A co takhle dialog?

Byl bych asi poněkud pokrytecký, kdybych se po tak dlouhé odmlce – způsobené zavalením prací – pouštěl do poučování třeba o popisech, protože to mi nikdy nešlo; k tomu, abych vůbec něco popisoval víc, než je nezbytně nutné, se prostě musím bolestně nutit a zabírá mi to spoustu času. Zato psaní dialogů je něco, co mě baví asi ze všeho nejvíc na samotném procesu. Jediné, co mě těší je, že někteří jiní (i světoví!) spisovatelé to mají naprosto obráceně. Třeba takový Lovecraft; uměl dokonale navodit atmosféru hrůzy, ale když došlo na dialogy, jako by je za něj psal jeho retardovaný starší bratr Rudolf.

První otázka stojí: co potřebuji k tomu, abych mohl začít psát dialogy? Teoreticky samozřejmě nic. Stejně tak můžete začít psát bez přípravy knížku nebo třeba odborné pojednání, ale nejspíš skončíte po několika stránkách. Příprava – alespoň pro pitomce jako já, co nedokáží udržet myšlenky dost dlouho na místě – je jednoduše základ.

Musíte vědět, kdo jsou osoby, které budou mluvit. Znát jejich historii, jejich sociální zázemí, jejich způsob myšlení a tím pádem vyjadřování. U těch nejméně důležitých postav to můžete dělat z hlavy a moc nezkazíte, ale když nepropracujete klíčové postavy, stane se vám, že všechny mluví stejně. A tím pádem také všechny působí stejně. Důležitý není ani tak onen způsob vyjadřování nebo skladba vět, ale to, jak postavy přemýšlejí. Co mají rády a co nesnáší, jejich zájmy, práce, rodina... Záleží jen na vás, kolik z toho do nich chcete promítnout. Čím víc toho bude, tím těžší bude udržet je tak, jak si to představujete. Ale tím barvitější budou.

Pak je tu proces jako takový; konverzace se nesmí zadrhávat, musí být přirozená a především čtivá. Neznám žádný zaručený recept – jen nepsat sálodlouhá souvětí, která čtenáře unudí k smrti nebo je dokonale zmatou. Jistě, můžete mít postavu, která takhle hovoří ze své přirozenosti. Ale když to dělají všichni...

K tomu se vztahuje ještě jiná věc; je pravděpodobné, že někteří z vás budou chtít do díla vložit jakousi vyšší myšlenku. Doporučuji ji dávkovat velice umírněně. Neznám mnoho lidí – a to znám spoustu podivných lidí – co by si libovalo v hlubokých filozofických diskuzích nad podstatou života, smrti, stárnutí, mládnutí, náboženských střetnutí... Dokonce ani dlouhé úvahy nad sexem nikoho příliš nevzruší, a to už je co říct.

Poslední varování už bude tradiční; pozor na klišé. Spousta autorů (zvláště televizních scénáristů, řekl bych) si ulehčuje práci tím, že místo aby nad větami přemýšleli, píšou naučená spojení typu Mám hlad jako vlk. Nechci vás nabádat, abyste v dialozích měli hlad třeba jako polynéský sběrač malin, ale však víte, jak to myslím.

Shrnutí: Propracujte hlavní aktéry a nenechte je mluvit stejně. Pište krátce, čitelně, srozumitelně. Filozofujte jen po malých dávkách. A klišé a floskulím se vyhýbejte.

P.S.: Jestli máte instinktivní pocit, že vám dialogy nejdou, trénujte. Postupně se zlepšíte. Na druhou stranu však rozhodně nepište povídky – nebo knížky – postavené hlavně na dialozích, když víte, že vaší silnou stránkou je něco jiného.

Využívejte svých silných stránek, snažte se zakrýt své slabší. A bude to fungovat.