Kapitola první: Když pes nic nevypátrá

Než se objevil cizinec, byl Martinův den jako každý jiný. Za úsvitu vstal, pozdravil psa a šel nakrmit koně. Později je hřebelcoval, vyčistil jim stáje a nakrmil i muly. Dělal vlastně všechno, co se týkalo zvířat.

Když bylo hezky a otec Gaston měl výjimečně dobrou náladu, si mohl jít hrát ven s ostatními chlapci. Nebývalo to často. Zaprvé, s nikým z kluků si nerozuměl tak jako se svým černobílým ovčákem Leonem. A zadruhé, otec Gaston si nepřál, aby se Martin vybavoval s ostatními.

Martinovi bylo deset, rodiče nepoznal, od malička pracoval v klášterech. Pobýval v Burgundsku, Flandrech i ve Francích. Před rokem skončil uprostřed divočiny. V Mailbergu, na česko-rakouské hranici, kde johanité stavěli svou novou komendu.

Příchod cizince znamenal pro Martina i pro ostatní chlapce vzrušení. Cizinec byl - Rytíř. V černém plášti johanitů. S podivným, exotickým přízvukem. A zraněný.

„Kdo to asi je?“ zeptal se chlapec svého čtyřnohého přítele, když se oba opírali o dřevěnou zeď provizorních stájí. V Mailbergu bylo s výjimkou tvrze všechno dřevěné a provizorní.

Říkají, že křižák. Ze Svaté země, odvětil Leon. Chlapec mu rozuměl. Dřív mu to přišlo zvláštní. Slyšel mluvit kočky i psy, naříkat a stěžovat si koně, rozuměl textům ptačích písní. Ale zvykl si. Jen nebyl tak hloupý, aby o tom komukoli vyprávěl.

„Křižák,“ zamyslel se Martin. Představil si řady rytířů v blýskavých drátěných košilích, s vlajícími plášti, mohutnými helmicemi a na válečných ořích. On o válečného oře nikdy nepečoval. Měli zde jen jezdecké koně a ti toho s ním moc nenamluvili; byli namyšlení. Ale jednou se bude starat o válečné oře. Mailberg se brzy stane rytířskou komendou. Bude mít bíle omítnuté zdi, voňavé vinice a johanitské bratry v plné zbroji se zlatými ostruhami. Ne jen dvojici postarších rytířů, kteří dohlíželi na stavbu a v sedle opravdových koní už dávno neseděli.

Kolem něj proplul černý hábit otce Gastona.

„Otče,“ zavolal na něj Martin, „kdo je ten zraněný cizinec? Odkud přijel?“

Kněz k němu obrátil tvář. Byla přísná jako vždycky, s vysokým obočím a propadlýma očima.

„Nech cizince cizincem,“ odvětil, „a vyhřebelcuj koně. Hlavně Alberta. Viděl jsi, jak má zacuchanou hřívu?“

Otec Gaston odpověděl právě tak, jak Martin očekával. A přesto, cosi bylo jinak.

On má strach, ozval se Leon. Nikdy jsem neviděl, že by měl strach. Pes upřel na svého pána zamyšlené hnědé oči.

Martin pokrčil rameny. „Ať je to cokoli, zjistíme to.“

*

Chlapec vyhřebelcoval nerudného siváka Alberta a čekal. Pes se nevracel. Poslal ho přece na jednoduchou výpravu. Co se mohlo pokazit? Leon ho ještě nikdy nezklamal. Byl jeho věrným druhem už třetí rok, kdy se ho ujal ve Flandrech. Ovčák byl tehdy huňaté, černobílé štěně s hlubokýma modrýma očima, sirotek tak jako on sám. Sice tvrdil, že jeho předci jsou vznešení, ale stejně tak mohl být Martin synem křižáckého vojevůdce. A co když jsi? zeptal by se ho Leon.

Martin se nervózně poškrabal na nose a zahleděl se na oblohu. Slunce se choulilo k západu. Bude muset jít na večeři. Neměl hlad.

Nádvořím prošel vysoký, černý stín. Martin se zachvěl a vyskočil na nohy. Ale nebylo to stvoření z jeho nočních můr. Zase jen otec Gaston. A za ním se ploužil Leon, se staženým ocasem a provinilým pohledem.

„Myslíš si, že nevím, o co ti jde?“ sykl kněz a výhružně zakoulel očima. To uměl perfektně. „Pošleš vyzvídat tohohle čokla a čekáš, že si toho nevšimnu?“

„Ale...“ Víc Martin nestihl.

„Ticho! Nevím, jak to děláš, ale nejsem slepý ani hluchý. Ty a ten pes… Jednou tomu přijdu na kloub. A teď pojď za mnou.“

Nyní se za vysokou Gastonovou postavou ploužili oba, Leon i Martin. Nemluvili, nebylo to bezpečné. ‚Jak jen to může vědět?‘ prolétlo chlapci hlavou.

Čekal, že ho johanita odvede na večeři, ale mýlil se. Mířili přímo do tvrze zbudované původním majitelem, na jejíchž základech měl vyrůst mocný hrad.

„Zůstanete přes noc s ostatními bratry. I zítra. Tak dlouho, jak to bude potřeba. Doufám, že nebudete dělat problémy. Ani jeden z vás.“

Leon poslušně ňafl, Martin přikývl. Ve společném prostoru pro dva rytíře a několik šedivějících mnichů se cítil zvláštně. Ještě nikdy nepřespával jinde než mezi čeledíny. Jenže zatím byli všichni pryč a on dostal jen misku ovesné kaše.

„Co má tohle znamenat?“ zeptal se. Pro jistotu polohlasem. Bratr Gaston sice odešel, ale co kdyby poslouchal za dveřmi.

Ovčák bezradně naklonil hlavu.

„Já taky nevím,“ povzdechl si Martin. „A jelikož ty jsi nic nevyzvěděl, půjdeme zkusit něco vyzvědět ještě jednou. Spolu.“

*

Nebylo těžké se nenápadně vyplížit na chodbu. Všichni trávili svůj čas na společné večeři a později se měli odebrat na další modlitby. Převor samozřejmě s nimi. Takže proč mezitím neprozkoumat…

Několik komnat prohledali. V jedné nalezli na stole masivní stříbrný kříž se zasazeným ametystem. Otec převor jej nosíval na krku. Místnost byla prostornější a trochu útulnější, s tvrdou postelí a truhlou na šaty. Světlo sem pouštělo jen malé okénko zakryté dlouhými závěsy.

„Tady toho asi taky moc nezjistíme,“ povzdechl si Martin.

Jako by na sebe přivolal blížící se hlasy. Rozrušené hlasy. Martin poznával oba; patřily otci Gastonovi a převorovi. Hlasy se blížily. Nebylo kam utéct.

Pojď, rychle, zavrčel Leon a zatáhl Martina za kalhoty. Vklouzli za závěs.

Chlapci možná trochu čouhaly opánky a ovčákovi dlouhá srst, ale neměli na výběr. Martin se krátce pomodlil, aby nedostal moc přísný výprask.

„Co teď budeme dělat? Co budeme dělat?“ První rozčilený hlas patřil převorovi.

Odpověděl mu otec Gaston: „Musíme ho skrýt. Nebo poslat pryč.“

„Jenže když je teď Basile mrtvý, znamená to… Znamená to, že jsou blízko.“

‚Kdo je mrtvý?‘ zajímalo Martina. ‚A kdo by měl utíkat?‘ Začínal mít pocit, že se děje něco mimořádného. Místo hřebelcování namyšlených koní začal objevovat tajemství.

„Možná jsou blízko. Podle apatykáře musel být Basile zraněn otrávenou zbraní.“

Takže zemřel cizinec, křižák, teď to bylo jasné.

„Musíš na něj dát pozor,“ zamumlal převor. „Já se pokusím sehnat posily. Buď ostražitý a připraven kdykoli s ním utéct.“

Otec Gaston přikývl a odešel. Martinovi se sevřelo srdce. Teď převor přistoupí k závěsům. Rozhalí je dokořán, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.  A odhalí vetřelce. Jenže nohy starce směřovaly rovnou k posteli. Převor byl koneckonců starý, unavený muž. Poslední události na něj těžce dolehly. Když se ozvalo hlasité chrápání, vetřelci věděli, že mohou uniknout.

*

Trvalo několik dní, než do komendy dorazila další dvojice cizinců. Prostí poutníci, říkali. Neměli koně, neměli zbraně a tvářili se přívětivě. Přesto se něco vznášelo ve vzduchu. Leon v něm čenichal napětí. A nebezpečí, které mělo definitivně ukončit jejich ospalý život.