Blok

Rozhodl jsem se ještě trochu rozepsat o děsivé nestvůře, která ohrožuje všechny kreativní lidi bez rozdílu: říkejme jí třeba tvůrčí blok.

Blok útočí bez varování. Při pokusu vysledovat jeho příčiny jsem se nikam nedostal; bezpochyby má svůj podíl stres nebo nahromadění emocí, ale stává se mi, že mě blok přepadne v naprosto šťastné náladě. Například dnes. Blok si mě vyhlédl už ráno, posadil se mi na záda a odmítal slézt dolů několik hodin. Ještě teď na sobě cítím jeho slizký dotek. Přitom včera jsem naopak úspěšně pracoval a bohužel jsem necítil v kostech žádné magické mravenčení, které by mi mohlo dát výstrahu.

Koneckonců jsem měl ještě štěstí, několikahodinový blok je legrace. Zato pořádný blok někdy trvá celé dny nebo týdny. Pokud člověk nebyl vystresovaný předtím, velmi rychle se k tomu dopracuje. Mít blok je trochu jako mít kocovinu. Jsem přecitlivělý, melancholický, někdy naopak výbušný. Klepou se mi prsty, nervózně se rozhlížím a marně hledám inspiraci. I ta bolest hlavy se záhy dostaví.

A podobně jako na kocovinu není na tvůrčí blok žádný zaručený recept. Pár vyprošťováků jsem zkoušel a povedlo se jim jenom mi nadělat v žaludku několik dalších kotrmelců. I na blok jsem testoval ledacos. Dobré víno docela funguje na zlepšení nálady, ale v téhle situaci mi jenom přidává na melancholičnosti. O něčem tvrdším nemluvě.

Co nám tedy zbývá? Nejspíš „galaktické“ nepropadat panice. Vzít si dobrou knížku nebo se pokoušet relaxovat jinak. Jakkoli vám to vyhovuje. Anebo se pořádně fyzicky vyřídit; pokud možno ne v šarvátce s jiným zablokovaným umělcem. Věřte mi, v takové situaci je hračka se na někoho rozzuřit.

Nejvíc ale musíte zápasit sami se sebou. Budou vás přepadat černé myšlenky. Budete si vyčítat lenost a neschopnost. Nesnáším, když nic nedělám, a zablokovaný si připadám jako nejhorší druh povaleče. Zkusme si drobné povalečství v takových situacích odpustit. Možná si jen tělo poněkud násilnou cestou žádá o trochu tvůrčího odpočinku.