Bouře přichází z východu

Na začátku roku 1241, kdy zemi zaplavila dosud nevídaná pohroma, bylo již Uherské království pevnou součástí křesťanského Západu po více než dvě století. Od dob svatého krále Štěpána, který dříve nomádské Maďary přivedl ke křesťanství, si stačilo vydobýt mocnou pozici ve svém regionu i za ním. Postupně obsadilo území dnešního Slovenska, absorbovalo Chorvatské království a na východě získalo Sedmihradsko. Tím se uherská expanze však zdaleka nezastavila; nejeden král odvážně pronikal do českých, polských nebo dokonce haličských záležitostí a král Ondřej II. začátkem 13. století dokonce vedl křížovou výpravu do Orientu.

Přesto, když Tataři přišli, byla země takřka bezmocná. V období, kdy se odehrává naše kniha, se totiž Uhersko ponořilo do vleklých svárů mezi šlechtou a ambiciózním králem Bélou, který potom nedokázal získat z jejich řad dostatečnou podporu. Král Béla byl mladý, zbrklý a navíc se mu podařilo vyprovokovat mocného tatarského chána, který pak dal příkaz k invazi. Během prvních několika týdnů zemí projelo několik desítek tisíc nájezdníků, kteří pro místní obyvatele představovali skutečnou Apokalypsu. Krutější dobyvatelé zatím Uhry nikdy nenapadli; za sebou nechávali naprosto spálenou zemi a dlouhé řady kůlů s těly nebohých obyvatel. Muži, ženy i děti byli zabíjeni bez rozdílu, jen málo z nich potkalo otroctví, které stejně znamenalo jen odklad smrti.

Král se svými věrnými – nebylo jich mnoho, nedlouho před bitvou ho opustil třeba i rakouský vévoda – se postavil Hordě v Bitvě u Mohi (Muhi; někdy označ. jako Bitva na řece Sajó), kde musel spasit holý život útěkem. Jeho porážka znamenala dobytí a naprosté zničení Budy, Pešti, Ostřihomi a většiny dalších významných měst. Místa, které Tataři předtím objeli bez povšimnutí – např. určité části Sedmihradska jako ta fiktivní, kde se odehrává Ordál – byla obsazena definitivně. V Sedmihradsku padla za oběť Tatarům Sibiň (Sibiu) či biskupova Alba Iulia, ubránilo se jen několik hradů a tvrzí. Nastoupila tvrdá okupační správa, která sedřela ze zbývajících obyvatel kůži i všechno ostatní; odhaduje se, že během tohoto období zemřela pětina všech obyvatel země.

Král sám se nejprve stáhnul na druhou stranu Dunaje, když jej však zamrzlý Tataři překročili a znovu ho na hlavu porazili, utekl ke svému rakouskému příbuznému, který jej už nedávno zradil. Zradil ho i podruhé; místo nabízené pomoci, na kterou ho lákal, jej nechal uvěznit a požadoval od něj peníze a část uherského území. Zoufalý král obojí předal a stáhl se do Chorvatska, kde se na něj strhl doslova hon. Tataři se ho snažili za každou cenu polapit, Béla jim však unikal a nakonec dorazil až na jeden z jadranských ostrovů, kde se ukázalo, že Jezdci Apokalypsy, jak jim někdy místní říkali, mají jednu zásadní slabinu; neumí postavit lodě.

Evropa se mezitím dívala, jak jejich východní příbuzní trpí pod hrůzovládou, a chvěla se strachy. Po celém křesťanském světě se jako lavina šířily představy o končícím světě a příchodu vlády Antikrista, za něhož byl považován tatarský chán. Křesťanští vládci spoutaní strachem nicméně udělali málo, aby zabránili dobytí celé Evropy, o kterém se mimochodem mezi Tatary otevřeně mluvilo (podobně vyhrožoval chán třeba papeži) a pokusy Říma uspořádat křížovou výpravu vyšly naprázdno. Polsko, nejbližší soused a spojenec, bylo rozdrobené a podobně zničené četnými vpády, ani České království se neangažovalo.

A pak, aniž by to kdokoli čekal, po roce jedné z nejkrutějších okupací v historii Evropy, Tataři začali odcházet. Dodnes se spekuluje o příčinách; mohla za to náhlá smrt velkého chána? Nebo neúspěch při pokusech o polapení uherského krále? Anebo, jak se dnes historikové přiklánějí, nemožnost zásobování na takovou vzdálenost? Nevíme jistě. Ale Apokalypsa se stáhla zpět na východ, aby si vybila svou krutost na ruských knížectvích, a nechala Uhry na čas na pokoji, aby se mohly zregenerovat. Král Béla této příležitosti využil mistrně. Dohodl se se šlechtou a poučil se, že jediné, co odolalo vpádu a okupaci, byly silné kamenné hrady. Začal takové stavět po celé zemi stejně jako budovat pravidelnou armádu. A když se pak jeden z dalších velkých chánů pokusil po mnoha letech znovu obrátit zemi v popel, jeho vojska již byla na hlavu poražena. Uhry měla znovu zničit až jiná mocnost apokalyptických rozměrů. Osmanští Turci.