Přiznávám se, že v životě jsem chodil na jediný kurz tvůrčího psaní. Byl to v zásadě hrůzný zážitek s hrůznými lidmi, ale jestli mě něco naučil, nebylo to psát dobře; byla to zdánlivá maličkost, která se však pro budoucnost může ukázat naprosto klíčová. Jmenuje se pravidelnost. Když jsem kdysi dávno – někdy kolem deseti – začínal psát, dělal jsem to tak, jak to asi zná nejeden z vás. Čekal, kdy na mě přijde ta „správná nálada.“ Kdy na člověka padne chuť a...

  Jelikož jsem přizpůsobivý a navíc náladový, změnil jsem na poslední chvíli avizované téma svého prvního příspěvku. Sliboval jsem zkušenosti s první knihou – dostane se na ně, někdy – ale nejeden dotaz směřoval mnohem hlouběji, vlastně k samotnému jádru knihy. K příběhu. A tak jsem přijal hozenou rukavici. Příběh je taková duše každého románu. Postavy, místa, různé způsoby vyprávění... To všechno jsou fešácké kulisy. Jenže k čemu jsou sebepěknější kulisy, když do...

  Aneb co já vám mám co říkat. Chtěl jsem se pustit rovnou do díla. Sdělit vám spoustu svých moudrých, naleštěných myšlenek o umění zvaném psaní. Vyprávět o své první knize, druhé knize, připravovaných knihách, povídkách a tak vůbec. Prostě se podělit o to, co mi zrovna běží hlavou. Ale pak jsem se zarazil. Neměl bych k tomu na začátek alespoň něco říct? nahlodal mě můj vnitřní hlas, se kterým si občas povídám na ulici a budím tak nechtěnou pozornost. Proč ne, odpověděl jsem...