď. Můj pes mě tu nenechá.“

„Tvůj pes,“ zasmál se ten z bratří, který vždycky mluvil. „A kdo ještě, ten nemocný? Na zvířata a zrádce se spoléhají jenom hlupáci, chlapče. Jsi stejný jako tví rodiče.“

Soňa zadržela dech. Zrádce? Koho mají na mysli?

„A vy… vy jste je zavraždili.“ Dívka si představovala, jaký má asi výraz, když mluví o rodičích. Co se mu honí hlavou. „Znali jste je aspoň předtím?“

„Ale jistě že jsme je znali. Byli sousedé našeho otce. Až zemřeš ty a tvůj strýc, nebude už nikdo, kdo by si to pamatoval. I když čistě prakticky jsme je nezabili my. Proč taky? Ten tvůj nemocný ochránce si za to nechal dobře zaplatit.“

Rozhostilo se ticho. Soňa si přála, aby mohla vykřiknout, ale nechtěla na sebe upoutat pozornost. I přes podlahu cítila chlapcovo napětí, jeho zmatení a nemohoucnost.

‚Je to možné?‘ pomyslela si s hrůzou. ‚Je možné, že Černý Sam zabil Martinovy rodiče a celou dobu pracoval pro ně?‘

„To ne,“ dostal ze sebe hoch. „To není pravda! Zachránil mě!“

Další úsměv černého bratra byl shovívavý. „Chtěl si zajistit naše odpuštění, aby se mohl vrátit k nám do služby. Byl předtím - řekněme... slabý. Zabil tvoje rodiče, ale nedokázal zabít tebe. Neřekl nám, že jsi naživu. Naštěstí se rozhodl znovu se přidat na tu správnou stranu. Proč myslíš, že navštěvoval ty své bývalé komplice? Kněze Richarda ve vězení, uherského lapku, toho pokrytce, co se schovává v klášteře. Měl je zabít i za jejich selhání. Také to bylo podmínkou jeho návratu.“

„Chtěl je obrátit!“ vykřikl Martin tak silně, že si Soňa málem zacpala uši. „Přinutit je litovat toho, co udělali!“

„A oni čirou náhodou přitom zemřeli.“ Černý bratr se zasmál. „Věř si, čemu chceš. Až nás přivedeš ke svému strýci, nebudeš nám stejně k ničemu. Pohodíme tvoji mrtvolu u cesty, aby si na tobě pochutnal aspoň ten tvůj pes, když tě mám tak rád.“

„Nikdy vás ke strýci nezavedu!“ Dívka si představila, jak Martin zrudl zlostí i studem. „Neřeknu nic.“

„Vždyť ani nic nevíš,“ řekl černý bratr. „A přesto nás k němu zavedeš. Převezeme tě totiž za město, abychom tě dostali z dosahu strýce. Velice nápadně tě převezeme.“

Dál už nepadlo žádné slovo. Oba bratři odešli. Soňa měla pocit, že konečně může volně dýchat. Přesto jí v hlavě znělo jediné: Černý Sam byl vrah. Byl vrah rodičů jejího přítele.

Měla chuť se rozplakat, ale protože byla silná, jenom zatnula nehty do dlaní. ‚Kde jsi, moje kočičko?‘ zašeptala. ‚Na co čekáš?‘

*

Leon předpokládal, že záhadný johanita bydlí v některém z menších domů podobně jako jeho falešný předchůdce, jenže tento muž je zavedl skoro do paláce. Ne sice takového, jako byl palác řeckého císaře, ale pořád to byl dům honosnější než sídlo leckterého vévody nebo hraběte.

Rozkládal se nedaleko Bosporského průlivu mezi rezidencemi dalších významných mužů Konstantinopole. Pána s jeho zvířecím doprovodem uctivě zdravilo služebnictvo. Bez dalšího zdržování prošli hlavním sálem do pracovny.

‚Možná je to palác Izáka, Martinova strýce,‘ pomyslel si Leon. ‚Vede nás za ním, abychom probrali plány?‘

Johanita jim totiž mnoho nevysvětlil. Krátce vyslechl Řeka a následně ho propustil bez úhony; byl si jist, že je nevinný. Nejprve se chtěl se zvířaty poradit přímo na místě, ale pak se rozhodl, že bude bezpečnější plánovat jinde.

V rozsáhlé pracovně se uvelebil na lůžku místo na židli, jak bylo řeckým zvykem. Leon se rozhlédl. Stěny zdobily tapisérie, na stole byl skleněný pohár a džbán vína. Vedle největší tapisérie visel dlouhý rovný meč a štít se stejným johanitským křížem, jaký muž nosil pod pláštěm.

„Řekl bych vám, abyste se posadili,“ začal johanita, „ale nejspíš můžete jedině na zem.“

Kocour zamňoukal a klidně se usadil na stůl. Tlapkou ohmatal pohár a zjistil, že ho snadno převrhne. Sklo se roztříštilo. Ovčák probodl zvíře nepříjemným pohledem, avšak hostitel jen mávl rukou.

„Sklo, nic víc,“ řekl, jako by sklo nemělo obrovskou cenu. „A teď mi prozraďte všechno. Chci slyšet celý příběh. Donedávna jsem myslel, že chlapec je v bezpečí. Jenže pak začaly přicházet zprávy…“

No tak moment, zarazil ho Leon. Vůbec nevíme, kdo vlastně jsi. Kde je Izák, chlapcův strýc? Johanita nás k němu měl dovést. Měl by být tady, ale místo toho ty se tu chováš jako doma!

Hostitel se usmál. „Žádný Izák není. Bylo lepší předstírat existenci někoho dalšího, vytvořit mu jinou identitu. Jakmile by se chlapec dostal k mým přátelům, heslo by jej dovedlo až ke mně. Jenže všechno se vymklo z rukou.“

Takže ty jsi Izák? Leon byl zmatený. A jsi Johanita nebo úředník?

„Johanita. A spíš rádce než úředník. A nejmenuji se Izák. Tady mezi Řeky mi říkají většinou prostě jen Frank jako všem, kdo přišli ke dvoru ze Západu. Věřte mi, že je jednoduché být mezi nimi nenápadný; císař Manuel má pro lidi ze Západu slabost a Řekům připadá, že všichni vypadáme stejně. Moje rodové jméno je však Roger ze Sarmitu. Je to už dlouhá doba, co mě tak někdo oslovil. To jméno přinášelo smrt.“

Smrt, zamručel kocour popuzeně. Smrt tě čeká, jestli nám neříkáš pravdu. Róza byl zmatený víc než Leon. I ten se stále ještě pokoušel rytířův výklad pochopit.

„Proč myslíte, že rozumím řeči zvířat?“ opáčil Roger. „Pochopil jsem, že i chlapec s vámi mluvil. Nebyl jediný. Také jeho otec, můj bratr, to dokázal. A náš otec. Teď ale mluvte, jak se to všechno seběhlo? Moji přátelé z řádu vás hledali po těch tragických událostech v komendě. Jenže přišli pozdě. Vypařili jste se dokonale.“

Leon začal vyprávět celý příběh. Jak se objevila dvojice podivných poutníků a jak všechno nabralo rychlý spád. Jak se jim sotva podařilo uniknout z uvěznění ve věži. Roger se zachmuřil, když slyšel o čestné smrti bratra Gastona, ale nepřerušoval ho. Zato vstoupil do hovoru, jakmile poprvé padlo jméno Černý Sam.

„Toho muže znám,“ řekl celý zrudlý. Málem se neudržel a vyskočil na nohy. „Co má co dělat s vámi?“

Pomohl nám, vysvětlil Leon. Říká o sobě, že je napravený hříšník. A přiznal nám, že byl i vrah.

„Vrah mého bratra a jeho ženy. Vrah chlapcových rodičů. To taky víte?“

Ovčák zůstal stát jako opařený. Kocour nejdřív nevěděl, co má dělat, pak pro jistotu shodil ze stolu střepy poháru a zamňoukal.

„Přísahal jsem, že toho člověka zabiju,“ řekl johanita po krátké odmlce. „A Bůh ví, že jestli dostanu příležitost, tak to udělám.“

Předtím bychom ale měli řešit naléhavější věci, upozornil ho Leon. Jak Martina osvobodit?

Roger přikývl. „Už mám v hlavě plán. A také muže, kteří mi pomohou ho uskutečnit.“

Nejenom muže, upozornil ho Róza. Ale taky kocoura, co vydá za tygra!

A pravého lva, dodal Leon.

„V tom případě se chlapec nemá čeho bát.“ Hostitel se usmál. „Myslí si, že se jim ho podaří přesunout z mého dosahu. Ale to se zatraceně mýlí.“