Historie v beletrii: jak s ní nakládat

Jelikož jsem napsal dva historické romány a nepočítaně povídek s historickou tématikou, nejednou jsem se musel potýkat s  otázkou: jak ji správně užívat?

Na první pohled to může vypadat až triviálně. Jenže otázka v sobě skrývá celou řadu pastí. Tak například si představte rozhovor dvou postav, které by skutečně mluvily jako ve středověku. Používaly by stejnou slovní zásobu, stejné obraty, středověkou češtinu. A to nezmiňuji fakt, že nevíme příliš dobře, jak se skutečně mluvilo. Čtenář by se zbláznil a nikdy by nejspíš knihu nedočetl. Druhý extrém je jazyk plný moderních výrazů, kdy řekněme dva antičtí senátoři mluví spíš podobně páru pubertálních středoškoláků. A to není zdaleka všechno. Jak vyvážit popisy, aby nebyly nudné nebo příliš strohé? Jak nakládat s tématy, o nichž víme příliš málo nebo vůbec nic? A tak dále, dále, dále...

Mohl bych pokračovat dlouho a nemůžu v žádném případě slíbit odpovědi na všechny potenciální otázky. Místo toho zkusím představit, jakým způsobem práci s historií při psaní beletrie vnímám já.

Tak zaprvé, je to jenom nástroj. Možná důležitý, někdy skoro klíčový nástroj. Ale nic víc. Člověk ho nesmí vnímat jako cosi posvátného. To neznamená, že má pošlapávat historii a vraždit Agamemnóna Achillovou rukou. Ale osobně vyznávám, že si autor nesmí nechat svázat fantazii. Jinak se stane otrockým popiskářem, ne spisovatelem.

Jako s ostatními nástroji musí i s historií autor umět pracovat. Musí ji modelovat podle potřeb příběhu. Pokud ji nějak významně pozmění a vytváří jakousi alternativní historii, měl by to někde v knize zmínit, třeba v doslovu. A pak se nesmí nechat zničit detaily. Dřív jsem se snažil vyhledat každou maličkost, abych se neodchyloval. Jenže to nejde. Nemá smysl ničit přehnanými detaily plynulost knihy. Znám lidi, kteří za několik let nikdy nedopsali historický román, protože se obávali, že nejsou dostatečně historicky přesní.

Druhým aspektem stejného problému je kde brát informace a jak moc se na ně spoléhat. Překvapuje mě, kolik lidí se na to ptá. Budete se muset smířit, že je potřeba přečíst dost literatury, zejména historie faktu. Nejednoduší to mají anglicky mluvící; na internetu je dostupná databáze tisíců a tisíců odborných článků, někdy i knih, třeba jen ke středověku mohu vřele doporučit www.medievalists.net. V každém případě ale ty skutečně důležité informace ověřujte. A nespoléhejte se na wikipedii, zvláště na tu českou. Někdy tam najdete skutečné perly.

Na závěr ještě základní postup, který používám, když začínám psát něco historického: 1) vymyslím příběh. 2) vyberu období (hlavně podle toho, co mě baví nebo zrovna zajímá; nevybírejte podle toho, o čem máte pocit, že se to bude líbit ostatním). 3) zjistím si maximum informací k dané době, její souvislost k příběhu, nejdůležitější věci si zapíšu. 4) přehledně si shrnu poznámky. 5) začínám psát – a nenechám se zastavit detaily. Nezapomeňte, nejdůležitější je věc dopsat. Na opravy a změny je čas i později.

Pro další informace a názory se nebojte ozvat.

A příště zase úplně o něčem jiném.