V oáze lvové
Ferry zastavil svou klisnu a rozhlédl se. Stáli na vysokém hřebenu, všude kolem byl písek. Žlutý, nekonečný, spalující. Cítil, jak ho přes lehký jezdecký oděv užírají paprsky slunce. A přesto za ně byl rád. Protože slunce se pomalu naklánělo k západu a jakmile padne tma…
Otřásl se. Smrt byla lepší než otroctví. Byla čestnější, tak ho to učil jeho otec, tak ho to učil dědeček. Oba teď byli mrtví. A on byl ještě před několika hodinami otrokem.
Pobídl koně, stejně unaveného, jako byl on sám. Podařilo se mu ukrást něco málo soleného hovězího a měch plný vody, jenže z té zbývalo sotva pár kapek. A v noci byla taková zima, že mu nebude stačit ani zcizený plášť.
Jednou poušť musí skončit, pomyslel si a zároveň zoufale doufal, že má pravdu. Pouští putovali celé dlouhé týdny, než se mu podařilo osvobodit. Týdny a měsíce bez pořádné půdy. Jenom písek, který lezl do bot a vůbec do všeho. Poušť nemůže být nekonečná.
Jenže poušť se zdála nekonečná. Nekonečně se táhla všemi směry, do všech světových stran.
Náhle jeho zrak upoutalo něco na obzoru. Jako by za další dunou nebyla jiná duna, ale hora. Skutečná, pevná hora z kamene a štěrku; ne taková, kterou rozfouká první poryv větru. Kousl se do rtů, až ucítil vlastní krev.
Přízrak? zeptal se sám sebe. Nebo skutečnost?
Krátce se pomodlil tak, jak ho to doma učili, a zašeptal klisně do ucha: „Naděje.“
Kůň mu snad rozuměl anebo sám spatřil to, nad čím se vznášelo kruté slunce. Přes všechen pot a únavu zrychlil. Brzy začal být obrys hory zřetelnější a pod ní se rýsovala zeleň stromů. Palmy! Ferry si připadal jako ve snu. Vždyť to byla oáza, oáza na kraji kruté pouště.
Nadšení vystřídala nervozita. Co když tam nalezne jiné otrokáře? Takové, co ho zbijí a zbičují a pošlou těžit sůl na jedovatá pole, o kterých mluvil chudák Joans? Chodidla měl od ní rozežraná a konečky prstů zčernalé, to viděl na vlastní oči.
„Ať tam nejsou, Princezno,“ zamumlal tiše směrem k arabské klisně. „Ať tam není vůbec nikdo. Žádný člověk.“
Strach ho nedokázal zastavit, vidina spásy byla příliš lákavá. I když dál, než se původně zdálo. Trvalo dlouhé minuty, snad hodiny, než se dostal na kraj oázy. Ale nepotkal nikoho. Půda se pomalu měnila. Žlutý písek ustupoval pásům štěrku stejné barvy, jako měla vysoká hora za oázou. Vyrůstaly tu první keříky a křoví. Život. Jiný život, než štíři a hadi a píseční pavouci, kteří se mu snažili vlézt do pusy, když spal. Trochu víc ze vzdáleného domova, který dost možná už nikdy neuvidí.
Několik metrů před cílem seskočil ze sedla. Utíkal tak horečně, až několikrát klopýtl a rozedřel si ruce i kolena. Ani to necítil. Jediné, co vnímal, byl zvuk vody šplouchající o kamení. Pramen. Brzy ho uviděl. A také jezírko, ospalé a nehybné, uprostřed palem s hnědým listím houpajících se v jemném vánku. Všude kolem bylo prázdno. Ticho. Přesně tak, jak si přál.
Ponořil hlavu do pramene vyvěrajícího ze skály a zavřel oči. Čerstvá voda smývala veškerou špínu a prach z jeho vlasů. Napadlo ho, že takový pocit štěstí ho ovládl naposledy, když mu jeho otec oznámil, že přijal kříž a že odplouvají do Zámoří. Připadal si jako skutečný rytíř; už viděl, jak ho sám svatý král Ludvík pasuje mečem. Jaký byl hlupák! Zámoří nepřineslo nic jiného než otci smrt. A jemu otroctví.
Vyrušilo ho zařehtání. Prudce otevřel oči a hledal kolem sebe Princeznu. Mizela ve vířícím prachu z jeho dohledu.
„Ne!“ vykřikl zoufale. Teď se to nesmělo pokazit. „Vrať se. Vrať se, Princezno! Nenechávej mě tu…“
Dalším zvukem, který zaslechl, nebylo zařehtání ani dusot kopyt jeho prchající společnice. Bylo to tiché, varovné zavrčení. Ferry se otřásl. Mráz se dotkl celého jeho těla. Z přítmí palmových stromů, od mlčenlivého jezírka, se pohnul obrovský, žlutý stín. Chlapec zvedl roztřesenou hlavu.
Lev se mu díval přímo do očí a jeho oči měly stejnou barvu písku, jako jeho srst. Dlouhý ocas zakončený huňatým koncem se zmítal ze strany na stranu. Lev není jako tvůj pes, pomyslel na slova svého otce. Když vrtí ocasem, chystá se lovit.
Ferry sáhl intuitivně po opasku, ale žádný neměl. Jen obyčejnou šňůru bez rodového meče, který mu vzal beznosý vůdce otrokářů Hakim. Neměl ani nůž, ten zůstal u sedla Princezny. Byl ztracený. A věděl o tom.
Sklopil oči a poklekl. Ostré křoví se mu zarývalo do kůže.
„Proto tu nikdo není,“ zašeptal. Zvýšil hlas. „Tak pojď. Zabij mě, jako všechny ostatní.“
V hlavě se mu vynořila představa jezera, kde na břehu leží jen pečlivě vybělené lidské kosti. Jistě nebyl prvním, který dobrovolně vkročil do jámy lvové.
Zvíře znovu zavrčelo a postoupilo o krok dopředu. Ferry spatřil žluté tesáky, na první pohled ostřejší než milánská ocel. Chlapec zavřel oči. Brzy se setká s otcem zastřeleným otráveným šípem při ústupu od Káhiry. S matkou zabitou úplavicí. Se svým mladším bratrem, který se otrokářům zdál příliš slabý na to, aby měl nějakou cenu.
„Proboha!“ ozval se hluboký hlas, připomínající ozvěnu ve staré hrobce. „Už zase.“
Ferry polkl. Váhavě nadzvedl víčka. „Ty… ty mluvíš?“ zakoktal.
Lev otevřel veliká ústa. Chlapec měl pocit, že se tváří otráveně. „Zjevně. Ne že by se to některému z ostatních lvů moc zamlouvalo.“
Chlapec se zmateně rozhlížel. Není to jen vtip? Cvičený lev a za ním kejklíř? Viděl tancovat medvědy… Jenže lev znovu promluvil.
„Vzpamatuj se trochu, kluku. Nemůžu za to, že si ze mě Aramazd vystřelil. Proč myslíš, že jsem tady sám?“
Lev se posadil s otráveným výrazem v obličeji. Mnohem víc teď připomínal hodně velkého psa.
„Co… co se ti stalo zase?“ dostal ze sebe otřesený hoch. Žádný kejklíř, ale skutečný, mluvící lev. „Co jsi to říkal?“
„Zase jsem někoho nedokázal sežrat!“ Lev si povzdechl. „Jakou cenu myslíš, že má lev, který nikdy nesežral člověka? Ani pitomé dítě! Myslel jsem si, že dítě bude hračka. Ale je to ještě horší.“
Ferrymu bleskla hlavou náhlá myšlenka. „Ty nejsi Ježíš, že ne?“
„Ježíš?“ Zvíře se vztyčilo a zatřáslo mohutnou hřívou. „Ježíš!?“ Lev zařval. „Jděte už všichni zatracení křesťané do pekel s tím, že jsem Ježíš. Před týdnem jsem chtěl spořádat jednoho nestoriána, jenže ten se mi začal klanět a vykřikovat, že jsem vstal z mrtvých. Proč by ksakru měl nějaký Ježíš vypadat jako lev?“
„A proč by lev měl mluvit?“ odvětil chlapec. „A proč by měl mít problém pochutnat si na člověku?“
„Dobrá otázka.“ Lev potřásl hřívou. „Vsadím se, že za to můžou moji zatracení předci. Prý mezi nimi byl nějaký pes. Ale to je dlouhý příběh. Radši mi řekni, co na hranici Persie dělá kluk s modrýma očima a blonďatými vlasy, co nemá ani pitomý meč, aby si ho nějaký lev nedal k večeři?“
A chlapec mu to řekl. Vyprávěl o všem, co se stalo od chvíle, co opustili rodnou Provence, nalodili se na velkou galéru a odpluli do Zámoří plnit sny o křižáckém králi. Vyprávěl o smrti svých rodičů, o otroctví i o útěku a lev občas pokyvoval hlavou, jindy hlavou vrtěl a nespokojeně mručel. Než chlapec vyprávění skončil, byla noc. A protože to byl lev s morálními zábranami, nedokázal jen tak přihlížet, jak se hoch třese zimou, a zahřál ho svou objemnou hřívou.
Druhý den vyrazili na cestu. Spolu. Domů, ať to bylo kdekoliv.
-KONEC-
—————