Vítězný tanec

Zahnat kance, který předtím zahnal psa, to je skutek, o kterém se mluví i po několik kocouřích generací. Jenže tenhle se neodehrál doma. Takže ho nikdo neviděl. A tedy neuvěřil. Kocour už toho měl dost. Celý podzim se snažil přesvědčit ostatní kocoury v ulici, že si příběh nevymyslel. Marně se dovolával svědectví svého psa. Která kočka by věřila psu, natož borderkolii, prolhanému plemenu, které se samo opředlo tolika bájemi.

Už dokonce stačilo, že Kocour začal: „To jednou v létě na chatě...“ a už ho někdo přerušil: „To už známe, uštval jsi kance, viď. A co slona, toho jsi ještě neulovil?“ A ze všech zídek a teras se ozvalo prskavé chichotání, ten nejprotivnější výsměch a potupa, jakou jen může ochlupený tvor zažít.

Kocour už se raději toulal sám. A končinami, kam ostatní kočky nechodily. Nechtěl je potkávat. Nechtěl už slyšet trapné pozdravy „Nazdar, lovče!“ Byl sám a jeho Ego pukalo žalem.

Pak zasáhla Prozřetelnost. Ucítil povědomý pach. Takový, jako cítil tenkrát na chatě. Chlupy se mu zježily. V hloubi své pýchy dobře věděl, že kanec tehdy neprchal před ním. Zaostřil noční vidění a opatrně zahradou postupoval k plotu. Kanec ležel na chodníku. Spal. Kocouří ego vzrostlo. Vzpomínal, co doma slyšel od kluků. Jak by zabili kance, kdyby tenkrát vylezl až na terasu. Uškrit! Bodnout do oka oštěpem! Omráčit židlí. Všechno nepoužitelné.

Kanec se dál nehýbal. Kocour přelezl plot a pomaloučku se přibližoval. Kanec byl obrovský, i když ležel. Najednou ucítil další povědomý pach. I ten už několikrát cítil. Pach smrti.  Pach jindy děsivý, ale náhle osvobozující.

Kocour zavřeštěl tak, že to dolétlo až do údolí Vltavy. Pak skočil. Přímo na tělo kance. A začal na něm tančit kocouří tanec vítězství. Ze všech stran sem proudili kocouři, kočky i koťata. Přidávaly se k tanci na kanci a k nebi se vznášel jejich alikvotní chorál. Už věřili. Už viděli na vlastní oči a osahali vlastními packami tu nestvůru. Ulovil ji jeden z nich! Ulovil ji Kocour. I oni jsou Kocouři!

Za zpěvu a tance odtáhli kance pod rododendron. Zde začalo hodování. Vůbec je nerušily rozzlobené hlasy z nedalekého chodníku. Ani majáček městské policie. Jen ať přijdou a zkusí zarazit jejich zpěv! Ať poznají sílu Kocourů, pánů Tvorstva!

Majáček zhasl, hlasy ztichly, utichl i chorál. Kocouři, kočky i koťata se nad ránem vraceli domů. Cestou všem na potkání vypravovali, jak dnes ulovili kance. Veverky prskaly smíchy, až padaly z větví, kuny se šklebily jak rosomáci a právě probuzení ptáci skřehotali jako vrány. Nikdo nevěřil.