Kalendovo neupíří Sedmihradsko
Doslov M.C.Putny k románu Ordál
Sedmihradsko! Země jednoho dramatického osudu na pomezí mezi kulturou západní a východní, středoevropskou a balkánskou, křesťanskou a islámskou, mezi říšskou ambicí habsburskou a osmanskou, mezi novodobou státní ambicí maďarskou a rumunskou. Země dvojího jména - jedno je po hradech (německé Siebenbürgen, české Sedmihradsko, ukrajinské Semyhorod), druhé po lese, přesněji „zálesí“ (maďarské Erdély, rumunské Ardeal, latinské a poté i anglické a rovněž rumunské Transylvania, případně Transilvania). Země trojího státního národa – Maďarů, německojazyčných Sasů a Székelů čili Sikulů, hovořících maďarsky, ale odvozujících svůj původ od Hunů či ještě dál do historie polomytické. Země čtveré „přijaté“ konfese – římského katolicismu, luteránství, kalvinismu a unitářství, kteroužto čtverylku doplňovaly tři konfese tolerované – řeckokatolické uniatství, pravoslaví a judaismus. A to už jsme u sedmi a tedy vpravdě v Sedmihradsku, jak to naznačuje i sedm hradů v jejím znaku, tvořícím kdysi součást erbu uherských králů i rakouských císařů.
Sedmihradsko již bohatě vstoupilo do literatury, respektive do několika literatur. Pro Maďary se stalo vzývanou „zemí zaslíbenou“ zvláště poté, co je po první světové válce ztratili. Zsigmond Móricz opěvuje reformační a barokní Sedmihradsko v žánru (modernějšího) jiráskovského historického románu, ruralisté József Nyirő a Áron Tamási v žánru neoprimitivistické mýtizace tamních horalů (a i čeští čtenáři jejich díla svého času znali a cenili). Rumunská literatura naopak nahlíží Sedmihradsko spíše v klíči realistickém, sociálně kritickém, jehož nejvýraznějším zástupcem je Liviu Rebreanu. Claudio Magris v nostalgickém cestopise Dunaj činí odskok od hlavní trasy do Sedmihradska, aby referoval o zdejší literatuře německého jazyka. Z ní se však daleko nejznámější stala Herta Müllerová, autorka pocházející z Banátu, tedy země sousední, ale sdílející se Sedmihradskem většinu historických osudů, nositelka Nobelovy ceny za literární vylíčení osudu Němců v tomto koutě Evropy.
Co je to však všechno platno, když v populární imaginaci nad tím vším mnohonásobně převážil pohled zvenčí, pohled fantaskní a zcela „ahistorický“: Dracula Brama Stokera. Od té doby je pojem „Transylvánie“ spojován s upíry, strašidly, magií a děsem. Až do nynějška se line, ba stále šířeji rozlévá proud literárních i filmových horrorů a thrillerů, „transylvánských“ songů rockových a zvláště metalových kapel a dalších variací na toto „transylvánské“ téma.
Tato lechtivě strašidelná Transylvánie jako by téměř přebila historické Sedmihradsko. I proto je dobře, že se o jeho symbolické vysvobození z moci upírské imaginace nyní pokouší František Kalenda v románu Ordál. Dějem jeho prózy je jedno z ostrých rozhraní sedmihradské historie: polovina 13. století. Tedy doba, kdy bylo Sedmihradsko – stejně jako velká část Evropy - napadeno Tatary, vnímanými jako naplnění temných vizí novozákonní Apokalypsy. Doba kataklysmatu, které dokonale spláchlo dotavadní jistoty. Paradoxně, teprve na takto krví „opláchnuté“ půdě se zrodilo ono „klasické“, národnostní i konfesní mnohotvárností tak unikátní Sedmihradsko příštích věků…
František Kalenda sám označuje svou prózu jako historickou detektivku, to jest – řadí ji k žánru v současnosti dost populárnímu. To by pro masového čtenáře mohlo být doporučením – kdežto pro náročnějšího varováním. Už žánr historického románu sám o sobě stal se v průběhu vlastních dějin problematickým, natož historická detektivka jakožto jeho „popkulturní“ species. Na jedné straně byla na jejím půdorysu vytvořena díla tak zásadního významu jako Ecovo Jméno růže – na druhé straně se dnes jeví velesnadné sáhnout po té či oné slavné historické postavě či epizodě a skrývat za ně vlastní literární průměrnost. Proč tedy František Kalenda vzbuzuje naději, že není řadovým výrobcem historického čtiva, ale spíše někým, kdo navazuje na ony lepší, kreativnější a duchaplnější tradice žánru?
Za prvé, na rozdíl od mnoha autorů, kteří recyklují a vykrádají historie slavné, on si zásadně všímá epizod a míst opomíjených. V prvotině Despota to byla poslední byzantská panství na Peloponésu ve 14. století, místo a čas vášnivých sporů mezi západními a východními křesťany tváří v tvář hrozbě turecké. V druhotině Ordál je to tedy „předtatarské“ Sedmihradsko.
Za druhé, jeho líčení středověkých dějů je plné humoru. Jak drsného až groteskního humoru situačního, tak lehké ironie, která líčí své hrdiny a děje se zaujetím, ale přitom si od nich udržuje odstup a vidí občasnou směšnost jejich – a v jejich zrcadle i směšnost nás, „moderních“ a „osvícených“. Schopnost humoru a ironie je vždycky spolehlivým šiboletem, oddělujícím blby od neblbů, a tak i v historické detektivce.
Za třetí, v jeho vnímání je středověk nejen dobou barvitých dějů a exotických reálií, ale také dobou, v níž se berou duchovní, konkrétně křesťanská témata vážně – a v níž vystupují ve vší své nesnadnosti. František Kalenda není autorem, který by složité problémy řešil jednoduchými konfesními formulemi. Je však autorem, který se skrze halasné středověké mordy a bitky tiše zamýšlí nad dějinami evropského křesťanského ducha.