Kocouří horor

Na lavičce uprostřed dětského hřiště seděl pihatý kluk. Mohlo mu být sotva osm, možná devět, ale ruce už měl jako dospělý dělník. To je ale ošklivé dítě, pomyslel si Kocour čekající za jeho zády na svoji chvíli. Vyskočit, škrábnout a utéct, to měl v plánu. Neměl rád, když si někdo zabíral jeho oblíbenou lavičku.

Překvapil jej vzlykot. Dítě před ním vzalo hlavu do pracek a rozplakalo se jako želva. Kocour se zarazil. Nebýval zrovna útlocitný, ale tentokrát se v něm cosi probudilo. Že by to byla lítost, nejhorší vlastnost všech kocourů? Co když se z něj stává domácí kočička?

Otřásl se odporem a podíval se nad sebe. Slunce žhnulo a na hřišti byli sami. Že by klukovi nepřišli kamarádi? Zůstal sám, v takový krásný slunečný den, kdy ptáčci zpívali a lákali na svoje roztomilá hrdélka?

Kocour se neudržel. Vystoupil ze skrýše a otřel se klukovi o nohu. Tázavě zamňoukal. Kluk si protřel oči. Byly celé červené od breku. Zamrkal. Kocour mrkl také jenom jednou, povzbudivě.

Klukovi se na tváři objevil náznak úsměvu. Vztáhl ruku. Kocour útrpně očekával pohlazení. Místo pohlazení přišel stisk. Ocitl se v nemilosrdných, velikých rukách. Tentokrát kluk roztáhl úsměv od ucha k uchu.

„A mám tě,“ řekl. „Neměl jsem si s kým hrát. Teď už mám, kočičko.“

Kocour zuřivě zasyčel. Nebyl žádná kočička. Marně se pokusil vyklouznout. Vytáhl drápky, sekal kolem sebe, svíjel se. Ale kluk ho držel pevně a rozdrásané ruce jako by ho vůbec nebolely. Tohohle bude litovat! prolétlo hlavou Kocourovi. Znovu zasyčel.

Pohlavek ho na krátkou chvíli umlčel. Kluk se zvedl. Potěšeně s kocourem spěchal dolů, po svahu až ke zbývajícímu porostu stromků, který ještě stínil stavbu rostoucí na bývalém poli místo řepy.

Tady měl svou skrýš. Nebylo to nic víc než několik prken stlučených k sobě, jakási improvizovaná chatrč. Kocour už ji spatřil při svých cestách dřív, ale vyhýbal se jí. Bylo v ní něco, co ho děsilo, nějaký pach.

Kluk ho odnesl dovnitř. Kocour se znovu marně svíjel a znovu dostával pohlavky, ale nevzdával se. Šlo o život. Kdo ví, kolik životů se vytratilo v té chatrči. Byla cítit skutečným kočičím strachem.

Hromotluk ho držel za kůži mezi lopatkami jednou rukou, druhou vytáhl bednu. Kocour marně mžoural po jejím obsahu; oči měl již sám zaslzené z usilovné snahy se dostat pryč. Kluk se hrabal v bedně a Kocour slyšel zvuky, které se mu vůbec nelíbily. V mysli mu vyvstávaly obrazy nejrůznějších mučících nástrojů, kterými by mohl ubohého Kocoura potrápit.

„A teď si budeme hrát,“ oznámil kluk. V ruce se mu objevila pistolka s vodou.

Kocoura pohltil strach. Už ani nepípl. Jen upřel svá malinkatá černá očička plná kočičích slz na svého trýznitele. Zavrněl.

Kluk se zachvěl. „Ty jsi roztomi...“ začal. Na okamžik povolil sevření. Kocour víc nepotřeboval. Chvilka nepozornosti stačila. Vymrštil se tak, jak by to žádný člověk neočekával, a ocitl se u hromotlukova nosu. V letu vytasil drápky. A odrazil se o pihatou tvář.

Kluk upustil pistolku a zařval, rukama si držel krvácející obličej. Už to byl zase on, kdo brečel. Ponížením. Marně se rozhlížel a hledal svou oběť, ale ta už byla dávno pryč. Kocour se vracel domů. A kluk? Tomu nezbývalo než litovat, že se rozhodl si hrát se špatnou kočičkou.