Realita vs. fikce

Co je v knize pravdivé a co je vyfabulované? A co stojí na hraně mezi obojím? Tím se bude zabývat následující článek.

Začněme reálnými fakty obsaženými v knize. Je to zejména drtivá většina veškerých míst uvedených v knize. Počínaje avignonským palácem Svatého otce a konče johanitským špitálem v tom samém městě. Reálné jsou všechny kláštery, kostely (s výjimkou sv. Nikephora v Mystře) i názvy městských čtvrtí, palác a názvy bran.

Reálné jsou také městské rody a některé postavy vystupující v knize, ačkoli jejich charaktery jsou samozřejmě přizpůsobeny ději. Ať už se jedná o papeže Inocence nebo samotného despotu a celou jeho rodinu, všichni v dané době skutečně žili a pravděpodobně se nacházeli na stejném místě. Despotův bratr Matthaios přibyl do Mystry někdy začátkem roku 1361 a jeho konflikt s mladším bratrem, aspirace na trůn i fanatická povaha jsou vyfabulované, avšak dají se snadno odvodit od povahy věci. Matthaios byl despotův starší sourozenec, kterého navíc jejich otec, zrádce a zasloužilý fundamentalista, udělal na krátkou dobu císařem. Zdá se proto logické, že Matthaios zdědil jeho radikálnost a zároveň toužil po návratu k moci, vždyť k ní už měl jednou tolik blízko. Vlastnosti jeho dětí jsou přizpůsobeny knize, ale dá se očekávat, že by se mohly podobat. Zvlášť výstřelky princezny Theodory a její záliba ve franských mužích byla mezi vysoce postavenými Byzantinkami naprosto běžná, proč by jí tedy nemohla propadnout také ona?

Zvláštní kapitolou jsou klášterní kočky přiřazené v tomto příběhu do kláštera Brondocheion. Jedná se o reálný zvyk, kdy se zbožní mniši a jeptišky ujímali zraněných či opuštěných koťat i dorostlých koček, který se sice zachoval do dnešních dob pouze v klášteře Pantanassa, ale není důvod, proč by se nemohl vyskytovat i jinde.

Nakonec zbývá zmínit Mani. Všechny vesnice obsažené v této části vyprávění skutečně existují a najdete je na podrobnějších mapách.

Většina ostatních věcí je fiktivní, ale mnohdy se i ony zakládají na určitém historickém předpokladu nebo mají za svůj vzor reálné věci. Například postava městského édila Edmonda sice rozhodně není historická, avšak dá se snadno očekávat, že takovou funkci v tuto dobu zastával někdo ze Západu. Bylo zcela běžné, že vše týkající se vojenství a válečnictví měli na starost Frankové. Také postava italského kupce Albana Bemba má svůj základ v komunitách benátských a jiných obchodníků usazujících se po celém Středomoří. Takoví lidé tvořívali již tehdy určitý druh "mafií" a v ghettech obývaných svými krajany tvořili místní finanční elitu. Příkladem takového čerpání ze skutečnosti může být i zmínka o zvláštních zakladatelských právech princezny Theodory či jejích rodinných příslušníků, jimž za to musela být udělována mimořádná přízeň i přístup do konventu, třebaže mohlo jít o osobu opačného pohlaví. Není nikde zdokumentováno, že zrovna Theodora by přispívala na klášter Brondocheion, ale jednalo se o běžnou praxi nejvyšších vrstev.