Kočičí (pro)následování

Té noci nebyl doma. Ostatně jako téměř žádné; ještě by ho zavřeli a on by nemohl jít ani na ubohou procházku při úplňku. A pes by ho zase otravoval. Co jiného měl taky ve zvyku, než ho neustále očuchávat, jako by byl ta nejzajímavější věc na světě. A přitom byl jen Kocour.

Všude kolem něj se rozprostíraly křoviny plné klíšťat, která si pak bude muset bolestně vykousávat. Ale byla to svoboda. Lov. Někde nedaleko se musela pohybovat myška, kterou pronásledoval. Jenže se mu ztratila z dohledu. Jeho citlivý nos zaplnila vůně kouře; někdo už zase topil uhlím, protože se teplota dostala pod dvacet stupňů. On s tím problém neměl. I když mrzlo, hrdinně to snášel v kůlně u sousedů.

Marně se rozhlížel, marně hledal. Myška unikla. Otráveně zamručel a chystal se vrátit zpátky, ke krbu. Když dostatečně hlas zařve za oknem, někdo mu nakonec otevře. Jenže pak to ucítil. Ne čichem, ale kdesi ve svém kočičím podvědomí. Kočky, jak známo, mají ve svém podvědomí obzvlášť silný alarm.

Podíval se za záda, kde se mu varovně mrskal ocas. Spíše malý ocásek, malý jako celý Kocour. A jako Napoleon, pomyslel si hrdě. Malý, ale málem dobyl svět. Byl to totiž vzdělaný Kocour.

Pocit nebezpečí přetrvával. A pak se z křoví vynořila veliká, černá silueta. Kocour se naježil. Byla dost veliká jako skutečný kočičí démon.

Pomodlil se ke všem kočičím svatým – že jich je! – a rozběhl se. Domov nebyl daleko. Tlapky se dotýkaly trávy a rvaly jehličí. Začínal být unavený. Silueta byla stále za ním. Jako by se vůbec nepohybovala, jen se vznášela. Kočičí duch? prolétlo mu hlavou. Co když mě straší za ptáčky, které jsem nechal ulítnout?

Domov. Konečně domov! Zbývalo jen dostat se přes plot a byl pod ochranou otravného, ale jeho vlastního psa. Jenže vylézt na něj nebylo zdaleka tak jednoduché jako jindy. Nervozita udělala svoje. A tak mu v půlce plotu povolily drápky a on bolestivě dopadl na záda.

Au, zaskučel a odečetl si další život. Už nebyl čas utíkat. A Kocour byl malý, ale ne zbabělý. Přitiskl se ke zrádnému plotu, až se mu ocas propletl pletivem.

Silueta se pomalu, klidně blížila. Kocour zasyčel. Podivný host neodpovídal. Ze stínu se vynořilo tělo. Obrovské, kočičí tělo, zjizvené mnoha boji. Tlama se zuby dlouhými jako kopí falang Alexandra, dalšího velkého malého muže.

Kocour byl ztracený. Narazil na nepřítele, který ho překonal. Žádné veverky, lasice a dokonce ani netopýři. Pravý kocouří zabiják.

Zavřel oči. Kolem něj se rozprostřela tma. Nějakou dobu se nedělo nic. Jak to, že smrt nepřicházela? Už dávno měl být mezi svými egyptskými předky. Pak ucítil chlupatý dotek. Váhavě oči otevřel.

Obrovské monstrum bylo u něj, třelo se a spokojeně vrnělo. Ne kocour, pomyslel si překvapeně, kočka! Vzápětí ucítil nával hrdosti. Možná byl malý. A ona byla obr. Ale žádná kočka jeho černobílému šarmu ještě neodolala. Napjal svaly a také zavrněl. Nakonec to bude dlouhá noc mimo domov, prolétlo mu hlavou.