Psaní milostných scén - ukázky

Tak jsem se přinutil napsat trojici více či méně krátkých ilustračních textů. Jako pokaždé, když člověk něco napíše, se jedná spíše o volnou asociaci než nějaké skutečně ukázkové výtvory, ale to je snad pochopitelné. Nic z toho jsem zatím nikde nepoužil, takže veškeré situace a okolnosti jsem musel domyslet.

*

 

I.

 

Zůstali spolu sami, zatímco jejich protějšky odešly na zahradu. David přímo přetékal zlostí, když si uvědomil, jak moc si jeho nesnesitelná žena rozumí s podobně nesnesitelným chotěm jeho bývalé milenky. A ještě horší než zlost byla nervozita; nervozita z toho, že poprvé od Rio de Janeira byli oba dva spolu sami v jedné místnosti. V rohu pokoje neúprosně tikaly staré hodiny.

Věnoval jim jen krátký pohled, potom se podíval na Noemí. Tváře měla bledé a rty pevně stisknuté k sobě. Vypadala by jako ušlechtilá socha vytesaná z mramoru, kdyby na sobě neměla dlouhé šaty červené a zlaté barvy. Hruď se jí mírně vzdouvala a Davida napadlo, jestli tak dobře skrývá vlastní pocity. Nebo jestli necítí nic.

„Jsi šťastná?“ zeptal se jí náhle, aniž by to měl v úmyslu.

Noemí k němu otočila tvář. V jejích očích, tmavých a hlubokých očích, přece jen postřehl nějaký cit. Nedokázal určit jaký.

„Ne,“ připustila tiše. „Můj manžel je idiot. Větší než jsem si myslela, když jsem si ho brala.“

David přikývl. „Moje žena je ještě horší. O mně se říká, že jsem necitlivý. Ale z ní bych nedostal emoci ani násilím.“

„Ani v posteli?“

David si nervózně uvědomil, že v dívčině obličeji se objevil náznak zájmu. Její rty se stáhly do hravého úsměvu, který už jednou viděl. Pamatoval si, jak to dopadlo.

„V posteli?“ Pokusil se mluvit zcela klidně. „Ani nevím, jestli tam chodí. Zatím jsem měl pocit, že chodí spát do rakve.“

Její úsměv se ještě rozšířil. Oba se zasmáli, jenže oči zůstávaly vážné. Zahleděné do sebe navzájem. Tenhle okamžik brzy skončí, pomyslel si David. A oba se vrátíme do našich vězení. Věděl, že nechce, aby skončil. Že by si přál vrátit se v čase, změnit rozhodnutí bez ohlédnutí odejít. Bylo to i její rozhodnutí, ale kdyby trval na svém...

Vstal. Nohy měl jako z hlíny. Už tak dlouho nebylo nic, co by udělal o vlastní vůli. Nechával se vláčet osudem a čekal na svoje štěstí, které nepřicházelo.

Noemí zůstávala sedět. David konečně postřehl tu nervozitu, kterou cítil sám v sobě, i na ní. Jednou rukou poklepávala na opěradlo křesla, druhou měla v klíně. Rychle se podíval z okna a zjistil, že oba jejich protějšky zmizely z dohledu. V duchu se pomodlil, ani nevěděl ke komu. Okamžik utíkal a chystal se každou chvíli skončit.

Z nohou opadla zátěž a David rychlými kroky přistoupil k ženě, která už mu jednou unikla mezi prsty. To on tentokrát udělal tah, ne ona. Sklonil se a políbil ji. Cítil, jak se zachvěla. Rty měla studené, přestože venku bylo léto, ale rychle do nich začínala proudit krev. Na vteřinu se odtáhl, aby zjistil, že se usmívá. Pohladil ji po tváři a políbil ji znovu, vášnivěji. Jako kdysi. Předtím. Po tolika nekonečných měsících se cítil znovu naživu.

Chystal se využít ten okamžik, vzít ji za ruku, utéct s ní do ložnice a udělat to, co měl udělat už dávno. Jenže se ozval povědomý hlas. Oba ztuhli uprostřed polibku.

„Doufám, že se vám naše zahrada líbila,“ ozval se z předsíně křečovitý hlas jeho ženy. Prokleté, nesnesitelné ženy. Kouzlo bylo pryč.

*

 

II.

 

Postel jejích rodičů byl nápad Claire. Ewan ji znal sotva několik dní, a přesto ho to nepřekvapilo. Podle všeho měla specifický smysl pro humor. Nejen to se mu na ní líbilo. Mohl by samozřejmě zmínit dlouhé a vlnité zlaté vlasy. Mohl by mluvit o jejích fialkových očích a hravém úsměvu, o věčně se červenajících tvářích, o dokonale tvarované postavě. Ale nic z toho nezastiňovalo její mysl. Byla nápaditá, svérázná, vtipná. Byla výjimečná.

„Nevrátí se?“ zeptal se Ewan trochu nesvůj. Zatím na posteli stále jen seděli, dveře zavřené, a drželi se za ruku. Naše první společné milování, pomyslel si, a zrovna tady. Nevěděl, jestli mu to přijde legrační nebo divné. Nejspíš trochu od obojího.

Claire zavrtěla hlavou. „Slíbili, že si udělají romantický večer. Stejně jako my dva tady. Tak nebuď takový suchar.“

Přivřela oči a strčila do něj vší silou, až hlavou dopadl do peřin. Rozesmál se a pokusil se bránit, ale štíhlá dívka mu pevně držela ruce.

„Chtěl bych je poznat,“ zamumlal Ewan přihlouple. Pořád se usmíval. „Myslím tvoje rodiče.“

„Líbil by ses jim,“ připustila Claire. Krátce ho políbila na rty. „Líbíš se i mně. Tak si to nepokaz.“

„Myslíš,“ začal Ewan nenápadně. Najednou zatlačil a zcela si obrátili pozice. Tentokrát to byl on, kdo ji držel v sevření. „třeba takhle?“

V očích jí zajiskřilo jako šelmě. Kočce. Ewanovi připomínala kočku; hravou a roztomilou a přesto nebezpečnou. Pustil její ruce a pohladil dívku ve vlasech. Moji dívku, pomyslel si se zahřátím u srdce. Po tolika měsících, kdy jsem tahal do postele jednu kreaturu za druhou. Nebyla to samo sebou jeho vina, že se jednalo o kreatury. Na první pohled to byly normální, sympatické a pohledné ženy. Jenže jako by v nich Ewan probouzel divné sklony. Otřásl se nad vzpomínkou zasunutou hluboko v mysli, kdy ho jedna z nich – snad Chloë? – zasypala svými mokrými polibky.

Vrátil se do přítomnosti. Sehnul se, aby políbil Claire na rty. Uhnula. S hraným rozčilením ji vzal za bradu, ale stále uhýbala a jeho polibky šly mimo.

„Polib mě,“ vyzval ji ublíženě.

„Donuť mě.“

Chystal se uraženě odtáhnout, ale nečekaně ho políbila sama. Krátce, ale vášnivě. Jemně ho přitom kousla. Zjistil, že to dělá ráda. Oplatil jí to podobně, tentokrát s jazykem. Oba zavřeli oči. Líbali se krátce i dlouze, jemně i s kousnutími.

Když se na okamžik zastavili, Claire řekla, „Svlékni se.“

Ewan zamířil prsty ke knoflíkům košile, ale v půlce se zarazil. „Opravdu to chceš?“ zeptal se pochybovačně. Sám nevěděl, jestli to chce. Jestli chce posunout těch několik úžasných dnů o tolik dál. Co když jí jde jen o to? ptal se sám sebe. A pak mě odkopne – jako ty ostatní?

„Chci,“ přikývla. „Tebe.“

Rozepnula zbytek košile za něj a stáhla mu ji z ramen. Odhodil ji na zem. Na řadě byly kalhoty. S potěšením pozoroval, jak Claire přetahuje přes hlavu těsné červené tričko. Pod ním měla podprsenku stejné barvy. Rozepnula ji a nechala na posteli. Ewan se hloupě uculil a bezmyšlenkovitě hleděl na její malá ňadra. Má bradavky jako rozinky, pomyslel si nemístně.

„Na co zíráš?“ ušklíbla se Claire. Založila ruce na hrudi. „Kalhoty.“

Málem by zapomněl. Dostal je pryč, pak ty její. Neměla sukni, to byla škoda. Vlastně ji nikdy neviděl v sukni. Skláněl se nad ní, cítil její zrychlený dech. Znovu ji líbal, objímal ji rukama, hladil ji.

„Tak dělej,“ zasyčela.

Rozbolela ho hlava nervozitou. Najednou si připadal jako úplný začátečník. V těch dřívějších případech o nic nešlo, nic pro něj neznamenaly. Maximálně problémy. Jenže Claire... Ani nechtěl myslet na to, co všechno pro něj znamenala.

Překonal pochybnosti a udělal, co řekla. Vykřikla. Ewan sebou trhl.

„Tiše!“ sykl.

„Co máš za problém?“ Chytla ho za ramena a přitáhla blíž k sobě. Cítil, jak jím prochází nával horka. „Bojíš se sousedů?“

Nebál se a ona křičela dál. Milovali se dlouho, Ewan netušil, jak dlouho, ale na tom nezáleželo; bylo to konečně jiné, konečně cítil, že je to ono. Jeho poslední sex byl o dost smutnější záležitost. Proti vlastní vůli se musel usmát. Merila, vzpomněl si. Divné jméno. Divná holka. Nejdřív jenom tak nehybně ležela a já si připadal, jako bych souložil s mrtvolou. I její pokoj připomínal márnici.

„Na co myslíš?“ zeptala se Claire. Leželi jen tak vedle sebe, nazí, udýchaní a zpocení. V jakékoli jiné situaci by to Ewanovi připadalo odporné. Teď se mu to zdálo romantické. Přikrývky měli pod sebou, nebylo jim chladno.

„Na nic,“ zalhal.

Pokrčila rameny. Ewan si ji koutkem oka prohlížel, jako by se stále styděl podívat se na její nahé tělo. Byla tak přirozeně štíhlá, s jemnou pletí téměř nezkaženou pihami nebo mateřskými znaménky, její světlé vlasy byly všude. Když ji líbal, stále si nějaké musel vytahovat z úst.

„Víš,“ odvážil se říct. Srdce mu bušilo. Chystal se říct něco závažného. Něco, co neřekl už... Už hodně dlouho.

Naklonila k němu hlavu a přejela si jazykem po rtech. „No?“

„Víš... myslím, že tohle znamená něco víc.“

Claire protočila panenky a vydala hluboký, otrávený povzdech.

„Ne, počkej!“ zarazil ji Ewan. „Vyslechni mě. Už jenom to, jak jsme se poznali. Byl to skoro zázrak, nemyslíš? A oba, oba jsme si prošli takovými věcmi...“

„Známe se tři dny,“ namítla Claire. „Vůbec nic o mně nevíš.“

„Vzala jsi mě k sobě.“

„Ne. Vzala jsem tě ke svým rodičům. Kvůli téhle posteli .“

Ewan hlasitě polkl. Myslel si, že to pro ni něco znamená. Že to nebyly jen tři dny jako každé jiné. „Naše milování,“ řekl pomalu. „To nebylo obyčejné. Byl v tom cit, vím to. A vášeň a všechno. Nic předtím se tomu nevyrovnalo.“

Chvíli se zdálo, že se Claire rozesměje. Ewan si připadal jako malý kluk, který čeká, jestli se holka z domu odvedle uvolí mu dát pusu nebo ne. Claire však zůstala vážná. Upřela na něj své fialkové oči, které mu pronikaly až do útrob.

„Máš pravdu,“ přisvědčila. „Něco to znamenalo. Řekl jsi mi svoje tajemství, i když jsi věděl, že tě to může stát všechno.“

Ewanovi neočekávaná slova roztáhla úsměv na rtech. Šance? prolétlo mu hlavou. Horlivě přikývl. „Ano, ano, to jsem udělal!“

„Teď je řada na mně. Musím ti něco říct.“

Sakra! zaklel v duchu Ewan. Tohle nevypadalo dobře. Taková slova zaváněla nepříjemnostmi. Co může myslet? Má dítě? Manžela neonacistu? Dluhy u mafie? Pohlavně přenosnou chorobu? Zamrazilo v něm.

Claire sklopila zrak. „Byla jsem muž,“ řekla téměř šeptem.

Ewan sebou trhnul tak prudce, že málem spadl z postele. Vší silou se udržel na kraji, z poloviny sedící a z poloviny stále v leže. Uvědomil si, že mu vystouply žíly na spáncích. Stávalo se mu to vždycky, když byl ve stresu.

„C-cože?“ vykoktal.

„Byla jsem muž,“ zopakovala Claire s vážnou tváří. „Už je to dávno. Teď je ze mě jako každá jiná. Jenom nemůžu mít dítě, to je všechno. Moji rodiče hodně investovali, aby měli skutečnou dceru.“

Ewan vyskočil na nohy. Uvědomil si, že se celý klepe. Roztřesenými prsty se dotkl rtů a pak intimních partií. V hlavě mu hučelo.

„C-cože!?“ řekl znovu ještě nepříčetnějším tónem.

„Pochop, to není žádný problém. Mám silikonová prsa a vagínu a tak všechno. Ani už si nevzpomínám na to, jaké to bylo mít penis.“

Tentokrát Ewan neotálel. Prudce otevřel dveře a vyřítil se z místnosti, jako kdyby utíkal před vrahem. Rozostřoval se mu zrak, kůže ho pálila. Připadal si nečistý, špinavý, každá část jeho těla hořela.

Do něčeho vrazil a uvědomil si, že je to živá osoba. Uprostřed obývací místnosti byla starší žena. Podle podoby snad matka Claire. O několik metrů dál spatřil ve dveřích přicházejícího otce, jak dává na věšák dlouhý šustivý kabát. Matka zakřičela, Ewan zařval.

„Vy!“ ukázal na ženu. „Vy! Vy za to můžete!“

Ewan odstrčil matku stranou. Už ji téměř ani neviděl, všechno zahalovala neprostupná rudá mlha. Proběhl kolem otce a vyrval z věšáku jeho kabát, který právě pověsil. Nikdo nestačil říct ani slovo a Ewan zmizel ve tmě. Zůstal po něm jenom úžas.

„Claire?“ řekla matka, jakmile se vzpamatovala. „Proč ten nahý muž ukradl tvému otci kabát?“

Dívka se v županu vynořila z ložnice. „To byl Ewan,“ vysvětlila. „Myslím, že mě miluje.“ Pak se opravila. „Miloval.“

Otec zavrtěl hlavou a zavřel za sebou dveře. „Další?“

„Není to moje chyba. Všichni hned čekají, že když se s nimi vyspím, mají na mě nějaké výlučné právo. Tenhle mluvil dokonce o zázracích. Můžu být ráda, že jsem se ho zbavila.“

Otec si s matkou vyměnil zasmušilý pohled. „Nemůžu říct, že bych to nečekal. No tak si raději pojďme dát kafe.“

*

III.

 

Anna plakala. S obličejem zakrytým šátkem, zabořená do hedvábných polštářů a přikrývek. Služka se ji marně pokoušela uklidnit. Její jemné doteky nepomáhaly. Už přicházel.

Mladá služka ji opustila, aniž by jí to někdo přikázal. Taky ona měla strach, přes všechna slova útěchy. Ze Starce Andronika měl strach každý. Císaře Andronika, opravila se v duchu. Takovým označením by snadno mohla zpečetit svůj osud.

Dveře do potemnělé komnaty se s vrzáním otevřely dokořán. Dovnitř vnikl hluk z chodby. Hlasy a výkřiky plné opilosti, třeskot pohárů a džbánů.

Odvážila se zvednout oči a zahledět se do světla přicházejícího z chodby. Spatřila ho, aniž by si to přála. Jeho studené oči a úzké rty. Vrásčitou pleť pokrytou hnědými skvrnami, shrbenou páteř, šedivé, prořídlé vlasy. Nevěnoval své nastávající jediný pohled; místo toho na svůj věk nečekaně rázně vystrčil své kumpány z místnosti.

„Ven,“ nařídil císař. Neusmíval se a úsměvy ztuhly na rtech také ostatním. Nikdo se mu neodvážil odporovat. Vytratili se jako mlha.

Andronikos za sebou zavřel. Jednou rukou se opíral o krátkou hůlku, v druhé držel olejovou lampu. Položil ji na stůl, hůl odložil do kouta. Konečně se podíval směrem k Anně. Sklopila oči, jeho pohled nevydržela. Neviděla v něm žádnou touhu nebo nenávist. Jen led.

„Svlékni se,“ nařídil císař.

Anna se otřásla. Dotkl se jí závan chladu vycházející z Andronikova zraku. „Můj pane, já...“

„Buď zticha a svlékni se. Hned.“

V rozkazu byla síla, které se nedalo vzdorovat. Síla, jíž padl za oběť její manžel, jeho matka a stovky dalších mužů, žen, dětí. Kterou by snadno mohla pocítit i ona, když neudělá, co jí řekne. Na jejím věku nezáleželo. Na jejím strachu. Jen na vůli starého, nemilosrdného muže.

A tak poslechla. Vstala z postele, zavrávorala. Roztřesenýma rukama přetáhla šaty přes hlavu, následovalo spodní prádlo. Nahá a bezbranná zůstala stát pod císařovým zkoumavým pohledem.

„Jsi ještě dítě,“ řekl Andronikos. Nebylo v tom znechucení ani potěšení. Jen čiré konstatování.

Ještě dítě, pomyslela si Anna. I můj manžel byl ještě dítě. Čtrnáct let. Přesto sis nechal jeho hlavu přinést na stříbrném podnose jako Salome hlavu Jana Křtitele. Potom, cos ho donutil podepsat rozsudek smrti vlastní matce. I přes všechen strach v sobě ucítila hněv. Nezasloužil si zemřít, byl to hodný chlapec.

„Jsi ďábel,“ zašeptala dívka, stále ještě se znatelným přízvukem značícím její francouzský původ. Doma ji varovali, že Řekové jsou ďáblové. Než poznala strýčka Andronika, nikdy nevěděla, co to skutečně znamená.

Císař se krátce usmál. „Jsem člověk stejně jako ty. Jenom plním svou povinnost. Myslíš, že mě to nějak těší?“

Odpověď nedostal, ani na ni nečekal. Trhanými kroky došel až k dívce. Každý pohyb bez hůlky mu způsoboval bolest. Vzal Annu za bradu. Jeho prsty nebyly o nic méně studené než oči. Ledové a kruté, téměř bez života.

„Tvoje komorná mi sdělila, že už jsi měla krvácení. Můžeš být dítě, ale taky jsi císařovna. Stejně jako já splníš svou povinnost.“

„Ne.“ Dívce vyhrkly do očí slzy. Byla jí zima, měla strach a hromadila se v ní nenávist. Jenže co mohla dělat? Jakou měla možnost? „Ne,“ zopakovala. „Patriarcha říkal, že...“

„Patriarcha změnil názor. Postaral jsem se o to. Jedenáct let stačí, musí stačit.“

A pak se jí zmocnil. Ruce měl stále silné i ve svém věku. Anna slyšela, že to býval krásný muž. Dříve krásný muž, nyní kostlivec. Strhl ze sebe tuniku, jako by pro něj neměla žádnou hodnotu, a povalil ji na postel. Vzpírala se, kopala, křičela. Udeřil ji do obličeje, nejdřív jednou, potom znovu, až se křik změnil ve vzlykot. Cítila, jak jí krev z nosu stéká na polštář. Jak ji suché, kostnaté prsty přidržují k posteli.

Vnikl do ní. Prudce, nečekaně. Vykřikla bolestí. Zacpal jí ústa. Anna zavřela oči plné slz, nehty zaryla do přikrývek. Drahé hedvábí špinila krev. Nejsem tady, opakovala si v duchu. Jsem doma, ve Francii. Občas měla pocit, jako by to byla skutečně pravda. Jako by se realita rozplynula a to celé byl jenom zlý sen. Než ji další bolest vrátila zpátky na zem.

Najednou to skončilo. Nevěděla, po jak dlouhé době; mohly to být hodiny stejně jako pouhé minuty. Císař sebou trhl a prsty ji pevně sevřel za hruď, kde by dospělá žena měla ňadra. Ona nebyla dospělá. Ucítila v sobě cosi teplého a lepkavého, proudícího jí do těla a mísící se s její krví na stehnech. Andronikos naposledy přirazil a vyrazil ze sebe sípavý vzdech. Anna přes slzy viděla, jak mu vystouply žíly a jeho čelo polil pot.

Odstoupil od ní, nahý a směšně vyzáblý. Na těle mu visela vrásčitá kůže, jeho jizvy z bojů, na které býval hrdý, se roztahovaly do ošklivého šklebu. Andronikos si otíral čelo a těžce, necísařsky oddechoval. Vzal jednu z přikrývek a přehodil ji přes dívčino nahé tělo. Sám se zakryl purpurovým pláštěm, na který neměl žádný nárok. Anna nevěděla, co bylo horší. Jestli utrpení, když ji znásilňoval, nebo ponížení, co cítila v tuto chvíli. Nepřišla žádná úleva. Jenom zhnusení a špína. Byla navždy poskvrněná.

„Porodíš mi syna,“ řekl císař chraptivě. „Mého dědice.“

Dívka se znovu dala do zbytečného pláče. Nezáleželo na tom. Jako celý její život nebyla nic víc než součást vysoké politiky.